JUDAS PRIEST, BASTARD SONS - Ostrava, Ostravar Aréna, 2.srpna 2026

„Moc se mi to líbí. Úžasná vitalita, ale mohlo by to vést ke kolapsu. Mimochodem se na to dá tancovat samba.“ Reakce mojí mámy, které jsem poslal „Painkiller“ s tím, že jeden pán v jejím věku tohle každé dva dny zpívá, když objíždí svět. Narážka na sambu není náhodná. Moje devětasedmdesátiletá matka je nezmar, který chodí několikrát týdně tančit a životní vitalitou předčí mnohé o dvacet let mladší kusy. Robu Halfordovi se v tom minimálně vyrovná.

Týden poté, co se v nedalekém Mönchengladbachu rozjelo téměř po roce další turné britské legendy, zavítali tihle zkušení kovotepci i k nám. A kdo přišel, neprohloupil. Skryty mi zůstávají taje zákulisního fungování koncertního byznysu, takže netuším, proč po vyprodané O2 Areně před dvěma lety padla tentokrát volba na Ostravu. Třeba to je jakási národovecká spravedlnost, kdy je nutné naše velká města pravidelně prostřídávat. Nebo letitá zkušenost, aby se stejný interpret netočil příliš často ve stejné spádové oblasti. Nemluví ze mě pragocentrismus a neochota cestovat, jen mi prostě není jasné, proč se tentokrát zvolil prostor, kde je oproti minule vyprodané hale prostor takřka poloviční.

Dobrou zprávou každopádně bylo, že se klání u nás vůbec uskutečnilo. Jelikož je mojí nejoblíbenější deskou birminghamských kovářů právě „Painkiller“ (1990), tak se minulá šňůra českým zemím samozřejmě vyhnula a já musel do Bavor. I když jak na to teď koukám, tak je to Mnichov prašť, jak Ostrava uhoď – v obou případech bratru 300 kilometrů, takže pro Pražáka venkoncem jedno. Ale tak nějak se v moravskoslezské metropoli cítím víc doma, a i mentálně mám pocit, že je to blíž. V redakčním složení Gazďa a Mauglí jsme za této srpnové neděle dorazili do Ostravar Areny, kde nás doplnil znalec místních poměrů Kropis.

Doprovod nemohl být lepší. Jako první nás v prostředí Ostravar Areny přivítali BASTARD SONS, což není nikdo jiný než někdejší synovská kapela zesnulého ex-kytaristy MOTÖRHEAD Phila Campbella. Jidášům předskakovali na minulé šňůře a je sympatické, že si je ponechali i v této pro ně tak těžké době. Aura tohoto souboru se točila okolo osobnosti Phila a ten je pryč. Není třeba asi moc představovat, jakým typem hudby se bastardi zabývají. Odkojeni tátovým motoristickým cecíkem produkují Todd (kytara), Dane (bicí) a Tyla (basa) pouliční rock n´roll ze světa, kde vládne zrada, manipulace, chlast, toxický vztahy a špinavý prachy. Světa, kde je lékem na všechno parťáctví, rebelie, sex a motorka. Na koncertech pak obvykle kombinují pár (dobrých) originálních věcí s prověřenými motorheaďáckými prdami z výfuku. Pozitivní zprávou je, že ty první si s klasikami nezadají a sajou ze stejně kvalitní řeky rokenrolové inspirace jako klasiky Lemmyho a spol.

Solidně naplňující ostravský výběh dostal, čeho si žádal. V osm trojice bratrů doplněná o agilního tlusťocha Juliana Jenkinse za mikrofonem odstartovala eponymní tříakordovku „We´re the Bastards“, která není ničím jiným než životní zpovědí campbellovské rodiny. „Je to v naší DNA… kořeny rodinného stromu… muzika musí být nahlas… hraj to nahlas.“ Tato odpalovačka byla stejně kvalitní jako další dva originální kusy, které ten večer zazněly, konkrétně „Strike the Match“ a „Dark Days“. Ostraváci ale logicky nejvíc vyšilovali při „Born To Raise Hell“ a hlavně „Ace of Spades“, které bastardi hrají v mantinelech originálu, ale přitom s notnou dávkou autenticity, která je u tohoto typu hudby tolik potřebná. Plusem byl výborný zvuk, kde plasticky vynikaly všechny nástroje a který nebyl zároveň moc přebuzený. Vystoupení se tak dočkalo výrazně lepších podmínek než před rokem v Mnichově, kde vystupovali také před Judas, ale v místy neproniknutelném zvukovém chuchvalci.

Pokud sirotci hledají odpověď, zda dává smysl i po předčasné a nečekané smrti patriarchy protáčet kola koncertní štěstěny a zabezpečovat zbytek rodiny muzikou, přinesl ostravský koncert jednoznačný verdikt. Dává. Otazník visí nad skladatelskými schopnostmi, které teď budou muset po smrti Phila jednoznačně prokázat. Jinak se z aktivního legacy bandu stanou pouhým revivalem.

Tento problém neřeší druzí ten večer vystupující. I nejstarší členové slavných Britů se zdají zdraví a ve skvělé kondici. Robu Halfordovi bude tento měsíc pětasedmdesát a basák Ian Hill protne tento milník v lednu. Oba vypadají na pódiu skvěle a agilně. Je opravdu obdivuhodné, že se ve svém věku stále pouštějí na takováto globální turné. Užívejme si jich, dokud můžeme, snad to bude co nejdéle.

