HELLOWEEN - Giants And Monsters

90%

Takže sedmičlenní HELLOWEEN podruhé a ještě lépe! Dalo by se předpokládat, že se podobně velká a dlouhodobě populární metalová instituce dříve nebo později zadrhne. Zvlášť pak když tu máme stále ostře sledovanou etapu s navrátivšími se členy Michaelem Kiskem a Kaiem Hansenem, kteří kdysi dávno dostali jméno HELLOWEEN na piedestal, aby následně odešli či byli odejiti. Vím, je to již víc než třicet let, ale to nebezpečí přítomnosti nezhojených ran, velkých eg, či (nedejbože) tvůrčí vyčpělosti rozhodně nešlo ignorovat ani u podobně světaznalých ostřílených borců. Fórky ohledně přivydělání si na důchod vážně stranou. Nepřejícníci, odfoukněte si růžové bubliny ze zorného pole a vy ostatní si ten pestrý, vrstevnatý a zároveň ucelený výsledek beze strachu vychutnejte, jde totiž o špičkový vzorek speed/power metalu, na jaký mají patent právě HELLOWEEN. Vše vyšlo naprosto perfektně a zkušená kapela nejenže zamakala na vztazích, ale ukázala všem, že má stále nemalé ambice. Mluvím o kapele jako celku, protože na každém ze sedmi členů současné sestavy je znát kolektivní tvůrčí rozpoložení. Tento comeback se z mého pohledu stále více ukazuje jako logické vyvrcholení dlouhé cesty Dýní, finálová fáze, která může trvat ještě klidně deset let a nemusí v jejím případě skončit u druhé studiové desky, finálová fáze, ke které muselo všechno směřovat, pokud by byl příběh napsán s velkolepým koncem, aby se kruh uzavřel.

Je slyšet, že HELLOWEEN ke svým momentálním aktivitám přistupují s náležitou rozvahou a po krůčcích se dokáží vyladit do podoby naprosto precizně šlapající mašiny na špičkový metalový mainstream starosvětského střihu. Vrstevnatý metal s nemalým potenciálem chytlavosti, kde fanoušek nalezne mnoho ze základních atributů zvuku této kapely, toď letošní novinka. O tom, jak vše skvěle zapadlo, svědčí i můj dojem z nového a druhého post-comebackového alba „Giants And Monsters“, které vznikalo hned na několika místech, ať už v Německu, na Tenerife, či v závěrečné fázi studiových prací rovněž v Nizozemsku. Kapela má za těch čtyřicet let na svém kontě nepřeberné množství alb, úspěšných hitů, či období, která se od sebe odlišovala, jak stylovým nastavením hudby samotné, tak zvukem nahrávek. Období velmi úspěšná, ovšem i poněkud proměnlivější či chudší. Každý člen HELLOWEEN dnes navíc reprezentuje trochu odlišnou podobu jejich tvorby, takže i tento fakt mohl svézt jejich aktuální tvorbu na zcestí a přispět k rozháranému dojmu z díla. Jenže se tak v žádném případě nestalo a tradicionalistickému materiálu nechybí tepající srdce. Tohle jsou fantastičtí HELLOWEEN, jaké mohou oblibovat fanoušci z osmdesátých let i ti z pozdějších etap.

Německá speedmetalová legenda se dnes může opřít o skladatelskou práci hned pěti svých členů, tři z nich jsou dokonce i vynikajícími zpěváky, přičemž každý se specifickým hlasem a tak trochu odlišným přístupem k tvorbě HELLOWEEN, no a v sestavě jsou samozřejmě rovněž tři kytaristé. Na jednu stranu je tohle obrovská síla, na stranu druhou dá určitě fušku vše sladit a ukrotit tak, aby deska nevyzněla jako splácanina, kde mezi sebou budou jednotlivé osobnosti závodit, kdo častěji, důrazněji, slyšitelněji. Nic z toho se nestalo a každý jeden člen pochopil v tomto soukolí svůj post a své silné stránky předal ve prospěch výsledku, tedy co nejlepším skladbám. Fascinuje mne, jak je album výtečně namixované, ať už jde o prolínaní jednotlivých partů, či pasáží utvářející zde přirozeně padnoucí dějepravné vrstvy. I výsledné řazení skladeb za sebe nebylo podceněno, takže se s lehkostí střídají majestátnější kusy speedmetalové podoby s hardrockovými hitovkami nazdobenými na první dobrou, či dokonce s nějakou tou povedenou baladou.

