Tohle je pěkný a dost autentický, měl jsem to podobně. Ten koncert z Ruska, ano:-), stejný dojem. Průlom přišel se Sabotage, kterou měl nahranou jeden kámoš. Pro mě stále nejlepší album ze staré éry BS. Jako první sólovku jsem pak slyšel Bark, ta mě zaujala. No More Tears následně představovalo jednoznačný průlom, samozřejmě hlavně díky těm riffům.:-)

Kropis, Kubýk - zajímavé postřehy, vzpomínky...

Hezký článek a s tou první části úplný souhlas, nakonec jsem to docenil až zpětně a rozlučkový koncert určitě zajdu do kina, pokud bude možnost. Ale jinak především závidím tolik možností vidět Ozzyho a Sabbathy.
Dreamer není srágora, Ozzy tyhle balady uměl :) Každopádně vhodná doba na to není, ale občas se mi chce trochu zafilozovat na tím, jaký kult Ozzy očividně byl, když se k jeho umrtí teď vyjadřuje každý jouda. Přitom se s Ozzym táhne spousta kontroverzí a to zejména s tím, že odíral spoluhráče atd. Teda spíše jeho management, přišlo mi, že Ozzy se toho nějak nezúčastní. Třeba i ten Lemmy, jehož smrt zasáhla spíše jen naší komunitu stojí za některými jeho hity a troufnu si říct, že to většina neví.
Holt ikona a charisma, nedávno jsem si koupil jeho obrovský box všech vinylů za dost peněz, takže ještě opráším jeho autobiografii, udělám si kafe do hrnku ozzyho a vrhnu se na vzpomínání. Pro mě je Ozzy především solo, v rámci Black Sabbath je to samožejmě ikonické, ale Dio u mě vede, ale to je stopro tím, že jsem jiná generace.
A poznámka na okraj, jsem zvědavý, co Sharon a kolektiv vymyslí, protože nevěřím, že se teď nerozjede další mánie, posmrtných desek, kompilací, výběrovek, výročních edicí, knížek atd. Snad aspoň něco z toho bude hodnotný obsah pro fanoušky.

Ten koncert mal určite zmysel už len z toho dôvodu že Ozzy si to očividne užíval a keby mohol tak vyskočí z toho kreslá a pobehoval by ako za mlada:-)Na budúci rok si to môžme vychutnať v kine.

Už když zemřel Lemmy, bylo hmatatelné, že se blíží konec jedné (pro mě) generace, ale bylo mi 25, ještě jsem si smrt tolik nepřipouštěl, byť jsem za Lemmyho nejednu sklenku vypil a bylo mi líto, že odešel.
Teď, po téměř deseti letech, odešla další taková persona, ale tentokrát už to vnímám tak trochu jako začátek konce jedné éry, teď už budou "jen" umírat ty další. Jsem trochu rád, že nejsem sám, kdo se tomu obrovskému boomu ohledně rozlučkového koncertu spíš vyhýbal (sám jsem z něj neviděl zatím nic, než fotky), byť mu ve světle toho, jak brzy poté umřel, přeju, že se toho dožil a zažil to ještě jednou naposledy.
Samozřejmě jeho smrt se okamžitě stala virálem, lidi najednou zjistili že existoval někdo jako Ozzy Osbourne, sdílejí srágory typu Dreamer, nebo hlášky z trapné TV show The Osbournes, nevěda, jaký skutečný význam jeho existence pro tvrdou muziku a subkultury/žánry měla. Dnešní digitální věk je fakt depresivní.

Ale z té lepší stránky, nikdy nezapomenu na pocit, jaký jsem zažil, když jsem poprvé slyšel hudbu Black Sabbath. Jednalo se o skladbu Sabbath Bloody Sabbath a totálně mě to uhranulo. Byla to taky první skladba, kterou jsem se doopravdy kvalitně naučil na kytaru, když pominu Paranoidy, Smoky a podobné.
Stejně silně na mě zapůsobilo, když jsem si poprvé cíleně pustil Ozzyho sólově (myslím, že šlo o nějakou kompilaci), protože jako první se na mě vyhrnuly hymny Crazy Train a Mr. Crowley. Byť jsem byl v té době už slušně odkojenej Queenama a Brianem Mayem, poprvé v životě jsem slyšel takovou kytarovou hru :-)
Na DVD jsem doma pak měl Live at Budokan a asi nedopočítám, kolikrát jsem to v té době metalového objevování viděl.

No nic, jen jsem si chtěl trochu nostalgicky zavzpomínat! :-)