HOWLING BELLS - Strange Life

50%

Jednou z mých nejoblíbenějších australských kapel jsou HOWLING BELLS. I když vlastně už ani nejsou tak úplně stoprocentně čistokrevně australští. Ještě před vydáním eponymního debutu v roce 2006 se totiž přestěhovali do Velké Británie, kde od té doby působí. Můžete změnit místo pobytu, ale kulturní vzorce, které do vás naprogramovala vaše domovina, úplně ne. Naštěstí. Po čtyřech skvělých deskách ale přišla pauza. Kapela potřebovala uklidnit své intenzivní muzikantské životy, zakládaly se rodiny, přišly děti. Sice se nikdy oficiálně nerozpadli, ale už jsem prostě moc nedoufal, že by se ještě mohli vrátit. A přece se stalo.

Pauza se nakonec protáhla na dlouhých 12 let. Kapela aktuálně funguje jako trio. Krásná frontwoman Juanita Stein je obdařena neuvěřitelně sametovým hlasem, který ani po těch dlouhých letech neztrácí nic ze svých kvalit. Jasně, zní trochu více žensky, ale pořád je to pevný bod vesmíru HOWLING BELLS, kolem kterého osciluje vše ostatní. Samotný pěvecký styl Juanity je taky specifický. Libuje si v klidu a vyrovnanosti. Nikam nespěchá, zbytečně nevystavuje na obdiv svůj hlasový rozsah. Svým zpěvem nás hypnotizuje, omotává si kolem prstu, vtahuje do děje. Zabarvení jejího hlasu pak má v sobě určitou starosvětskou solidnost a majestátnost. Uměl bych si jí živě představit jako soulovou zpěvačku v šedesátých letech. Druhým kytaristou je pak její brácha Joel Stein a sestavu doplňuje bubeník Glenn Moule.

Kapela si už na první desce jasně definovala svůj styl a zvuk. Lokalizovali se na pomezí indie a alternativního rocku, zároveň ale svůj projev obohatili i výrazným psychedelickým rozměrem, nebo stopovými prvky shoegaze, southern rock, nebo i poctivého rock´n´rollu. Možná nám budou v určitých momentech připomínat americké BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB, ale jejich projev není tak temný, spíše to hrají do tajemna. A pak tady máme to australské fluidum, to, co mají v DNA, co probleskuje v jejich tvorbě podvědomě. Když se na to soustředíme, začnou se nám v jednotlivých písničkách objevovat odkazy na INXS nebo MIDNIGHT OIL. Jakkoliv jsou stylově ty kapely úplně jinde.

Jak se teda novinka „Strange Life“ povedla? Jsem rád, že je kapela zpět. A tím bych asi mohl skončit. Není to samozřejmě žádná katastrofa, na to jsou HOWLING BELLS až moc dobrá kapela, ale v rámci jejich tvorby je to jen průměrná deska. Na první poslech mi bylo zřejmé, že dost věcí se změnilo. Zvukově se kapela posunula k výrazně špinavějšímu, zemitějšímu a hutnějšímu zvuku. Evidentně mi to úplně nesedlo. Měl jsem vážně rád jejich krásný zvuk, který byl relativně čistý a zbytečně ho nikdy nešpinili. Zároveň dokázali krásně propojovat indie s psychedelií, což se teď opět zdaleka nedaří. Songy samotné jsou taky výrazně kratší, nejdelší nemá ani čtyři minuty. Tím pádem není dost prostoru rozpracovat jednotlivé nápady, budovat zajímavé odbočky, pohrát si s atmosférou. Hapruje pak i kvalita. Máme zde výborné songy, ale i evidentní vatu. Udělat z toho EP, klidně bych se dostal na 80% hodnocení.

Start není úplně blbý. Houpavá „Unbroken“ nás staré fandy možná lehce zaskočí zmiňovaným špinavým garážovým zvukem, ale hlas Juanity k němu dodává důležitý kontrast. Bicí slušné, basa výborná, jen ty kytary. Přitom obecně se špinavým zvukem nemám nejmenší problém, tady mi ale prostě nesedí. „Heavy Lifting“ už ale začíná trochu drhnout. Kočička s pejskem vařily dort a dopadlo to přesně podle očekávání. Indie bicí se nepotkávají s mohutnou rockovou basou ani s kytarami, které oscilují mezi alternativní rockem a náznaky psychedelie. K tomu nevýrazná melodie, která se ne a ne rozjet. Tento song jakoby shrnoval všechny negativní symptomy desky. Tam, kde byla předtím lehkost a vzdušnost, je teď zacyklenost a trápení. Tam, kde byl zvuk moderní a břitký, je teď tuctová ne invenčnost. Zaměřme se raději na kousky, které se povedly. Soft rocková „Melbourne“ je možná úplně obyčejná, ale v tom je právě její síla. Pohodička a příjemná melodie je okouzlující. „Dreamer“ se vlní od post-punku přes shoegazové vsuvky až ke gotickým záchvěvům. Povedená je i „Chimera“, která v sobě nese určitou velkolepost. Z relativně sevřeného osmdesátkového zvuku se otevírá do krásného vzdušného refrénu, přičemž si zachovává své rozvážné tempo a tajemnou krásu. Výbornou peckou a možná nejlepším kouskem je „Sweet Relief“. Tohle jsou přesně HOWLING BELLS, jak si je pamatuji. Kytarové vrstvy se vzájemně efektně doplňují, zpěv je naléhavý, atmosféra drásavá. Výborné sólo je pak už jen třešničkou na dortu.

Nebudu zastírat, že jsem mírně zklamaný. Není každý den posvícení, ale pořád zde máme první čtyři desky, které jsou výborné. Snad kapela opět postupně znovuobjeví svojí chemii, zatím to beru jako pomalý restart po dlouhodobé nepřítomnosti.