Sice dramaturgicky dost neplynulá a nevyrovnaná deska, přesto ve svých vrcholných momentech držící krok s tím nejlepším od DEFTONES. Poslední album s Chi Chengem u basy (R.I.P.). Abych pravdu řekl, tak z prvních pěti řadovek mám nejradši White Pony, a pak upřednostňuji čtvrtou (Deftones) a pátou desku (Saturday Night Wrist) před první (Adrenaline) a druhou (Around The Fur), je to tím, že kapela docela zrála, stávala se všestranější a víc pracovala s dramaturgií a náladami, byť se nepodařilo navázat na hloubku a výpravný feel White Pony, pořád si myslím, že kapela udržela laťku. Od následné Diamond Eyes mě jejich tvorba přišla chytlavější, víc pro masy, tedy alespoń na této a na dalším albu Koi No Yokan, které bylo jako melodické, tak moderní a tvrdé a řadím jej snad hned za White Pony. Saturday Night Wrist je z mého pohledu také deskou, která (spolu s Koi No Yokan) vlastní NEJLEPŠÍ COVER ALBA v historii DEFTONES!!!