JAMARON - Něco zůstane

90%

Od poslední řadovky JAMARON „Generace“ uběhly tři roky. Mezitím ale kapela aktivně vypouštěla další a další songy s videoklipy a sám jsem byl překvapen, jak nenápadně z nich vlastně postupně sestavila téměř celé další album. Samozřejmě přidali i pár nových písniček, takže dostanete i něco navíc, než co jste už mohli vidět na YT. Ty tři roky od zmíněného třetího alba byly zároveň vyplněné cílevědomým růstem kapely. Přes aktivní koncertování, práci s fanoušky a budování mediální pozice se propracovali do stavu, který už hudebním vydavatelstvím, tedy mistrům v oboru ignorace zajímavých kapel, nedovoloval dál před nimi zavírat oči. „Něco zůstane“ je proto jejich první deskou pod Universalem.

Zásadní zlom v historii JAMARON vidím v instalaci Marie Dostálové do pozice hlavní zpěvačky. Její pěvecké kvality v kombinaci s energickým a živelným koncertním vystupováním kapelu skutečně nakoply a daly jí unikátní tvář. Album „Generace“ bylo kvalitativním skokem i v rámci tvorby skupiny a bylo mimořádně povedené. Moderní hard rock, s mírnými odbočkami do metalových vod, slušné české texty, drive, hitovost a přístupnost materiálu, který dokáže oslovovat širokou cílovou skupinu, byly trefou do černého. Dá se říct, že zde JAMARON našli svůj zvuk a definovali styl, proto v podobném duchu kapela rozvíjela svojí tvorbu dál. Dokázali se vyrovnat i s tragédii, když při nehodě zemřel jejich původní baskytarista Filip Karlík. Chvíli fungovali bez basáka, ale nakonec do sestavy vzali Lukáše Rešla, který si myslím zapasoval na výbornou.

Co mě baví na JAMARON zřejmě nejvíc, je cit pro velké stadionové hymnické kompozice. Ano, mají slušné riffy, slušná sóla, našlapanou rytmiku, ale ty hitovky, které sypou z rukávu jednu za druhou, tak ty mě vždy pohltí. Někdo by mohl namítat, že používají tento mustr dokola bez větších změn, experimentování nebo rozšiřování hranic. Částečně mu dám za pravdu, na druhou stranu ale musí uznat, že jsou v tom vážně špičkový. To mě vždy bavilo třeba i na KABÁT. Ta schopnost strhnout dav, rozezpívat všechny v dosahu, dát jim dobrý pocit, že poslouchají alternativní tvrďárnu, i když je to ve finále celkem popová melodie. Ano, to se musí umět, to není samozřejmost, aby to znělo přirozeně. Jestli se za pár let propracují k velkým halám a stadionům, nebudu vůbec překvapen.

Už album „Generace“ bylo na velmi vysoké technické úrovni, za což vděčí, kromě výborných muzikantů, i kvalitám studia SONO. Jedinou výtku, kterou jsem k němu měl, že je možná až moc učesané. Každý, kdo zažil koncert JAMARON mi dá určitě za pravdu, že je to extrémně energická záležitost. A právě tato dravost a divokost je na třetí desce mírně potlačená, nebo spíš není tak evidentní. Tuhle výtku jsem ale mohl hodit za hlavu už od prvních nových videoklipů, které prezentují kapelu v tom správném světle – jako pořádně natlakovanou rockovou mašinu. 

Nová deska působí ještě tvrději než předchůdce. Zvuk je skutečně velký a špičkově vybalancovaný. Songwritting je ještě vyzrálejší a dospělejší. Třeba hned úvodní song „Nepatrný ztráty“ – moderní sekaný riff, parádní táhlá hlavní melodická linka, efektní podpůrné štěkané vokály. Chtěli jste to mít zvukově pestřejší, tak prosím. „Ocel“ vám nabídne i doplňkovou elektroniku v náznacích připomínající industriální polohy RAMMSTEIN. Když už jsme u té elektroniky. Probleskovala už i na předchozím albu, teď dostává ještě více prostoru, ale pořád má jasně podpůrnou funkci. Dobarvuje jednotlivé songy, dodává jim zvukovou pestrost i určitou formu modernity. Dávkují jí ale v přesně určeném množství, tak aby bavila a nepřekážela. Dominantou jsou pořád kytary, kterými rozšířili paletu svých zvukových poloh. Překvapivý je i song „Na co čekáš?“. Začíná jako hodně temné alternativní country, pak se rozjede do slušného rockecu, ve kterém pořád cítíme stopové množství tvrdšího jižanského rocku. Velmi povedené. 

Nejvíc se mi JAMARON líbí, když trochu uberou tempo a přidají na zemitosti. „Jizvy“ nebo „Na tvojí straně“ nás válcují mohutnými zvukovými stěnami, které se znova a znova vynořují z klidnějších pasáží. Jasně, není to nic nového ani překvapivého, vím, že to přijde, ale přesto se na to vždycky těším. Headbang jak z učebnice. Na druhou stranu, když si vezmu jednu z nejrychlejších záležitostí, „Outsider“, tak ta je taky sakra dobrá. Kytary v ní jedou oldschool heavy/speed metalové vyhrávky ve zběsilém tempu, a když se pak v druhé části spustí typicky osmdesátkové sborové „oooohoo“, je to neskutečná retro síla. Asi právě pociťuji rozhodovací paralýzu, co se mi teda líbí nejvíc. Kapela působí absolutně přirozeně v tvrdých metalových polohách, ale i v jemnějších rockových, jako třeba v závěrečné „Velkej sen“, která má až space rockový nádech. Každá položka má zároveň i hitový potenciál, tady songy „do počtu“ nehledejte. Silnou stránkou jsou i texty. Ať už se řeší klasika jako láska a vztahy, nebo i vážnější společenské souvislosti, závislosti nebo vyrovnávání s minulostí, vše zní dospěle. Je evidentní, že si na nich dávají záležet a chtějí, aby nepůsobily pateticky, nebo jako náhodný shluk slov.

Jestli je JAMARON moderní tvrdý hard rock nebo už metal není podstatné. Nebál bych se použít ani škatulku pop metal a to bez nejmenšího náznaku sarkazmu a v plné vážnosti. Především je to moderní deska, tvrdá, melodická, s povedenými texty a díky ženskému vokálu má i svoje specifické kouzlo a relativně unikátní pozici na scéně. Jestli neholdujete typickým metalovým ječákům nebo growlům, ale zároveň máte slabost pro tvrdší riffy, jste tady na správné místě.

20.11.2025	Diskuse (3)	Tomáš