HELLRIPPER, SCHIZOPHRENIA, SARCATOR - Praha, Subzero, 16.dubna 2026

Nic proti KREATOR a spol. o pár dnů dříve, ale teprve tohle byl opravdový thrashový večer. Bez serepetiček, papundeklu, čertů, ohňů, ale zato s velkou porcí ostré muziky. Zatuchlý podzemní klub, divocí fanoušci, moshpity, energie, pořádná atmosféra. První dvě kapely nebyly hudebně úplně ono, ale hlavní hvězda počáteční nedostatek vynahradila.

V Subzero má člověk okamžitě pocit undergroundu. Už to sice po rekonstrukci není takový punk jako kdysi, ale tenhle suterénní prostor přímo sálá půdou a zeminou. Okamžitě po vstupu to v klubu ono úterý křičelo: thrash!! Vyšší podíl džínoviny v publiku, nášivky, osmdesátkový styl. K pohodě pomohla skvělá organizace baru, kdy jedna slečna vyřizovala objednávky a platby, zatímco tři další lidi se starali o pípy a přínos pití. Patnáct metrů dlouhá fronta tak byla pryč prakticky během dvou minut. Výborná inspirace pro další kluby, kde se objednávky táhnou (mluvím s Tebou, Modrá Vopice o pár dní později…). Předpoklad pro kvalitní koncertní zážitek naplněn.

Jako první byli na řadě Švédové SARCATOR. Pětadvacátníci se pohybují na scéně od roku 2018, mají za sebou dvě EP a tři desky, z nich poslední vydali loni pod názvem „Swarming Angels And Flies“. Čtveřice disponuje opravdovým thrashovým lookem v podobě hubenosti, vytáhlosti a dlouhých čerstvě umytých vlasů, které elegantně a synchronizovaně během své produkce provětrávají. V jednom případě se kučeravost kštice blížila až mustaineovské dokonalosti. Vizualita ale v tomhle případě vítězila nad samotnou hudbou, která jede dost přímočaře old school a místy i trochu do punku, ale jen zřídka s nějakým výraznějším riffem. Kluci to ale kompenzovali energickým nasazením a pobíháním, což na konci vyústilo i v poměrně ostrý moshpit pod pódiem. Jinak ale nic, co by nutilo k opakovanému poslechu. Návštěvnictvo v zaplněném klubu, čítající odhadem tři sta kusů, nicméně projevovalo patřičné nadšení.

Kvalita hudebního materiálu se moc nezlepšila ani nástupcem, kterým byla belgická SCHIZOPHRENIA. Chlapi mají na krku o pár let víc, ale naopak o několik palců vlasů a dvě alba míň. Nižší počet desek bych zde nepovažoval za nějakou chybu, neb výrazné nápady se ani v hudbě Antverpanů nevyskytují. Přitvrdilo se každopádně směrem k thrashovanému death metalu a naživo jim to šlapalo i asi trochu víc než prvním Švédům. Jeden z kytaristů vypadal jako Ritchie Blackmore a věděl to, neb si pořídil Stratocaster či nějaký jeho klon. Tílka ale naznačovala příklon k thrashi a byla i správným oděním do stále narůstající teploty v tomto vždy dusném a hlínou čpícím klubu. Přítomným mladším ročníkům ale náročnější podmínky nevadily, naopak se circle pit postupně zvětšoval. Objevily se první crowdsurfující, z nichž jeden se zastavil až o zeď. Basák Ricky Mandozzi s kotletami a disponující solidním growlem se ptá, jestli chceme raději coververzi SLAYER, nebo MORBID ANGEL. Bé je správně, hlasují ruce v sále, tak do nás kapela nahustí „Maze of Torment“. Jinak ale jeden song splývá s druhým a hudební buňky příliš stimulovány nejsou.

Hlavní chod zážitek ze dvou sice solidně energetických, ale hudebně poněkud nezáživných předkrmů vylepšil. Můj dávný spolužák a známý námezdní kytarista Omar Khaouaj tvrdil, že někteří blázniví kytaristi jsou tak poslední svou virtuozitou, že se jim znetvořilo hudební myšlení a domnívají se, že hrajou pomalu, a to i když hrajou rychle. Možná se to stalo i jednatřicetiletému Skotovi Jamesi McBainovi. Ten má totiž tři rychlosti hraní: rychle, hodně rychle a pak ještě rychleji. Touhle naspeedovaností ale naštěstí nenahrazuje sílu materiálu. Mezi současnými neo-thrashovými bandami patří tenhle one-man projekt myslím k tomu nejlepšímu, co je k mání. Kvalita jeho hudebních výlisků podle mého názoru navíc roste a letošní deska „Coronach“ je zatím jeho nejlepším a nejpestřejším počinem. I naživo nové písně „Hunderprest“, „Kinchyle“ a „Mortercheyn“ fungovaly bezchybně, i když publikum logicky víc divočelo při starších a prověřenějších kouscích ze třech předchozích fošen. Dobrý thrash je založen na riffech a ty dokáže stvořit McBain prvotřídní. Pomáhal i čitelný a nepřehulený zvuk. Moshpit dále rostl, až zabral většinu prostoru parketu a já jsem byl vytlačen na lavici u zdi. Frontman publikum hecoval k větším a větším výkonům a jeden stagediver následoval druhého. Nakonec se na ruce lidí položí i sám McBain, který si takhle na zádech odsóluje část jedné ze závěrečných skladeb. Hezký thrashový večer, kterému by slušel výběr kvalitnějších předkapel. Ale konec dobrý, všechno dobré.