JOHN CORABI - New Day
John Corabi není zrovna typem rockového zpěváka, který by ujížděl na častých sólových aktivitách. Pozice frontmana určité hardrockové kapely mu byla doposud více vlastní, ať už šlo kdysi dávno o jeho mateřské THE SCREAM, slavné MÖTLEY CRÜE, kde strávil zhruba tři roky, projekt UNION, který dal dohromady koncem devadesátých let s kytaristou Brucem Kulickem (ex-KISS), a nebo v současnosti rovněž all stars band THE DEAD DAISIES, nicméně chuť do vlastních aktivit, které navíc nemají příliš společného se zemitějším hardrockovým zvukem jeho předchozích působišť, se dnes ukázala nejsilnější. A tak na jaře letošního roku byla vydána u Frontiers Records jeho první sólovka „New Day“ produkovaná Marti Frederiksonem. Sada písniček, které působí hodně přirozeným dojmem a jsou zhotoveny s klasicky rockovým fortelem příznačným pro období cca před půl stoletím a navíc netrpí žádnými velikášskými nebo přehnaně uměleckými manýry. Zkrátka John Corabi na své sólovce prezentuje to, co je mu vkusově nejvíc vlastní - rock, do kterého probleskují prvky folkového tradicionalismu, blues, soulu a americany.
Skrze nové skladby je hlavně patrné, z jakého prostředí právě pensylvánský rodák vychází. Deska působí opravdu o něco mírněji než alba, na jakých Corabi doposud působil. Se hřmotností opravdu příliš společného nemá, ale to vůbec nevadí, protože je z ní cítit upřímnost a kumšt. Skladby působí poměrně různorodě, platí za pojítka hned několika hudebních žánrů, všechny jsou vkusně aranžované, na druhou stranu netrpí ani přeplácaností a podstatná je pro ně pohodová poslouchatelnost a uvěřitelnost. Celkově na mne „New Day“ dělá dojem alba od zkušeného muzikanta (že Johnovi táhne na sedmdesátku, bych vážně netipoval), který je obrovským příznivcem pozdních THE BEATLES. Dvanáctiskladbová sada je totiž plná písní, které mají velmi blízko ke klasickému rocku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale také jižanskému prostředí a blues. Přesně tady totiž vězí jeho kořeny.
Z mého pohledu je John Corabi velmi nedoceněným zpěvákem a v hardrockovém ranku patří v současnosti mezi ty opravdu nejlepší, tím myslím mezi těmi vrstevníky, kteří v této hudební branži i přes všechny vrcholky a pády vydrželi. Ze skladeb jako je titulní chytlavá „New Day“, jež dokáže bezproblémově naladit na onu beatlesáckou notičku, následně snad ještě zpěvnější „That Memory“, potažmo bluesová jemnůstka „Faith, Hope And Love“, kde je znát onen prvek odevzdání se do detailu proaranžovanému výsledku, a nebo odlehčená „1969“, kterou si mnohokrát Corabi střihl v rámci koncertů THE DEAD DAISIES, je cítit odevzdání se výsledku a pečlivá příprava.
Jsem rád, že jsem s poslechem tohoto alba nespěchal a chuť na něj v sobě nechal dozrát, protože tohle dílo svou kvalitu určitě má. Navíc jí odkrývá pozvolna, což je způsobeno tím, že jde v podstatě o old-school rock, který je vzdálen hektice současného dění. Za asi nejpovedenější kusy považuji stounovsky rozmáchlou jízdu „Love That ´ll Never Be“, jež je krásně čechrána vícehlasy back-vokalistek, rozšafnými kytarovými tóny či hammondy, a nebo pak takřka tradicionalisticky podané věci jako strožejšího charakteru - „Laurel“ s nosnou kytarovou vyhrávkou, nebo závěrečná „Everyday People“. Celkově jde o album, které sice není žádnou divočinou, ale právě pro to se vlastně velice dobře poslouchá a má i v současnosti posluchačům co nabídnout, a to ať už máte rádi THE BEATLES nebo něco z americké scény přelomu 60/70tých let.
| 02.06.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
