INSOMNIUM - Netherworlds

60%

Stejně jako onen velký černý pták útočící na holubici na krásném obalu teď ve Finsku i v Česku začíná noc požírat den. Stíny se prodlužují, dny se zkracují. Jasné léto s ostrými liniemi se proměnilo v matný podzim, a to je i nejvhodnější čas pro další desku INSOMNIUM. Tihle melancholičtí Finové zveřejňují své poslední počiny striktně na podzim nebo v zimě a je to tak správně. Temní bardové ze Severní Karelie nepatří jaru, kdy se rodí naděje na nový život, ani létu, které se plně raduje ze slunce. Jejich hájemstvím je ponuré a mlhavé příšeří, temnota, chlad, osamění, smrt. V optimističtější rovině pak introspektivní přemítání, odpočinek, spánek, nostalgická krása.

Matný kov kalí už od roku 1997 a ve svém žánru se stali pojmem a jednou z největších a nejspolehlivějších stálic. Mají za sebou devět kvalitních alb a tři EP, která se postupně přesunovala od klasického hopsavého göteborgského melo-deathu směrem k rozmáchlejším a náladově pestřejším skladbám. Vrcholem tohoto snažení byla před deseti lety „Winter´s Gate“ alias jedna čtyřicetiminutová kompozice o mnoha částech tematizující příběh o vikinzích hledajících bájný ostrov, která vznikla na půdorysu povídky zpěváka a basisty Niilo Sevänena. Následovaly další dobré desky „Heart Like a Grave“ (2019) a hlavně „Anno 1696“ (2023) podle další Sevänenovy povídky, tentokrát o čarodějnických procesech během hladomoru v letech 1697, který vyhladil třetinu tehdejší finské populace.

Současná deska „Netherworlds“ tak měla laťku nastavenu hodně vysoko. Kapela se nakonec rozhodla jít trochu jinou cestou než na předchozích fošnách a přiklonit se trochu více ke skákavějšímu stylu ranějšího období. Na novince je tak větší porce kratších a rychlejších písní s živějšími rytmy a aranžemi. Ruku ke skladatelskému prknu častěji přiložil i kytarista Ville Friman. Ten byl hlavním autorem hudby během počáteční éry kapely, aby otěže později během let přepustil dalšímu vládci šesti strun Markusi Vanhalovi.

Jak to dopadlo? Když jsem tak na internetu pročítal různými recenzemi, tak převažují kladné až nadšené reakce a někteří autoři hovoří dokonce o kandidátovi na desku roku. I když patřím mezi letité fanoušky, tak takto pozitivní být nemůžu a novinku považuju naopak za jednu z těch slabších desek pětice. Album obsahuje deset skladeb a jeho celková stopáž je čtyřiapadesát minut. Startujeme krátkým dvouminutovým intrem „The Cold Song“, kde dramaticky mačká hostující Aleksi Munter (ex SWALLOW THE SUN) klávesové akordy a kdosi do nich mluví. Coby fanoušek kapely jsem zmaten, protože to atmosférou připomíná spíš Fantoma Opery nebo hudbu z filmů Johna Carpentera. Dočítám se, že jde o adaptaci árie britského skladatele Henryho Purcella z konce sedmnáctého století. Každopádně zbytečnost, která se sem nehodí.

Naštěstí je tento nesmysl jen krátký a fakticky deska rychle přechází do něčeho příbuznějšího INSOMNIUM. Skladba „Shadowlife“ mě sice před několika měsíci jako singlovka tolik nezaujala, ale po poslechu celé desky je nutno uznat, že jde o jeden z nejsilnějších kusů současného zápisu. Trochu ve stylu novějších DARK TRANQUILITY tu kapela kouzlí s náladami a barvami temnější palety odstínů, aniž by se propadala do své obvyklé melancholické zádumčivosti. Song si ponechává živost a svižnost, přestože nejde o přímočaře rychlý počin. Výrazný a hezkými harmoniemi prodchnutý refrén a energické finální sólo podtrhují zábavnost téhle písně. To další „Remembrance“ tuhle sílu nemá. Kolovrátková položka jako kdyby vypadla z repertoáru jiné Vanhalovy družiny OMNIUM GATHERUM, která tyhle nemastné neslané produkce sype z rukávu jednu za druhou.

Zlepšení přichází se dvěma následujícími skladbami, které obě ukazují dvě protikladné stránky současných INSOMNIUM. Nejprve skočná „Gleam in the Black“ symbolizují onu rychlejší „götenborgovštější“ kapitolu. Asi nejrychlejší skladba desky se silnou melodií v refrénu připomene největší hitovku souboru „While We Sleep“. A pak následující „The Hour Grows Late“, která je první rozmáchlejší skladbou a zastupuje naopak ten velkolepější směr INSOMNIUM charakteristický pro předchozí desky. I tato zvukově a náladově pestrá kompozice patří k těm lepším skladbám desky. K celkové vrstevnatosti a barevnosti tu přispěli i tři hostující členové finských souputníků AMORPHIS. Čistý vokál obstaral Tomi Joutsen, svůj murmur po letech oživil kytarista Tommi Koivusaari a typický melodický klávesový podkres nepatří nikomu jinému než Santeri Kalliovi. Přesto song trochu klame tělem. Dobře se poslouchá, skvěle odsýpá a je umně poskládán dohromady. Výraznosti nápadů ale nedosahuje těch skutečně výborných skladeb podobného typu, kterými to v minulosti na deskách INSOMNIUM typicky překypovalo, včetně „Godforsaken“ nebo „Pale Morning Star“, se kterými jej srovnává sám Vanhala.

Další dvě „Arch of the Sky“ a „Pathways of the Night“ patří k solidním věcem a asi potěší fanoušky těch skočnějších zápisů kapely, příznivec těch dobrodružnějších ale úplně spokojen nebude. První z nich obsahuje přiměřeně chytlavý refrén, druhá zas dobrý počáteční sekavý riff. Závěrečné tři „Ethereal Sleep“, „The Banished“ a „Journey´s End“ naopak mnoho zajímavého nepřinášejí a zní jako produkčně dobře udělaní INSOMNIUM, ale bez srdce a nějakého většího prožitku. Zejména poslední „Journey´s End“ doprovázená mluveným slovem je zbytečnost tekoucí odnikud nikam a deska by se bez ní určitě obešla.

Na sklonku roku 2023 vydali INSOMNIUM „Songs of the Dusk“ se třemi skvělými písněmi, které se nevešly na předchozí desku „Anno 1696“, i když na to měly plné právo. Šlo o ukázku tehdejší mimořádné skladatelské a hudební síly finské skupiny. Letošní deska působí přesně naopak. Jako kdyby byla až na výjimky složená spíš ze skladeb, které někde po různu zbyly. Formát EP by jí asi slušel lépe.

21.10.2026	Diskuse (0)	Gazďa