Jidáši jsou v procesu nahrávaní nové desky a současné turné není poctou ani oslavou žádnému konkrétnímu jubileu. Jako liché se (jako obvykle) ukázaly všemožné odhady, co se bude během současného turné hrát. Internetoví pábitelé se zejména zabývali padesátým výročím vydání „Sad Wings of Destiny“ a předháněli se ve spekulacích ohledně toho, jaké klenoty nám Jidáši z této pokladnice ukážou. O něco méně se skloňovalo čtyřicáté výročí „Turbo“, které přeci jen nemá mezi fandomem takovou váhu. Zjednoduším to – žádné nikdy nebo dlouhou nehrané kousky ani z jedné této desky na tomhle zájezdu Jidáši neoprášili. S přimhouřením obou očí by mohlo jít o tříminutovou klasiku „The Ripper“, ale i na tu se naposledy muzicírovalo před sedmi lety, a také my ji před dekádou zažili v Plzni. Setlist byl většinově poskládaný tradičním způsobem: třetina těch notorických vývarů, třetina občasných koncertních trvalek a třetina bonusy pro vytrvalé. Několika netradičních položek jsme se tedy jak je zvykem dočkali, jen nebyly z toho očekávaného směru. Už jsem viděl JUDAS PRIEST dostkrát, takže právě tyhle méně časté věci jsou logicky ty, po kterých nejvíc pasu. „Living After Midnight“ mi nevadí a užívám si to, ale nepotřebuju… V Ostravě jsme z málo hraných věcí zažili čtyři, z toho ve dvou případech se jednalo o českou a v jednom na tomto turné o dokonce evropskou premiéru.

Večer byl odstartování jejich asi vůbec největším rádiovým tahákem, tedy hopsavou „You´ve Got Another Thing Coming“ z roku 1982. Jde o skladbu, kterou jsem nikdy moc nesjížděl, ale naživo jsem si ji začal postupem času hodně užívat. Věc, která spolehlivě celou halu napumpuje pozitivní energií. Jako otvírák ale není nejlepší. Jak podotkl i kolega Kropis, tak to chce něco rychlejšího. „Věc“ většinou přichází jako druhá třetí v pořadí, a když řadí ze čtyřky na pětku, tak funguje dramaturgicky lépe, než když má za úkol nastartovat celý motor. Hala skandovala, pánové na pódiu to do nás pěkně valili, ale energicky se sál rozjížděl až postupně během následujících „Metal Gods“ a „Breaking the Law“. Moře obrazovek na pódiu dodávalo vystoupení patřičný vizuální výraz, když byly jednotlivé písně většinou laděny do ornamentálního kostýmu desek, ze kterých pocházely. Vůbec nejvíc mě asi upoutaly žiletkové motivy „British Steel“, z něhož se hrálo čtyřikrát. Vedle obvyklých stálic se dostalo i na „Steeler“, během níž Halford opustil pódium a Richie Faulkner a Andy Sneap spustili improvizované sólové orgie, které byly ale vkusné a nepřekračovaly únosnou míru. Právě v případě téhle rychlovky šlo o zmíněnou evropskou premiéru, což je opravdu s podivem, když máme tu čest s britskou kapelou a songem z roku 1980. Hned po ní následoval další historicky nehraný kus. Ač je „Delivering the Goods“ považována za jednu z klasik Jidášů, tak jsme se jí na starém kontinentu dočkali naposledy v roce 1980. Kdo se do ní zaposlouchá, zjistí, že se jedná vlastně o bluesovku, takže nepřekvapilo, že si na ní Richie vytáhnul Les Paula.

Tohle duo nehraných kusů jsem hodně ocenil a mezi historickými fanoušky jsem určitě nebyl sám. Na druhou stranu ale musím přiznat, že koncertu během nich trochu spadnul řetěz. Ono bylo ostravské publikum celkově nějaké nedomrlé a ospalé. Přitom to nebylo počtem šedých hlav v obecenstvu, protože vepředu byly generace sympaticky promíchané. Ani staří ani mladí tomu ale moc nedali. Chvilku se pár lidí za mnou strkalo při „Ace of Spades“, ale jinak byl celý večer z pohledu energického výkonu fanoušků slabota. V jednu chvíli mě dokonce pán vedle mě upozornil, že mu svou máchající ručkou zabraňuju ve výhledu na pódium. Uff… Zlepšilo se to v závěru, kdy během „Painkiller“, „Electric Eye“ nebo „Living After Midnight“ ožili i fandové, kterým říkali pane jen ty nejznámější věci. Ukázalo se také, že mladší generace mají docela dobře načteny poslední desky, protože nejen při „Panic Attack“, ale také u „Halls of Valhalla“ letěly mobily automaticky nahoru. Já vedle Valhally zažil poprvé i „Desert Plains“, která dostala působivý pouštní vizuální kabát a byla jednou z písní, kde Halford opětovně prokazoval, že výšky pořád umí. Stejně jako třeba při ječení na konci „Victim of Changes“, která se po absenci na minulém turné vrátila do setlistu. Mauglí a Kropis na galérce si stěžovali na zvuk, kde prý byla hodně vytažená baskytara, ale pod pódiem jsem nic takového neznamenal. Dokonce bych možná podmínky v Ostravar Areně označil za ty zvukově nejlepší, které jsem u Jidášů uvnitř nějaké haly zažil (venkovním vystoupením se nevyrovná nic). Zvláštně byly nazvučeny jen některé Travisovy přechody, které místy připomínaly elektronické bicí. Ale Turbo přece slaví 40 let, ne?

V Ostravě jsme tak měli tu čest s dalším z vydařených z koncertů JUDAS PRIEST a já cesty vlakem tam a zpět rozhodně nelitoval. Jen při pozorování té plachty před pódiem jsem se škrábal na hlavě. Byly na ní obaly všech desek Jidášů až na dvě. Určitě to byla náhoda, že se tam nevešly zrovna ty dvě s Ripperem Owensem, že jo. Robe, bude ti pětasedmdesát. Mohl bys tedy už dospět…