KAMELOT - Dark Asylum
„Muzika z Tampy Bay na Floridě, ale death to není. Norský a pak švédský zpěvák, ale black to není. Klávesy, melodické kytary a power metal, ale z Evropy to není, jasný pane.“ Americký KAMELOT je divná popelka. Pocházejí z Tampa Bay Area, tedy z kolébky death metalu. Svou melodičností a důrazem na velkolepou epičnost ale vycházejí mnohem víc z evropské školy, než z amerického metalu ovlivněného punkem a hardcore. Ve stejný rok, kdy na Floridě Chuck Schuldiner žhavil hmatníky „Scream Bloody Gore“ (1987), založil kousek dál třináctiletý kytarista Thomas Youngblood kapelu, kterou pojmenovala jeho matka podle politického mýtu spojeného s někdejším prezidentem Johnem F. Kennedym. Tedy mýtu o mládí v Bílém domě, čerstvém větru v politice, idealismu, svobodě a pokroku. Hodně z tohoto mýtu o rozevřených křídlech pak Thomas přenesl i do své muziky a provází ho dosud.
Dnes je principálovi KAMELOT dvaapadesát a historie nebyla ke zmíněnému typu hudby ve Spojených státech příliš milosrdná. Zatímco floridský death metal se tam pěvně uchytil a rozesel semenáčky po celém světě, power metal zůstal v USA vždy cizincem. Až na SAVATAGE, ICED EARTH, VIRGIN STEELE a MANOWAR nezrodily Státy se svými stovkami milionů obyvatel žádné skutečně power metalové velikány. USA byly nakloněny větší tvrdosti a metal byl žánrem vyrůstajícím z ulice a stoky, ne z diovského světa draků a kouzelníků. Ne tak pro Thomase. Ten stále hrdě stojí na okraji amerického metalového mainstreamu. Pro něj je metal Kamelot, tedy Artuš a Merlin, rytíři a mágové. Letošním „Dark Asylum“ vstupuje jeho kapela do této řeky už počtrnácté a opět úspěšně.
Někteří recenzenti tvrdí, že nejnovější deska je symfoničtější a velkolepější než ty předchozí, já to tak ale nevnímám. Když si pustím „Silverthorn“ (2012) první album, na kterém se objevil současný zpěvák Tommy Karevik, slyším pořád stejnou grupu. Když to funguje, proč to měnit. Studiové možnosti za čtrnáct let samozřejmě pokročily kupředu a zvuk současné fošny je modernější, ale jinak jde o identické ovoce. Komu se líbili dřívější KAMELOT, bude myslím s novým počinem spokojen. Kdo jim nepřišel dosud na chuť, tomu bude i nynější sousto připadat stejně nestravitelné jako ty předchozí.
Z mého pohledu coby nefanatického ale dlouhodobého fanouška přináší temný blázinec přesně ten typ muziky, která funguje, když má člověk náladu se oddat profesionálně vyvedeným obrazům tradiční krásy. KAMELOT je hudba, kde se neexperimentuje a posluchačovo ucho se nechává unášet líbeznou melodičností, u které se nenamáhá a může odpočívat. Youngblood a jeho parta mají cit pro popovou melodii, kterou dokážou velkolepými divadelními aranžemi povýšit k muzikálové naléhavosti a pomocí metalových prvků ji zbavit prvoplánovosti, takže se výsledek blíží jednoduše stravitelnému umění. Kumšt, který balancuje na hranici kýče, ale nepřekračuje jí.
„Dark Asylum“ vypráví příběh jakéhosi gotického chrámu, který jakýsi šílenec proměnil v útulek pro psychicky nemocné. Rozpad architektury tu má symbolizovat obdobné rozklížení mysli zdejších obyvatel a o nich vypráví jednotlivé skladby. Kapela o desce mluví jako o konceptuální, ale jde o volnější strukturu než jejich tři předchozí konceptuální počiny, tedy „Epica“, „Black Halo“ a „Silverthorn“. Řekl bych, že jde o něco mezi. Základní koncept pomáhá udržet jednolitou náladu a celistvost alba, ale vypravěčská struktura je rozvolněná. Každá píseň představuje jiného chovance a Karevik je natolik versatilní zpěvák, že dokáže každé trpící duši vtisknout tu správnou osobitost. Z tohoto hlediska jde možná o jeho vůbec vrcholný výkon u KAMELOT. Udržet pestrost mu pomáhají barevné aranže, na které jsme u KAMELOT zvyklí. Vedle občasné a citlivě použité symfonické klávesové složky bych vypíchnul hlavně mistrně použitý klavír jako zosobnění citlivosti a zranitelnosti. Jak je u KAMELOT zvykem, nevystačí si sami. Barevnou paletu je třeba ještě rozšířit. Youngblood má rád hosty a jsou i tady. Ze známých jmen jde o Tobiase Sammeta z AVANTASIE („One Last Masquerade“), Clementine Delauney z VISIONS OF ATLANTIS („Sanctuary“) a deathmetalovou miss Chile Ignacii Fernández (tři skladby).
Většinou mají Američané na desce vedle dobrých skladeb i jednu nebo dvě skutečné pecky. Tentokrát se mi do mysli nejvíc zařízla úvodní „Ashen World“, která je také prvním singlem desky. Velkolepá silně melodická skladba, kde Karevik zpívá jak o život, se letos stala tou u mne vůbec nejhranější kompozicí. Tohle jsou KAMELOT ve své nejlepší formě… Stříbro pak bere křehká balada „Ivy, My Dear“, kde zpěvák dává nahlédnout do zákoutí opačných stránek svého talentu. Kouzlí nálady jemnosti a křehkosti.
I další věci ale stojí za to. Purplovské klávesy v titulní skladbě, funkční spolupráce se Sammetem v hybné „One Last Masquerade“, rychlá „The Sleeping Mind“, kde se do toho v refrénu bicman Alex Landenburg opře dvojšlapkou, nebo krátké klavírně-orchestrálně-sborové outro „Sanctum Requiem“. Nechci tu dělat výčet a vybírám namátkou. Svůj důvod k existenci mají i ostatní věci a na padesátiminutové desce není žádná vycpávka. Čím víc tuhle kolekci poslouchám, tím je mi v jejím světě lépe. KAMELOT stvořili velmi dobré album, které pokračuje na cestě, kterou si před mnoha lety namalovali. Kráčejí po ní pevně a s jistotou.
| 16.09.2026 | Diskuse (0) | Gazďa |
 |
