IAN PAICE FEAT. PURPENDICULAR - Praha, Lucerna Music Bar, 1.října 2025

„Nejsou Lord a Blackmore, nejsou DP,“ napsal mi Stray, když jsem v naší redakční whatsappové skupině nabízel jeden lístek na koncert tohoto uskupení, který mi ale bohužel kolidoval s jinou akcí. PURPENDICULAR vyrazili na plnohodnotné turné po Česku, které zahrnovalo dvakrát Prahu, Liberec, Plzeň, Pardubice, Ostravu a také sousední Bratislavu. Jelikož jsem byl na tuhle formaci zvědavý, zakoupil jsem lupen na obě pražská vystoupení. Nakonec jsem ale mohl jen na jedno…

Že tu nebudou Lord a Blackmore ani další harcovníci, mi bylo jasné, ale přesto jsem byl na tenhle koncert zvědavější, než kdyby přijela samotná Tmavá fialová. Je to paradox, stejně jako to, že jsem viděl DEEP PURPLE jen jednou v životě, přestože patří mezi moje vůbec nejoblíbenější interprety. V roce 1998 při turné k desce „Abandon“ jsem na ně jako teenager zavítal do Velké sportovky, ale zpětně si vybavuju víc předskakující STATUS QUO. Od té doby jsem s DP neměl tu čest. Zaprvé mě moc nebaví koukat se na Gillana v teplákách, zvlášť když hlasově není naživo ve formě snad už od osmdesátých let. Zadruhé Steva Morseho považuju za velice nudného a nemelodického kytaristu a nevadí mi, že je teď už pryč. Hlavně mě ale moc nepřitahoval ten upocený setlist. Highway Star, Black Night, Space Truckin´, Hush, Perfect Strangers… furt dokola. Faktem je, že studiově jsou v prďácké formě a vydávají velmi dobré desky. Navíc – v předcovidových letech byli u nás DP pořád a já měl pocit, že to tak bude neustále. To se ale nepotvrdilo, takže pokud ještě přijedou, udělám všechno, abych tam byl. Gillan teď oslavil osmdesátku a ostatní jsou na tom podobně a po světě nebudou štrádovat věčně…

PURPENDICULAR jsou ale pro mě v jistém ohledu zajímavější než originál. Ian Paice je sice na poměry DP mladík (je mu pouhých 77 let), ale zas bývají koncertní seance pro bubeníka náročnější fyzickým výkonem i namáháním zad. Že tenhle pan palička nemůže vydržet doma, když jeho hlavní kapela zrovna nekoncertuje, může mít pouze dva důvody. Buď na turné utíká před zlou ženou, nebo tu hudbu prostě opravdu žere. Při letmém pohledu na setlist PURPENDICULAR je vidět, že Paiceovi chybí hraní věcí z Coverdaleovské éry, stejně jako z doby jeho působení ve WHITESNAKE. „Burn“, „Stormbringer“, „Fool For Your Loving“… Kdo by tomu odolal? Vydat se tak první říjnový den do Lucerna Music Baru nebyla jen povinnost, ale opravdové potěšení.

Fronta před klubem ukazovala, že prázdno nebude, i když tu bude za pár dní kapela znovu. Věkově šlo spíš o starší ročníky, ale nějaké mladé tváře byly také vidět. Není to samozřejmě jen o Paiceovi. Abyste tyhle věci zahráli a zazpívali, tak musíte být dobří hudebníci. PURPENDICULAR tvoří Britové Murray Gould (kytara), který hrával s Ericem Claptonem nebo Joem Bonamassou, a Nick Fyffe (baskytara) známý ze spolupráce s JAMIROQUAI. Za mikrofonem pak stojí Irčan Thomas Walsh a klávesy ovládá jediný neostrovan Alessandro Debiaggi pocházející ze slunné Itálie.  PURPENDICULAR vydávají i vlastní desky a poslední „Banned“ (2025) vyšla letos. Ze čtrnácti songů večera byl ale pouze jeden původní, bluesově kývavá „No One´s Getting Out Alive“. Trochu škoda. Člověk se pak ptá, proč mají vůbec tendenci nějakou muziku psát, když ji ani nehrají živě. Ale veřejnost chce prostě slyšet DP a WS, takže takový setlist dává určitě větší smysl finančně. Kapela je zjevně s nálepkou nejznámějšího revivalu tmavé fialové spokojená, tak co…

Předkapela nebyla a šlo se rovnou na věc. Lepší otvírák než „Burn“ asi vůbec není. Skladbu jsem slyšel naživo za posledních pár let už počtvrté. Jednou s Coverdalem, dvakrát s Hughesem a verze prezentovaná v Lucerna Music Baru byla minimálně stejně dobrá. Píseň je hodně o bubnech a Paice ji hraje s lehkostí a vajbem, kterému se ostatní nemohou rovnat. Už to sice nejsou ty neustálé superrychlé přechody a Ian logicky ve svém věku na turné šetří síly, ale pořád to hraje s rockovou svižností, zatímco jiní bicmani k téhle skladbě přistupují jako dřevorubci soutěžící o to, kdo dá větší ránu.

U desky „Burn“ z roku 1974 jsme zůstali i poté, když přišla soulová a skvěla zahraná „Might Just Take Your Life“, abychom se následně podívali na skok do hájemství WHITESNAKE v podobě „Walking in the Shadow of the Blues“, „Fool For Your Loving“ a „Ain´t No Love In The Heart Of the City“, tedy skladeb z ranné části bílého hada, jejíž součástí byli nejen Paice, ale i Jon Lord. Mezitím jsme se dočkali i jednoho ze dvou překvapení večera, kterým byla „Bad Attitude“ z výborné ale trestuhodně opomíjené purplovské desky „House of Blue Light“ (1987). Svižná a nápaditá věc ve stylu funkovějších DP dnešního střihu, která dobře seděla Gillanovi, Gloverovi nebo Lordovi, hůř ji asi snášel Blackmore, jenž na ní kromě fakt dobrého bluesového sóla nic nepředvedl. Paice tu demonstruje své obvyklé osmdesátkové bum/čvacht a zařazení do současného setlistu naznačuje, že se mu líbí hudebně, protože na bicí to rozhodně žádná řachanda není. Druhým překvapením večera byla pocta zemřelému Jonu Lordovi v podobě jeho skladby „Pictured Within“ z roku 1998. Zbytek se jelo z klasického repertoáru MK II a šlo o skladby, které v posledních desetiletích DEEP PURPLE obrážejí na všech svých koncertech. Možná to Paiceho baví, možná si jen koncert nedokáže bez těchto skladeb představit. Každopádně to šlapalo celé dobře. Rytmika spolehlivá, kytarista dobrý a frontman Walsh působil jako (obtloustlejší) kombinace Gillana s Coverdalem nejen vizuálně, ale i zvukově. Dobrý zpěvák! Ian Paice pak jel celý večer v klidu, uvolněně a v dobré formě, ani se snad nezpotil…

Finále pak bylo stejně bombastické jako začátek. „Black Night“ prokládaná zpíváním publika a také přehršlí nejen úryvků ale někdy takřka kompletních klasických songů – „Roadhouse Blues“, „Sweet Home Chicago“, „The Hunter“, „Fever“ a ještě něco. Následující „Smoke on the Water“ samozřejmě přivítal celý sál nadšením a přes svou ohranost to mělo duši i koule. Úplný závěr pak obstaral majestátní „Stormbringer“ alias věc s nejhutnějším klávesovým partem z celého repertoáru. Pecka, která zakončila koncert v plné síle.