HELMUTOVA STŘÍKAČKA, LETY MIMO - Praha, Rock Café, 6.prosince 2025

Tož Brno dorazilo do Prahy. A nepotřebovali k tomu ani metro, aby nás vzali na parádní vzpomínkovou jízdu do devadesátek. I když vlastně paradoxně, s dnešní vlnou zájmu o muziku a zvuk devadesátých let zní HELMUTOVA STŘÍKAČKA navýsost moderně a aktuálně. A taky se v případě jejich koncertů nikdy nejedná o nějaké poklidné nostalgické vzpomínání a kňourání za ztracenou mladostí, ale o energické indie rockové koncerty, jejichž elán a náboj by jim mohla závidět nejedna generačně mladší kapela.

Zvláštní mi přišel výběr podpůrné kapely. LETY MIMO poslouchám dvacet let, ale nikdy jsem je nestihl zažít naživo. Každopádně jejich cyper/space/pop/elektro-punk se mi při prvním zamyšlení úplně k HELMUTOVI nehodil. To ale není podstatné, těšil jsem se, že je konečně uvidím v akci. Obě kapely mám rád, takže si to nebudu komplikovat přemýšlením, zapínám mód „užít si to“. Musím se přiznat, že jedním z dalších důvodů, proč mám rád HELMUTOVY koncerty, je složení fanoušků. Na většině koncertů kam běžně chodím, jsem já ten, kdo kazí věkový průměr. Tady ho trochu vylepšuji. Ego boost jak svině, kam se hrabe fentanyl a koks. Devadesátkový „revival“ ale funguje napříč generacemi, takže i teď tam bylo docela dost zástupců dvacátníků a třicátníků, i když samozřejmě převažovala „stará garda“ generace X. Pražské Rock Café není můj oblíbený prostor, protože zvuková situace je zde při různých koncertech velice nepředvídatelná, ale i z tohoto pohledu tento večer vše klaplo, jestli ne na jedničku, tak minimálně dvojka s hvězdičkou udělena být může.

LETY MIMO aktuálně působí jako trio, od posledního alba „Civilizace 3000“ už uběhlo dlouhých šest let a vystupují spíše nepravidelně a ne moc často. To ale vůbec nebylo poznat, kapela působila velice kompaktně a sehraně. Nebojácně se pustila do publika, které evidentně přišlo zejména kvůli Moravákům, a netrvalo dlouho, aby si ho díky svému skromnému, mile vtipnému a bezprostřednímu přístupu získalo i na svou stranu. Samozřejmě k tomu dopomohla i jejich hudební produkce, která klub postupně rozhoupala a roztančila. Ze začátku zhruba napůl zaplněný klub se postupně zahušťoval a síla aplausu rostla s každým songem. Postupně se v playlistu objevovaly jak starší hitovky „Amnesie“, „Žvejkačka“, „Zavirovaná“ a „Revoluce“, kombinované s novějšími věcmi jako „Civilizační“ nebo „Zkouška sirén“. Největší úspěch sklidila skočná „Skaska“, která svým ska rytmem s punkovou dynamikou výborně rozproudila krev všech kolem. Uvažoval jsem, jak se kapela popere s elektronikou a synťáky, které na deskách dostávají hodně prostoru a často definují zvuk songů. Teď byly „degradované“ do podpůrné role, jely jen na pozadí ze záznamu, hraní bylo primárně živé. A překvapivě ostré. Jestli bych použil označení garage punk rock kombinovaný se syrovým power popem, asi bych nebyl daleko od pravdy. Na poslední zhruba čtyři songy se ke kapele připojil i jejich bývalý spoluhráč a občasný host Tomáš Břínek, alias TMBK a se dvěma kytarami najednou zvuk kromě ostrosti získal i na mohutnosti a svalnatosti. To bylo krásně vidět na závěrečné „Cyber punker“, kde nás zvuková stěna už tlačila pořádně do kouta.

Jestli se vrátím ke své myšlence a průnicích těchto dvou kapel, po skončení setu LETY MIMO jsem tam najednou začal objevovat styčné plochy. Kapely sice dělí od sebe jedna generace, ale v podstatě je jejich hudební produkce velice podobně koncipovaná. Alternativní rock, ať už s goticko-college rockovými základy, nebo space punkem, ale hozený do relativně přístupné, veselé a zejména skočné formy, která má primárně bavit a není problém si na ní trsnout.

HELMUTOVA STŘÍKAČKA je pro mě koncertní jistota, která mě pořád baví. Nevypadá to, že by se připravoval nový materiál (nebo to drží v tajnosti), takže je program postavený na minulé tvorbě, které samozřejmě dominuje debut „Helmut a Hilda“ z roku 1991. Ale mě to vůbec nevadí. Set odstartoval na rozehřátí skladbou „Vrána“ z druhé desky „Z vrány do vrány“ (1994), pak už ale začali sypat „hitovky“, které vyprávějí životní příběh Helmuta. Silnou devizou kapely je výborná rytmická sekce. Zkušený basák Tomáš Basák se svojí sofistikovanou a skálopevnou hrou je podpořený benjamínkem, ale technicky velice zdatným Danielem Šálovským za bicími, které ještě podporuje Veronika Dudová s perkusiemi, která aktivně přispívá i vokály. Tato trojice tvoří pevnou oporu, která žene kapelu neochvějně dopředu. To pak dává prostor kytaristovi Tomášovi Kopalovi dobarvovat skladby do různých odstínů kytarové muziky. Od jemně gotických odstínů, přes college rock, devadesátkové indie, až téměř po hard rockové polohy umí vykouzlit vše. Z obecenstva několikrát zaznělo typicky moravské motivační „Hobluj!“, což bylo ale úplně zbytečné. Tomáš byl ten večer ve formě a zejména v náladě, takže hobloval skutečně jak o život. Bratři Staniczekovi, oba ve vertikále v rozměrech urostlých basketbalových reprezentantů, měli možná i menší problém se pod nízký strop klubu komfortně vejít, ale nic si z toho nedělali a jeli si svojí linku. Kapela si to evidentně ten večer užívala naplno, a to samé můžu říct o fanoušcích. Zažil jsem HELMUTY i na domácí půdě v Brně, kde to byl samozřejmě masakr. Ale rozdíl byl v podstatě jen v hustotě publika, když Rock Café bylo jen „plný“ a ne „narvaný“, jinak atmoška, nasazení a zážitek plně srovnatelný. HELMUT je díky pravidelnému koncertování výborně sehraný a působí absolutně profesionálně. Ve finále i ten „starý“ playlist je výhoda. Fanoušci znají všechny songy, kapela je jen různě kombinuje, občas přihodí nějaké méně hrané songy z dalších dvou desek, ale žádné „překvapení“ se nekoná. Všichni dostávají přesně to, co chtějí.