HORKÝŽE SLÍŽE, TRY - Praha, Lucerna Music Bar, 4.listopadu 2026

Logická hádanka na úvod – dodržuje Emanuel Bacigala náboženské zvyky? Nebo si jen užívá na lehátku? A oholila si jeho stará kromě nohou i ty „jiné“ věci? Všechno jsme se to měli dozvědět v pražském Lucerna Music Baru, který HORKÝŽE SLÍŽE v rámci turné ke své nové desce „… a čarovné slovíčko?“ bez problémů hned dvakrát vyprodali. Při pohledu na narvaný klub jsem se neubránil nostalgickému vzpomínání. Před více než 25 lety jsem na ně chodíval do malých klubů a kulturáků, případně je zahlídl na fesťácích brzy odpoledne, někdy i nad ránem, kdy uzavírali denní soupisky. Kromě pod obraz zlitých a zfetovaných punkáčů jsme kolorit doplňovali my, alternativní mládež. No a když jsem se včera rozhlížel kolem, tak se věci teda hodně změnili. Ale o tom až za chvíli.

Letošní novinka je první deskou po pěti letech a je celkem povedená. Osobně jí považuji za nejlepší za posledních 20 let, v podstatě od „Ukáž tu svoju Zoo“ (2007). Sice jsem je viděl vloni, ale SLÍŽE jsou koncertní jistota, která nikdy nezklame, plus Music Bar mám rád, takže nebylo o čem přemýšlet. Zážitek opět suprový, dostal jsem přesně to, co jsem čekal. Večer otvírala evidentně se SLÍŽEMA spřízněná kapela TRY z Nitry, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Při jejich poslechu jsem ze začátku trochu nechápal, proč právě oni byli vybráni za předkapelu, ale nakonec jim musím vyslovit uznání. Stylově se s hlavní hvězdou večera sice totálně míjeli, ale hráli fakt dobře. Byl to mix sekaných hutných riffů ve stylu BREAKING BENJAMIN prosvětlovaných progovými pasážemi ve stylu PORCUPINE TREE. Na první poslech mi sice skladby melodicky lehce splývaly, ale kapela měla výborný zvuk a zpěvák dokázal rozrůstající se publikum správně hecovat. Ke konci už aplaus nabíral poctivé obrátky a lidi kolem to evidentně bavilo. Sympatická banda.

SLÍŽE svůj set odstartovali přesně jako startuje letošní novinka. Intro v africkém stylu a pak hned úvodní singl „Monte Babu“. Mírně zahuhlaný zvuk působil trochu bezzubě, to se ale mělo rychle změnit. Prakticky od druhé skladby se už všechno srovnalo do správných mantinelů a kapela do nás začala tlakovat jeden hiťas za druhým. Opět se potvrdilo, že jen jeden agropunk vládne všem punkům a ten má jméno HORKÝŽE SLÍŽE. Za těch více než 30 let na scéně se z nich stal popkulturní fenomén, kterého dosah je téměř absolutní. Spousty jejich textů v podstatě zlidověly a znají je i lidi, kteří o podobnou hudbu nezavadí ani omylem. Při tom všem ale kapela pořád působí absolutně aktuálním dojmem a evidentně si koncerty užívá spolu se svým věrnými fanoušky.

Když už jsme u těch fanoušků. Sociologická sonda průřezu návštěvníků byla tuze zajímavá. Kotel samozřejmě patřil mladým a divokým, kteří vydrželi proskákat více než jeden a půl hodiny dlouhý koncert naplno. No jo, taky jsem na jejich místě kdysi býval. My zkušenější a dříve narození už jsme dění na pódiu sledovali jen z bezpečné vzdálenosti. Každopádně zpěv většiny hiťasů jel prakticky unisono, až jsem někdy měl vůbec problém slyšet kapelu. Fascinující bylo, že kolem mě bylo větší než malé množství elegantních dam v nejlepších letech, které bych spíše čekal na koncertu Martiny Partlové. A všechny si s náramnou chutí zazpívali refrény jako „…a ja sprostá, som si kvôli tebe oholila nohy…“ nebo „ja som malá Žužužu…“. Nebudu vám lhát, je to výrazně lepší zážitek než se přetlačovat s opilými punkáči v kotli. Každopádně teenageři se míchali s notně prošedivělými fanoušky vysoko nad 50+ věku, alternativně a proti systémově oblečení jedinci koexistovali vedle korporátních business casual uniformních zástupců střední třídy.

Z nové desky, jestli správně počítám, zazněly nakonec jen dvě skladby. Kromě zmiňovaného úvodního singlu ještě „Safari bear“. Z prvních dvou legendárních alb jen na úplný závěr skladba „Horkýže Slíže“, kterou si s Kukom s chutí zapěl bubeník, plus samozřejmě „Mašťaľ“. Většina playlistu se rekrutovala z hitovek od čtvrtého alba dál, se kterým kapela prorazila ve větším měřítku do mainstreamu. „Brďokoky“, „Telegram“, „Vlak“, „Shanghaj Cola“, „Silný refrén“, „Nazdar!!!“ a tak dále. Prostě co song, to legenda. Při „L.A.G. Song“ mě napadla kacířská myšlenka, že agropunkáči byli woke už 20 let předtím, než se woke stalo módním trendem. Protože SLÍŽE ve svém repertoáru nevedou slaďáky, bylo tempo střídavě jen rychlé a rychlejší. Bicí možná zněly lehce tupě, ale kytary to do nás parádně řezaly a skvěle byla slyšet i basa. Kapela se za ty roky naučila dokonale pracovat se svými fanoušky, kteří jí doslova zobou z ruky. Celé to působí ale maximálně přirozeně a pořád je tam i velký prostor pro vtípky a srandičky.

Od té doby, co Kuko přenechal basu Veronice Smetanové, je jednak na kapelu přece jen lepší pohled, jednak získal prostor ventilovat svoje šoumenství. A vážně mu to jde výborně. Komunikace s publikem, humorné narážky a mini dialogy s kytaristy, to vše vkusně vyplňuje krátké prostoje mezi jednotlivými písničkami, které jsou veledůležité jednak pro fanoušky, kteří doslova plavou v návalech potu, ale i pro kapelu, jejíž členové (kromě Veroniky samozřejmě) už mají taky pět křížků na hrbu. Takže vydýchat, zasmát a jede se dál naplno. Ať už máte SLÍŽE rádi nebo ne, jedno jim upřít nelze – jedná se o mimořádně pracovitou partičku, která svůj přízemní agropunk bere smrtelně vážně a do každého koncertu dává vše.

Závěr obstarala průlomová „Mašťaľ“. Jestli se nemýlím, i pro mě osobně to byla úplně první skladba, díky které jsem tuhle kapelu před téměř třiceti lety objevil. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že bude vyprodávat kulturáky, legendární kluby, headlinovat festivaly, měl bych ho za čistého blázna. Naštěstí ale za ty roky na tu mašťaľ pořád nikdo ne-„našťaľ“, takže oheň hoří dál jasným plamenem.