Díky za recenzi.

Za mě má tahle deska hlavně problém v tom, že na rozdíl od dvou fenomenálních předchůdců nedrží kvalitu na celý ploše. Pár věcí ryze zapomenutelných, to se dřív nedělo. Abych tu nepsal nesmysly, tak jsem si teď musel SNW znovu připomenout a vlastně se to na pár otravných výjimek neposlouchá vůbec špatně, ta náladotvornost tu pořád je, jen toho v člověku po poslechu moc nezůstane. Občas dostanu chuť si pustit „starý“ Deftones, ale po SNW nesáhnu, v tom je tak nějak všechno.

Ještě taková vzpomínka, i když úplně nesouvisí s tímhle albem. Deftones byli na český klubový scéně takovej menší kult a jak sem tehdy nejezdili hrát (a už zase nejezdí, ostudy), tak si scéna pomohla sama a uspořádalo se (snad několik) Defestů. My na ten možná úplně první, někdy v první půlce nultých let, vyrazili jako parta poďobaných puberťáků ze západočeskýho maloměsta a byl to teda formativní zážitek, už si pamatuju spíš jen útržky a vinou mnoha okolností možná trochu nespolehlivě, ale myslím že ten magický den obsahoval: požár vagónu v Přešticích (my nic), bloudění po Praze ještě s papírovou mapou a hledání Modrý Vopice, koncerty (každá kapela v setlistu jeden Deftones cover) miminálně Rumburax, Kombucha, Dive (tehdy dva bubeníci?), Jade WahOo a nakonec The Switch (ty už v oblacích prachu ukončila policie kvůli stížnostem na hluk), potácení se po Praze a hledání hlavního nádraží, nález hlavního nádraží, nákup Holby v plechu ve stánku a čekání na první vlak ve společnosti místních "obyvatel". Žil jsem z toho zážitku ještě několik měsíců.

Sice dramaturgicky dost neplynulá a nevyrovnaná deska, přesto ve svých vrcholných momentech držící krok s tím nejlepším od DEFTONES. Poslední album s Chi Chengem u basy (R.I.P.). Abych pravdu řekl, tak z prvních pěti řadovek mám nejradši White Pony, a pak upřednostňuji čtvrtou (Deftones) a pátou desku (Saturday Night Wrist) před první (Adrenaline) a druhou (Around The Fur), je to tím, že kapela docela zrála, stávala se všestranější a víc pracovala s dramaturgií a náladami, byť se nepodařilo navázat na hloubku a výpravný feel White Pony, pořád si myslím, že kapela udržela laťku. Od následné Diamond Eyes mě jejich tvorba přišla chytlavější, víc pro masy, tedy alespoń na této a na dalším albu Koi No Yokan, které bylo jako melodické, tak moderní a tvrdé a řadím jej snad hned za White Pony. Saturday Night Wrist je z mého pohledu také deskou, která (spolu s Koi No Yokan) vlastní NEJLEPŠÍ COVER ALBA v historii DEFTONES!!!