HELSTAR - The Devil´s Masquerade

50%

Kalifornská speedmetalová formace poskládaná okolo zpěváka Jamese Rivery a kytaristy a zakládajícího člena Larry Baragana patří k těm, které pomáhaly již v první polovině osmdesátých let tento žánr rozjet. HELSTAR jsou považováni za klasiku a stálici stylu, na svém kontě mají řadu alb, o kterých lze říct, že působily ve své době formativně, a spousta posluchačských zatvrzelců na ně do dnes přísahá. Jenže na rozdíl od některých generačních souputníků, mezi které patří rovněž slavná METALLICA, tihle borci nikdy nedosáhli výraznějšího průlomu. Setrvávají tedy u svého zaťatého projevu a zdobí je nejen výtečná muzikantská výbava, ale i vytrvalost a určitá forma nepodajnosti. HELSTAR totiž nikdy nešli melodiím moc naproti, i to z nich činilo srdcaře držící se zásad amerického metalového podzemí.

Ještě album „This Wicked Nest“ zpřed jedenácti let ťalo doslova do živého a působilo jako nekompromisní válec plný energie a skvělého siláckého řemesla. Dnes je však situace jiná a zdá se, že studnice invence tak trochu vyschla, neboť novinkové album „The Devil´s Masquerade“ je jejich prvním počinem po devíti letech ticha a výsledný materiál navíc působí prakticky bez nápadů, respektive jich je o dost méně, než bych si býval představoval od kapely jejich formátu. S HELSTAR je to vlastně podobné jako s jejich kolegy z VICIOUS RUMORS, kteří rovněž patří mezi uznávané perfekcionalisty v rámci US power/speedu, ale nápadů na jejich albech už dlouhou dobu příliš není.

Nikdo nepochybuje o hráčských a vokálních schopnostech zkušených metalových borců, kteří patří právě k těm, kdo vlastní ono „know how“ prakticky nejdelší dobu ze všech příbuzných kapel, ale zkrátka zde není žádná občerstvující idea a nová vize. Výsledkem zůstává jen jakési generické přehrávání obvyklých speedmetalových postupů příznačných pro zaoceánské grupy a nezbytných heroických póz. „The Devil ´s Masquarade“ je sice deskou s obstojným zvukem, dobrými hráčskými výkony a sveřepě zaťatým vokálem, ale nejsou zde zkrátka skladby. Vše se drží v jedné linii a pro posluchače je velmi těžké poslouchat celou věc z nadhledu a s postupnými poslechy si z ní i něco pamatovat.

Nejlepší je asi závěr díla v podobě bouřlivého a s určitými nadstandardními emocemi zacházejícího songu „I Am The Way“, protože právě až tato skladba, které předchází kvapíková instrumentálka „Sueta De Muleta“, jež je ukázkou kytarového umění zdejší dvojice sekyrníků, dodá cosi navíc, co je schopné zaujmout. Jinak je to zkrátka dlouhou dobu jenom šeď.

14.09.2025	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz