Boomer Space

JUDAS PRIEST, ACCEPT, PHIL CAMPBELL AND THE BASTARD SONS - Mnichov, Olympiahalle, 13. července 2025


Co se stane, když britské metalové legendy oznámí turné k vůbec nejoblíbenější metalové desce jednoho bezvýznamného redaktora menšího českého webu? Nic. Jelikož se ve stejné době u nás koná Masters of Rock a britští titáni byli na posledních dvou ze tří ročníků, tak je k nám nemá kdo přivézt. Promotéři si přeci nevylejou s vaničkou i dítě a neobjednají si do Prahy v období Mástrů kapelu, která by jim potenciálně tuhle akci vysákla. A jelikož nemůže hora k Mohamedovi, tak musí Gazďa k hoře. Tuše, že se do programu koncert Jidášů v našich končinách nedoplní ani později, jsem si tak již před půl rokem objednal vstupenku na show do Mnichova. A jelikož se koncert konal v neděli, tak ho zároveň využil k víkendové návštěvě a poznávání bavorské metropole.

Mnichovská Olympiahalle byla postavena pro gymnastiku a házenou na slavných olympijských hrách v roce 1972 a je součástí architektonicky vkusného olympijského parku v severní části města. Zajímavostí je, že vůbec první koncert zde odehráli v roce 1973 DEEP PURPLE. Je to příjemná část města a v blízkosti se nachází vedle fotbalového stadionu a olympijské vesnice také umělé jezero, tři sta metrů vysoká ikonická televizní věž nebo centrála BMW s muzeem automobilky. Sál má údajně kapacitu 15 000 diváků, což by z něj dělalo takovou mnichovskou O2 Arenu. Rozhodně je to ale prostor působící mnohem intimněji, kde i ze vzdálenějších koutů není k pódiu daleko. 




Přestože bylo pro mě hlavním lákadlem turné k albu „Painkiller“, vyplodilo vystoupení i další velmi chutné kusy ovoce. Předskokany byli totiž hned dvě legendy. Jednak PHIL CAMPBELL AND THE BASTARD SONS alias pohrobci MOTÖRHEAD, jednak německé legendy ACCEPT. Čekal mě tak jeden z koncertů, na který se nemusím nijak připravovat, ale jen si užívat všech těch příjemných tónů, které dokonale znám. Zajímavé je, že všechny tři formace jsme mohli vidět a slyšet právě na loňských Mástrech a první dvě spolu jely i následné turné, kde se otočily v pražském Sasazu. 




Někdejší Lemmyho spolubojovník Phill Campbell a jeho synátoři naskočili i v Mnichově jako první. Oproti mástrovskému setu nehráli jen věci od MOTÖRHEAD a je to dobře. Před týdnem jsem tu v recenzi na LYNYRD SKYNYRD popisoval pachuť, kterou tyhle legacy kapely žijící jen z odlesku dávné slávy zanechávají. Bastardi nejsou v důchodu, ale mají ambice. Většinu setu tak tvořily jejich věci a pecky jako „We´re Bastards“ a „Strike the Match“ nepůsobí vedle těch motorheďáckých jako chudé příbuzné. Zní výraz „moderní old school banda“ jako protimluv? Možná… ale přesně takhle na mě Bastardi působí. Špinavý prověřený rokenrol v podání mladých týpků za dozoru ošlehaného vůdce, který čas od času vytáhne nějaké to eso z rukávy své bývalé smečky. Energie, nasazení, přesvědčivost – v těchhle bastardech koluje ta správná motorová krev. Blbé je, že ani se sebevětším nasazením a kvalitou neuděláte dobrý koncert, pokud je na prd zvuk. A to tady byl. Znělo to, jako by se hrálo z poloviny jen na odposlechy, nebo jako by si člověk dal na hlavu sluchátka. Klasická otázka v případě takovýchto hal je, zda se vytvořil zvukový chuchvalec jen vepředu pod pódiem (moje místo), nebo zda byl problém všude. Tohle nerozsoudím, stejně jako nevím, zda to bylo příčinou, že Bastardi odehráli jen krátký program čítající pouhých sedm písní. Ale možná to tak mělo v rámci předskokanství být.




ACCEPT jsou stejně jako JUDAS PRIEST kapelou jiného druhu. Legenda, která má stále co říct a vydává i po padesáti letech jednu kvalitní desku za druhou. Celkem jich mají na kontě 17 a poslední solidně našlapanou „Humanoid“ vypustili do světa loni. Koncertní monstrum, kde je dnes po nestárnoucím kapelníkovi Wolfu Hoffmannovi – možná překvapivě – služebně nejseniornějším zpěvák Mark Tornillo. Je tak jasné, kdo je tu vládcem, což kritizoval po svém odchodu v roce 2018 druhý zakládající člen Peter Baltes. Neustále mediální přestřelky mezi bývalými členy patří u ACCEPT ke stejnému koloritu jako u SEPULTURY nebo METALLICY. Myslím, že ale fanouškům může být dneska celkem jedno, kdo tu kromě Wolfa tvrdí muziku. Zbožně si samozřejmě přejeme, aby to minimálně na jedno turné dali dohromady s Udem, ale to se asi nikdy nestane. Každopádně v Američanu Tornillovi našel Wolf dostatečně kvalitní a typem hlasu velmi příbuznou náhradu. A kde jinde tyhle hochy zažít, než v jejich domovině? Bohužel i tady problémy se zvukem pokračovaly, jen bylo všechno víc nahlas. Koncertně jsou Němci každopádně ve vrcholné formě a mnichovští fanoušci jim připravili vřelé domácí přijetí. Jako startovací zážeh do nás pustili novinku „The Reckoning“, rychlý a úderný otvírák z poslední desky. Pak už se v rámci desetipísňového setu hrály hlavně klasiky jako „Princess of the Dawn“, „Fast as a Shark“ nebo „Balls to the Wall“ doplněné o jiné tři novější věci z tornillovského období, včetně další novinky „Straight Up Jack“. Z pódia šla spousta energie obalené do profesionálního výkonu. Tím víc mi pak bylo líto, že jsem si koncert prostě nemohl díky nevyhovujícím zvukovým podmínkám užít. Vepředu bylo také logicky dost našlapáno a vedro, což nepohodu prohloubilo. Spíš jsem vlastně čekal na moment, kdy to skončí a moje ušní bubínky trochu vydechnou, aby byly připraveny na hlavní hvězdy.

 


Jak jsme mohli vidět a slyšet v posledních letech dvakrát na Mástrech a jednou v O2 Areně, tak je Rob Halford v neuvěřitelné hlasové formě, což je pro turné k pětatřiceti letům Painkillera nutným předpokladem. Slova o kvalitě zbývajících hudebníků jsou také zbytečná, jen podtrhnu, co jsem psal už v reportu z loňských Mástrů – i když není Andy Sneap oficiálním členem kapely, tak se na pódiu čím dál víc osměluje a je nejen plnohodnotným hudebním, ale i vizuálním bodem vystoupení. Vystřihnul si i pár sól, kde se ale pořád o 90% z nich postaral Richie Faulkner. Setlist nemohl být z mého pohledu lepší. Naštěstí neměli pravdu ti neznabozi, co prorokovali, že ze slavné desky zahrají jen čtyři kusy. Naservírovali nám jich rovnou sedm a až na „Leather Rebel“ (škoda) a „Metal Meltdown“ (škoda přeškoda) jsme se dočkali úplně všeho. Nicméně se vkrádá myšlenka, že to už fakt mohli rovnou přehrát celou desku. Ale rozhodnutí bylo učiněno a Gazďa byl s tímto výsledkem víc než spokojen. 






