Keohops: diky za pochvalny a zaroven dobre vyargumentovany koment. Je to tak: u takhle stabilizovane kapely nema smysl volat po zmene stylu. Muze to vyjit, ale kdyz se citi dobre tam, kde jsou, proc menit…

Souhlasím, fajn recka i post, podobný shovívavý přístup by se dal uplatnit asi i vůči dalším:-) No, kdysi jsem doufal v progresi ala Conception, už před x lety jsme se dočkali Fantoma opery...taková hudba se líbí dost lidem, což je ok. Formálně samozřejmě bezva.

Za mě velmi trefná recenze. U Kamelotu je dnes asi nejzajímavější ten paradox, že člověk docela dobře ví, co dostane, a přesto mě pořád dokážou přesvědčit, že to chci znovu. A vlastně je trochu nefér po nich zároveň chtít vývoj i kontinuitu. Když zůstanou u svého rukopisu, můžeme jim vyčítat, že jedou podle známé šablony; kdyby se od něj zásadně odchýlili, možná bychom zase říkali, že už to není Kamelot. Osobně tedy nechci revoluci, spíš občasné výlety mimo jejich bezpečný prostor, které ten známý základ trochu naruší.

Dark Asylum mi s dalšími poslechy dost vyrostlo. Ashen World je za mě jedna z nejsilnějších věcí desky, možná úplný vrchol. Ten úvod je nádherný – ženský recitativ a atmosféra ve mně úplně vyvolávají Galadriel v prologu Společenstva prstenu. Pak přijde nástup kapely a funguje to skvěle.

Hodně mi vyrostly i titulní Dark Asylum, Cassandra a Sanctuary. U Ivy, My Dear chápu, proč ji recenze staví tak vysoko, dobrá je, ale osobně si z historie dosadím několik "povinně" pomalých skladeb, které mě berou víc. One Last Masquerade s Tobiasem mě baví už samotným průnikem těch dvou světů, i když za absolutní vrchol alba ji nepovažuji.

S Karevikem souhlasím – hlasově je ve fantastické formě a na téhle desce dostává prostor ukázat víc poloh než jen klasický „velký Kamelot refrén“.

Takže za mě žádná revoluce, ale velmi dobrá deska kapely, která dokonale zná vlastní rukopis. A možná je právě tohle správná míra: neztratit vlastní identitu, ale občas ji něčím lehce rozhodit. Právě ty momenty mě na Dark Asylum baví nejvíc.