HELLOWEEN, BEAST IN BLACK - Praha, 02 Aréna, 24.října 2025

Patnáct tisíc šest set diváků. Tolik čítala návštěvnost vyprodané O2 Areny. HELLOWEEN oslavili 40 let nejen velkolepě a v plné parádě, ale také v plné síle. Nostalgie byla mezi fanoušky v Libni cítit na každém kroku, méně už na pódiu, protože na něj vyběhla kapela, která nežije ze svého odkazu, ale jede směle dál. Poslední deska „Giants & Monsters“ je druhým albem „Pumpkins United“ a je mimořádně povedená. Z HELLOWEEN je cítit pohoda, radost z hudby a vystupování. Pryč jsou šarvátky a půtky, dnes jsou dýně spojené a silné. (Gazďa)

Až po strop do posledního místečka zaplněná pražská O2 Aréna ukázala, jak velké oblibě se němečtí HELLOWEEN v našich končinách dlouhodobě těší. Ano, Češi tyhle rozverné a zábavné Dýně prostě milují. Už od druhé poloviny osmdesátých let tomu tak je a v časech úspěšného reunionu Pumpkins United a dále se tahle skutečnost má šanci projevit ještě mnohonásobně více. Možná to někomu bude znít nadneseně, ale vůbec dnes není od věci srovnání s IRON MAIDEN nebo JUDAS PRIEST. Ten večer se stal bombastickou oslavou čtyřicátin výsostně originální, vlivné a zároveň úspěšné melodické metalové grupy, která dodala metalu nejen na panoramatické kráse, ale mnohdy bodovala i svou odlehčeností a bezstarostným humorem. (Stray)

Přiznávám, že nejsem jejich velký fanoušek, tenhle power metal šmrcnutý německý kabaretem jde spíš mimo mě. To neznamená, že i tady nemůžu hrát na nostalgickou notu. HELLOWEEN byla vůbec jedna z prvních metalových skupin, kterou jsem kdy slyšel. Kdysi ve druhé půlce osmdesátek bratranci z Moravy dotáhli kazetu z jedné strany popsanou EUROPE „The Final Countdown“ a z druhé strany prostě HELLOWEEN. Sjížděli jsme to u babičky na prázdninách a nevěděli (a dodnes to nevím) o jakou desku šlo. Pravověrným uctívačem jsem se ale nestal, na rozdíl od těch, kteří tvořili v zaplněné O2 Areně většinu a jimž zářili oči v očekávání něčeho velkolepého a neopakovatelného.

Zatímco se blížilo vystoupení švédských předskokanů BEAST IN BLACK, mohl jsem obdivovat ten famózní výhled na celý prostor největší tuzemské haly. Stran předkapely, jak se záhy ukáže, půjde o směšně kýčovité a tuctové těleso, snažící se spojit euro-metalovou bodrost s čímsi, co připomíná nejspíše tvorbu někoho jako DJ BOBO. Nic pro mne, songy přeplněné podkresy a optimistickými refrény, mne vážně nezaujaly. Vlastně bych řekl, že jsem jen stěží někdy slyšel něco horšího. Mám to tak takřka stejně se všemi aktuálními melodiky, kterým právě HELLOWEEN vždy unikali, co do autenticity, na sto honů. Povzbudivé vzrušení před jejich koncertem tak pouze rostlo, ...  

První porcí večera se stali disco-powermetalisté z Finska BEAST IN BLACK, které uprostřed turné před několika dny náhle opustil kytarista Kasperi Heikkinen. Tuhle nepříjemnost řeší druhou kytarou z pásku, což je vzhledem k celkovému objemu samplů u téhle kapely trochu jedno. Trumfy tu jsou, skladatelský um šéfa Antonyho Kabanena, který má prvotřídní schopnost pro chytlavé motivy a melodie, a pak vokalista Yannis Papadopoulos výborně ovládající jak jemnou až žensky znějící polohu, tak pronikavý a i ve výškách velmi silný „power“ ječák. Ani zde nejsem opravdovým fandou, ale je to dobře udělané, zahrané a hlavně rychle to leze do hlavy. Kroky Františka Janečka v metalovém hávu. Kdysi jsem nad nimi trochu ohrnoval nos, ale stačí odhodit zábrany a bavit se. Bitevní bestie je u nás dost oblíbená, což podporuje neuvěřitelnou pracovitostí (osm návštěv za čtyři roky). Prakticky se jim nelze vyhnout, takže jsem je viděl už počtvrté – buď jako předskokany nebo na festivalech. Přehrálo se dvanáct kusů, z toho dvě novinky z připravovaného alba, z nichž zejména „Enter the Behelit“ je pecka, jak se patří. Publikum v první polovině sálu ochotně spolupracovalo a bavili se myslím všichni. Ideální pro rozpálení plotny, než se bude servírovat druhá část menu.

