Když jsem se teď nad tím zamyslel, tak říkám jo.:-) Ostrost a hutnost tam je.

Stále se motám kolem hudby Johna Sykese, jehož předčasné umrtí mě docela zasáhlo. Zde snad jen jediné, zdaleka nejlepší album Whitesnake je 1987. Produkce je bombastická, Coverdale mi místy tím halekáním trochu vadí, ale ten zvuk, co Sykes vyčaroval na této konkrétní desce je masakrální. Sykes byl vyhlášen tím, že měl sám o sobě dost masivní zvuk ostřejší než motorovka a zde to dotáhli k dokonalosti. Tato deska je zároveň krásná ukázka toho, jak prachy tahdejších major labelů dokázali ovlivnit výsledek, protože hned následující debut Blue Murder už tak super zvuk nemá. (čekám a věřím, že se dočkám nějaké nové edice).
Mimochodem, kytaristi asi vědí, ale zamysleli jste se někdy nad stylem hraní Zakk Wylde zejména v záčátcích u Ozzyho v souvislosti se Sykesem? mrk mrk :) :)

Nevysiluj.Jsem v presu.

Stray: ale mohl sis teda opravit ty krpance a ne to jen preplacnout z MP :o)Jinak diky za Coverdale / Page.

Je otázkou, jestli bez debat, určitě nejúspěšnější, nejhlasitější a nejameričtější... s tím vším souhlasím. Ale jestli je nejlepší? Dá se vůbec přitom posuzovaní, co je nejlepší, být objektivní? Já mám sice rád všechna jejich alba, ale dvě z nich ještě víc než 1987. A Slip of the Tongue rozhodně nezatracuju, protože je pro mě daleko ústrojnějším propojením nové až hairmetalové stylizace se starší bluesově laděnou podobou.

1987 je bez debat nejlepší deskou Whitesnake, i když v podstatě postrádá všechny jejich klasické ingredience. Osobně mám taky velmi rád alba Lovehunter a Restless Heart. Album Slip of the Tongue mě moc neoslovilo, obsahuje pár pecek, ale jako celek mi přijde slabší než předchůdce a tak nějak více křečovité. A i s ohledem na Davidovo Ferrari a Tawny Kitaen - Coverdale je fakt ču...ák. Bezpochyby Pan zpěvák, ale prostě...