Z nuly na stovku nás poslal už úvodní Robův výkřik v první „All Guns Blazing“, kterou bůhvíproč hráli živě jen při původním turné a pak ještě v roce 2019. Při tom se tahle pecka kvalitou i svou agresivitou vyrovná titulní skladbě, která je naopak omílána pořád. Z pětatřicet let staré desky se pokračovalo se stejnou intenzitou i prostřednictvím následující „Hell Patrol“ a pak se painikillerovky různě střídaly jak s dalšími velkými čísly z historie kapely, tak se třemi kusy z novinky. Z té Jidáši oddebutovaly čerstvé kusy, které na předchozím turné nezněly, a asi největší dopad měla rychlovka s bluesově načichlým refrénem „The Serpent And the King“. Naopak poněkud do prázdna vyznělo oprášení „Solar Angels“ z roku 1981. Našince mohlo potěšit, že během „Night Crawler“ se na velkou obrazovku promítaly záběry černobílé záběry matičky Prahy, kde prim hrál kostel svatého Mikuláše na Malostranském náměstí. Tahle píseň je o jakémsi tvorovi, který v noci slídí po městech a všichni se ho bojí. Dokladuje mimochodem, že ačkoliv hudebně a aranžérsky jsou všechny písně z Painkilleru geniální, tak textově jsou také všechny až na jednu čestnou výjimku úplně blbé a plné těch nejprofláklejších metalových klišé. Když budu chtít u někoho potvrdit – bohužel ve společnosti značně rozšířený – názor, že je metal pro debily, stačí mu odrecitovat nějakou tu painkillerovskou básnivost. Přitom byl Halford vždy schopen stvořit i velmi dobré texty, jen mám pocit, že právě po Painkilleru jich už moc nebylo. Každopádně do Mnichova jsem nepřijel hodnotit filozofické poselství téhle bandy, ale na dobrou a ostrou muziku. Ani u Jidášů se ale problém se zvukem nevyřešil a minimálně první polovina koncertu zas na place pod pódiem bojovala s oním chuchvalcem, kde je slyšet všechno a nic. Pak se to sice nevím proč zlepšilo, ale to už byly mé slechy tak znaveny, že si to jen stěží uvědomovaly. Naštěstí ale bylo publikum minimálně vepředu dostatečně nadšené a u některých písní se zpívaly s kapelou nejen refrény, ale i části slok. Po téhle stránce vše v mnichovské hale klapalo a vystoupení sálalo pozitivní energií.


 

Celkově tak mám rozporuplné pocity, což je vůbec poprvé z mých šesti návštěv Jidášů. Ale jsem rád, že jsem byl, protože tohle turné byla prostě povinnost a já si ho nemohl nechat ujít. Kdyby se po Americe rozhodli ho protáhnout a ještě jednou zamířili do Evropy, tak bych to ještě jednou zkusil. Ale nemyslím. Už toho budou mít asi taky plné kecky.


16.07.2025Diskuse (4)Gazďa

 

Gazďa
16.07.2025 12:47

Kluci, díky za hezká slova... Kropis: když se na to koukneš, tak se to k nám dalo dát jen práávě okolo Masters a to nedává pro promotéra smysl: https://judaspriest.com/tour/ Stray: dneska v práci, Iggi je až zítra :) ale už se mi to koncertní léto blíží ke konci. Zbude jen Brutal...

 

Stray
16.07.2025 11:31

Jo jo Gazďa už se teď pravděpodobně tísní v davu na Colours, na Iggym.:-) Jasně že dobrej report!

 

Kropis
16.07.2025 11:16

Tyy jo, tak takovou akci závidím, až se divím, že nebyla zastávka i v ČR, podle mě by to šlo časově sehrát, když se motají po evropě a nějaká menší hala by tomu vyloženě slušela.
A díky za pěkný report, Stray tady za chvíli bude mít hotového světoběžníka :)

 

Fenris 13
16.07.2025 10:44

Výborný report, díky.

 

 

 

 

TOPlist

 



Jakékoliv využití obsahu a kopírování článků je bez souhlasu autorů zakázáno. Copyright © CrazyDiamond.cz 2025 designed by Stray. RSS, RSS - Diskuse