Mnohdy dojde k tomu, že v jedné skladbě má svůj vokální příspěvek kompletní trojice zpěváků. Z tohoto pohledu novinku vnímám jako fantastickou skládačku, která potvrzuje, že HELLOWEEN s Charliem Bauerfeindem neponechali nic náhodě a byli schopni i zdánlivě nesourodé momenty provázat pestrými stuhami kytarových zvuků, hlasů, vyhrávek či elektronických aranží a kláves. Je třeba říct, že jde o typické album HELLOWEEN, které z určité, řekněme rekapitulační perspektivy reflektuje všechny silné stránky zvuku kapely pro rok 2025, ať už ty byly dříve v módě v rozličných fázích jejich kariéry. Jde o desku velmi tradiční, dělanou pro dlouholeté fans, jenž si nepotrpí na novoty a experimenty. Snad jen to klávesové zdobení by mohlo být chápáno jako něco, co zde kdysi v takové míře nebylo, ale beru to jako vkusný prvek přispívající k navození bombastičtějšího dojmu z díla. Rozebereme si tak na novince skladbu po skladbě.

Z počátku jsem byl mírně rozčarován, že deska nezačíná žádnou dramatickou introdukcí, ale najede skrz první skladbu „Giants On the Run“ rovnou do dění. V jejím případě jsou to však klasičtí HELLOWEEN v plné parádě a s velkou lehkostí prezentované formě. Díky výtečnému a velmi chytlavému refrénu, hansenovské střední fázi inklinující k epičtějším formám tvorby a skvělým kytarovým sólům, je song, který táhne celé vokální trio (zde v čele s Andi Derisem), po všech stránkách znamenitým otvírákem. Druhá, noblesní speedařina „Savior of the World“, platí za splněný sen všech příznivců Keeperovské fáze, protože zde Michi Kiske v prvotřídním provedení předkládá své silné pěvecké zbraně, od srdce podporován celým šestičlenným ansámblem kumpánů. Tahle věc musí dokonale sejmout řadu lidí z mé generace, která vyrůstala na prvních dvou Strážcích a na něco podobného kdysi přísahala. Poslouchat Kiskeho hlas je prostě slast, na tomhle albu si užívám každou jeho větu i v té nejménně nápadné sloce. Zkrátka mimořádná záležitost z autorského pera Michaela Weikatha a jednoznačně jeden ze čtyř vrcholů desky.

Třetí song „A Little Is a Little Too Much“ je dost pravděpodobně úplně největším hitem alba. Je však znovu úplně jiný než dva předešlé. Nosná klávesová vyhrávka určuje ráz stadiónové hymny, která staví na přímočaré chytlavosti. Andi Deris zde bezezbytku prodává své umění velkého hitmakera. Fantastický refrén, ohromně pozitivní nálada, celková aranžerská pestrost, to všechno dělá ze skladby jakýsi globální hardrockový párty hit pro všechny, kteří si před sebe nestaví temné bariéry a přistupují k tvrdé hudbě pozitivně. Tento song představuje zkrátka všechno, jen ne vyčpělost. Velmi svěží záležitost, která se co do chytlavého potenciálu může dokonce měřit s největšími hity HELLOWEEN. Výčet perel však nekončí, neboť přichází mistrovské hansenovské číslo, vysokorychlostně nabombená jízda „We Can Be Gods“. Song, na jaký jsem u HELLOWEEN čekal pětatřicet let, neboť kytarové duely navazující na gradující průlet hlasů Kiskeho s Hansenem nad riffovými valy zaručují dokonalý splněný sen. Tohle je opravdu mistrovská záležitost, skrze kterou se kapele podařilo parádním způsobem spojit všachny ingredience svého zvuku (pravda, snad jen občasně vyplouvající baskytara Marcuse Grosskopfa letos v té slávě chybí) do jedné typicky helloweenské jízdy. 

