HELLRIPPER - Coronach
Skrze čtvrtou řadovou desku „Coronach“ svých HELLRIPPER se jednatřicetiletý skotský srdcař James McBain znovu stává dýkou zabodnutou v hrudích nepřátel skutečného metalového nářezu. Novinka možná neoplývá až takovou divokostí jako předchozí počin „Warlocks Grim And Withered Hags“ (recenze zde), ale je pro tento projekt bezesporu dílem nejvyzrálejším, kde je vše vyladěno do ideálního stavu a posluchač se dočká skutečných hymen schopných okamžitě strhnout zvětšující se davy. Aktuální songy prostě znějí méně chaoticky a co se týče dramaturgie, tak mají v sobě jakýsi vnitřní řád a vyladěnost, v souvislosti s níž dochází na určité pročištění struktur a navýšení nosných pasáží skladeb, včetně bodrých refrénů a vygradovaných instrumentálních momentů.
Navzdory výše uvedenému, HELLRIPPER nic neztrácejí ze své zarputilosti a opětovně útočí, vesměs ve svižných tempech, prvotřídním riffovým speed/thrash metalem, do kterého se propisuje i atmosféra drásavých old-school blackmetalových vánic. Nebýt oné bleskové kytarové výstavby, dost pravděpodobně by se dalo o novince říci, že se posunula trochu blíže k výrazu švédských goth-metalových strašidýlek z TRIBULATION, ale právě hejvíkově zdobné kytarové kejkle, hrané vesměs ve vysokém tempu, patří k hlavním atributům zvuku HELLRIPPER, který je stvrzením skvělého metalového řemesla a výkladní skříní produkcí v režii společností jako právě Century Media. Přední německá vydavatelská stáj rozhodně vycítila v pravý čas McBainův potenciál a nasměrovala hudebníka k vyšším metám. Nejpozitivnějším zjištěním je, že na rozdíl od mnohých reinkarnátorů osmdesátých let na mne HELLRIPPER nepůsobí jako bohapusté retro. Jejich novinka využívá sice letitých receptů, ale zní aktuálně a svěže.
Už minulá deska „Warlocks Grim And Withered Hags“ byla sebevědomě pojatým vystoupením z útrob začouzeného undergroundu na jasněji nasvícenou scénu. Pravděpodobně již právě tehdy došlo na nejdůležitější krok v rámci vývoje této bezesporu talentované kapely. Novinka je dalším stvrzením tohoto vývoje a posluchač tak dostává naprosto špičkové metalové album, jehož součástí je pouhých osm skladeb, které jsou však propracovány do detailu a utvářejí nerozbytný albový monolit, ve kterém prakticky nic nápadně nedrhne, tedy snad pokud pomineme jistou míru dramatizace a patosu v rámci závěrečné titulní skladby „Coronach“, která se z korporátně euro-metalové upocenosti záhy vyvrbí v další znamenitou perlu.
Celé album začne opravdu nekompromisně a „Hunderprest“ je parádně vystavěným bitevním cvalem, kde se střídají svižné momenty s oslavně zdobnými a výsledek korunuje prvotřídní instrumentace, především pak znamenité kytarové vyšívání, jež si nezadá s hudebním jazykem pomyslných králů heavy metalu. Následuje další svižná hymna „Kinchyle (Goatkraft And Granite)“, která se však uprostřed přetransformuje do méně dravé pošmourné fáze, aby se záhy na vlně euforických kytarových kejklí vše vrhlo vstříc dravému finále. Nedílnou součástí vyznění HELLRIPPER je určitá sychravost ve zvuku, korespondující s atmosférou skotské oblasti Highlands, a právě tohle umocňuje klavírní preludium v následném výpadu „The Art Of Resurrection“, který se z křehkého a pomalého úvodu bleskově dostává do tempa. Song opatřený snad nejchytlavějším refrénovým chorálem tak pro mne znamená jeden z vrcholů nahrávky a to i přestože prochází celou řadou přechodných fází a změn temp. Zkrátka zde HELLRIPPER dokázali spojit progresi s výtečnou hymničností, světe div se, tohle spojení jim funguje nejen zde, ale i v dalších položkách novinky. Právě progresivnější stránku McBainovy tvorby, ovšem bez úbytku dravosti a agrese ve stylu metalu osmdesátých let, dobře reprezentuje i čtvrtá skladba „Baobhan Sith (Waltz Of The Damned)“.
Na jednoznačně prezentované svižné laufy sází řežba „Blakk Satanik Fukkstorm“, ale záblesk geniality James McBain prokáže až ve skladbě následující, to když je rozdováděná erupce „Sculptor´s Cave“ zkrášlena bravurní kytarovou pasáží s nádechem staroegyptské mystiky. Zuřivá sedmička „Mortercheyn“ je manifestem naprosté zběsilosti v metalu, ale spíše než aby vycházela z hudebního jazyka německých osmdesátkových kapel typu DESTRUCTION, jsou zde momenty upomínající spíše na Laihovy CHILDREN OF BODOM z dob, kdy měli švunk. Deska v podstatě zpomalý až v případě závěrečné titulní skladby, která má zde pozici všeobjímajícího chorálu, jež si nic nezadá nejen s hymničností podobné novodobým KREATOR, ale také s výpravným nádechem. HELLRIPPER se zkrátka podařilo dát dohromady vynikající desku, nesoucí jasné stopy vývoje a dalšího posunu od metalového undergroundu.
| 30.03.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
