Slyším to spíš jako Kropis než jako Tomáš. Deska dobrá je, trochu lepší z těch dobrých, trochu lepší než některé ze čtyř předešlých. 70%. Na WhatsAppu jsem si s Tomášem důrazně vysvětlil parametry mého vnímání. one by One vnímám jako tu desku s obrovským stadiónovým zvukem, kdežto tři předešlé mám jako punkem šmrnclé, méně tonážní odrhovačkové sbírky (dobře dvojka ještě ujde). Právě One By One určitě neslyším jako experiment, ale jako pravé silné FOOS, podobným způsobem pak vnímám až Wasting Light. Dál se má perspektiva od Tomáše různí stran nahlížení na band ve smyslu oddělených nástrojů, stejně jako u PEARL JAM mi přijde, že Tomáš podceňuje kytaristy a přehnaně se zaměřuje jen na obhospodařovatle rytmických nástrojů. Nezmínit kytary u FOOS se kousnout ještě dá, ale nezastavit se ani jednou z šesti článků u Stone Gossarda? Vůdčího člena, zakladatele a poháněče kapely s tolik specifickým kytarovým soundem?

Tak já to teda odpálím. Recenze super, o tom žádná, napsáno je toho dost, ale nemohu se ztotožnit hned s prvním odstavcem. Předchozí deska But Here We Are byl pro mě dost nezáživný sešup, který trvá už od dob Concrete and Gold. Začalo se to lámat už při Sonic Highways, ale to byla svým způsobem atypická deska. Což o to, singlové hity uměl Grohl dodat na každou desku, ale celková kvalita začala působit dost nevyrovnaně, přičemž za nejhorší desku celkově považuji Medicine at Midnight.
Další velká rána pro mě byla smrt Taylora Hawkinse, který je pro mě srdeční záležitost a od jisté doby se to zlomilo tak, že mě jeho solové desky bavily více než desky Foos.
A tak tady máme novou desku, na kterou jsem byl zvědavý, zároveň jsem ale nečekal nic a jakkoliv jsem prvnímu singlu Your Favourite Toy nakonec přišel na chuť, tak jsem měl reálné obavy, co z nové desky vyleze. No a v podstatě zde je ten zásadní šok, nevylezlo téměř nic, už mám za sebou spoustu poslechů (obrovská výhoda je krátká stopáž) a jedná se "jen" o kvalitní rockovou desku, kterou nemám nutkání si znovu pustit, vyzobnout si nějaký singl apod.
Další problém je, že některé songy mě vyloženě obtěžují, např. Spit Shine a další některé kolovrátkové refrény. Navíc spousta vyhrávek mi evokuje historické songy, které byly opatřené lepší produkcí, nápady a svou hitovostí.
Je zajímavé, že spousta lidí vytahuje jako vrchol desky Asking for a Friend, já bych asi volil jinde, ale uznávám, že se nejedná o špatný song. Přijde mi, že desku lépe charakterizuje Caucght in the Echo nebo již zmíněná Your Favourite Toy.
No a to se dostáváme k závěru, vadí mi produkce, která mi mimochodem vadila už na předchozí desce a celkový zvuk desky. Já nemám nic proti experimentům, syrovosti ale zde je to zbytečné, u kapely takového formátu, kde se prostě očekává velká a nadupaná rocková deska. Navíc s tím, co jsem uvedl výše, vidím desku spíše jake takové EP, vyhodit pár songů, dostat se na 20 minut a je z toho minideska za 10/10, která může být experimentální až běda, viz například dřívější vynikající Saint Cecilia. Opravdu nechápu, co Davea fascinuje na těch totálně přebuřených bicích, které zní jako to nejlepší z loudness war, mimochodem dynamika desky mluví sama za sebe a je ještě horší než předchozí.
Srovnání s One by One neberu, to byla obrovská deska, plná hitů, nějaké experimenty tam byly, to uznávám, ale nikdy na úkor kvality celkového zvuku (a i to je potřeba brát s obrovskou rezervou s ohledem na dobu vydání, kdy byla loudness war v největším rozmachu). Srovnání s debutem už mi přijde reálnější. Když tak nad tím přemýšlím, tak je to možná nejtrefnější srovnání, protože já debut nijak extra v uctě nemám, je tam zepár dobrých songů, stejně jako na novince a hodnocení se velmi podobá také. Takže vlastně v pořádku, pokud má novinka znamenat novou životní etapu Grohla, celkový restart a nádech před dalšími velkými deskami, tak to beru všemi deseti :)
Sečteno a podtrženo 60%