Skvělé songy však v žádném případě nekončí a Derisova majestátní balada  „Into The Sun“ bude zakrátko patřit mezi velké pomaláče této kapely. Ta jich má na svém kontě již hezkou řádku, ale po comebacku jde o první kousek tohoto typu. Povzbudivé je, že se může měřit s každým velkým hitem HELLOWEEN tohoto typu a i přesto se u mne na této desce nevejde do top5 songů. Svědčí to o nabušenosti soupisky opravdu mimořádně vyvedenými fláky. Jako pilotní singl vyšla před několika měsíci  „This Is Tokyo“, typická odlehčená derisovka, která má blíže k hardrockovému prostředí než k hutnému power metalu. Skladba určitou část fans irituje, já však vím, že podobné songy dělal Andi vždy a právě Tokyo, jako velká pocta hlavnímu městu Japonska, funguje pro odlehčení znamenitě. Šestá povedená věc v řadě! Kdy tohle skončí? Rozhodně ne s následující epickou bombou od Sashy Gerstnera nazvanou „Universe (Gravity For Hearts)“, který v ní prokázal mimořádný skladatelský talent a rovněž opravdový cit pro DNA starých dobrých HELLOWEEN. Miluju ten Kiskeho rozepjatý vokál nade vše, ale ono dramatické intermezzo v druhé půli a následné sólové výboje skladbě přidávají punc geniality, určitě song ze zdejší top trojky. Hansenův hlas není na albu častý, ale když na něj přijde, vždy je schopen zatnout a, jak v rámci chóru, či samostatně, přidal na dramatické náladě.

Přestože se mi líbí i další dvě věci - strojově odtažitá „Hand Of God“, které nechybí futuristický turbo-feel, a typicky veselá až rozjařená Weikathovka „Under The Moonlight“, která mi naopak připomíná správně oráchlé blbůstky minulosti tohoto stabilního autora - např. „Rise And Fall“ - zde je třeba uznat, že za zbytkem alba trochu zaostávají. Pořád jde ale o velmi solidní věci, jejichž význam slyším v tom, že dodávají albu na pestrosti. Jasně, každý song nemusí být megahit a tyhle jím určitě nejsou. Hodně lidí kritizuje závěrečnou  „Majestic“ s tím, že skladba nedosahuje úrovně dlouhé skladby z minulé desky, kterou tam byla úchvatná hansenovka „Skyfall“, ale zapomíná se, že zde jsou dlouhé songy dva - „Universe (Gravity For Hearts)“ a právě  „Majestic“ - z nichž druhá jmenovaná není tím delším a dominantnějším číslem. I tak si ale myslím, že jde o dobrou věc, kde znovu vyniká úchvatný Kiskeho hlas ve slokách, podpořen krátkým, o to však údernějším chórem nesoucím stopu Hansena, aby se song následně strhnul doslova do toreadorského sólování ve stylu Ritchieho Blackmorea. A právě tato pasáž odhaluje, jakými mistry tihle HELLOWEEN stále jsou. Kde by jiní naháněli časomíru vystýlkami, oni zde cizelují finál díla do takto strhující pasáže. Držitelé vinylů dostávají na úplný závěr ještě bonusovou skladbu „Out Of Control“ od Marcuse, která rozhodně není špatná a platí za silovější metalové číslo, kde hlavní pěvecký part obstarává rozparáděný Kai Hansen.

HELLOWEEN předložili stoprocentně svou desku, která světu stále ukazuje mistrovský skladatelský potenciál, schopnost i po čtyřiceti letech přicházet s velkými songy, kde instrumenty malují dějství, hlasy všemu vdechují duši a zároveň zachovávají kapele vlastní ksicht. Pestrost, vstevnatost, ale zároveň i ucelenost alba, to je to, co se zde podařilo. Deska je o stupínek lepší než albový předchůdce, a když bych pátral postupně dál a dál do historie, srovnatelnou věc dle mého tahle kapela nahrála naposledy někdy před čtvrtstoletím, v případě z počátku docela proklínané Temné jízdy z roku 2000 (Možná bychom však mohli jít ještě dál do historie - 1994? 1988? Ne, o tom je zatím předčasné spekulovat!). Obal alba od Eliaha Kantora znovu při prvním pohledu budí dojem určité odfláklosti a prakticky navazuje na předchozí počin. Asi bych na něm uvítal spíše obra s hlavou a dokázal bych si naopak odpustit tu dýni poletující oblohou (fuj, takovej kýč, chlapi, neumíte obaly bez dýně?!), ale jinak to monstrum útočící na obra odspodu je zlovolně úchvatné a celkově mám na obale několik favorizovaných prvků. Hlavní monstrum, to které je podobné psovi Falcovi z Nekonečného příběhu, časem také nevadí, přičemž mě na něm baví určité rudé tóny poblíž očí a na okrajích těla. Osobně si myslím, že novinka HELLOWEEN je ve všech směrech velká a hodně povedená deska!

08.09.2025	Diskuse (28)	Stray janpibal@crazydiamond.cz