Pozitivem dlouholeté tvorby HELLOWEEN je, že když se řekne jejich jméno, ne každému z prvního plánu naskočí stejné obrázky, stejné songy či totožné období. Za těch fantastických čtyřicet let, které právě tímto turné kapela oslavuje, se jejich hudba dostávala do řady rozličných forem, kdy v každém období zastával dominantnější roli vždy trochu jiný přístup ke skládání a k celkovému vyznění. To myslím ještě posílilo jejich cenu a zajímavost. Někdo přísahá na nespoutanou divokost Kaie Hansena, jiný je omráčen čarokrásnými přelety Michaela Kiskeho na křídlech orlů, no a pak je zde už spousty let početná skupina, která sází na zemitější, ale zároveň výsostně melodický potenciál tvorby s Andim Derisem. Ať už patříte ke kterékoliv skupině, stejně se patrně všichni shodneme, že naším nejoblíbenějším členem téhle hamburské grupy zůstává Marcus Grosskopf.

V roce 2022 přivezli HELLOWEEN na stejné místo bombastickou show s velkou projekcí a bicími umístěnými uprostřed obří svítící dýně, ale k oslavě svých čtyřicátin ji ještě překonali. Člověk měl pocit, že není na koncertě, ale někde v Disneylandu, kde přechází od jedné atrakce ke druhé. Celkem osm led obrazovek, světýlka, ohně, konfety, 3D projekce, ohnivá stěna. Opravdový německý kabaret ve formě Gesamtkunstwerku. Nevím, kdy jsem viděl naposledy něco tak velkolepého. Každá píseň měla samozřejmě vlastní vizualizaci, z nichž u některých mě doslova padala čelist. Jako hned druhá byla do setlistu například zařazena třináctiminutovka „The King for a 1000 Years“. Neobvyklý a ambiciózní krok, ale i díky proměně arény do gotické katedrály s rotující rozetou nenudila ani na chvíli. I díky podobným vizuálním orgiím jsem se bavil i u těch písní, které doma se zívnutím přeskakuju. Vystoupení trvalo dvě a čtvrt hodiny a uteklo jako voda, ani náznak nudy. Hrálo se hodně z osvědčených desek z osmdesátých let a pak tu a tam něco z toho a něco z onoho. Neztratila se silná novinka, kde třeba Gerstnerova „Universe“ nebo Derisova „A Little is a Little Too Much“ už znějí jako moderní klasiky, které by se mohly v repertoáru udržet i do budoucna. Sympaticky působily i „komické“ vložky dua Derris/Kiske, kteří místo rivality mezi písněmi občas bezstarostně klábosily. Sice spíš svými nešikovnými pokusy o žerty připomínali Pata a Mata a vtipné to bylo jen v rámci mantinelů německého humoru, ale ukazovalo to pohodu, která u dýní teď panuje. Spokojená O2 Arena dostala to, pro co si přišla.

Po celý koncert hlavních hvězd šla z pódia neuvěřitelně pozitivní nálada a fanoušci to samozřejmě vycítili a kapele to se vším všudy vraceli. Na dramaturgii celého setu a způsobu, jakým si jednotlivý hudebníci z dnes již sedmičlenného tělesa předávali štafetu, či spolu v rámci skladeb i mezi nimi kooperovali, bylo vidět, že všechny neshody minulosti HELLOWEEN již překonali. Dnes se kapela těší ze skvělého období, tahne za jeden provaz, má na svém kontě další povedenou desku a právě začala projíždět svět s jednoznačně nejbombastičtější show vlastní historie. Fórky mezi vokálním duem Deris/Kiske mezi skladbami připomínaly spíše střípky z nějakého varietního představení a jen umocňovaly ten fakt, že zde máme co do činění s kapelou, která má již své roky a chce si tu parádu hlavně užít. Z mého místa byl zvuk po celou dobu koncertu vynikající, takže se trojice kytar opravdu nepřebíjela a vše zde bylo takřka dokonale sladěné.

Z albové novinky „Giants And Monsters“ zazněly hned čtyři kusy a všechny dokonale pasovaly do proudu dění se starým, prověřeným materiálem. Včetně tří letošních singlů byla tedy k slyšení ještě balada „Into The Sun“. Myslím si, že právě nové skladby se u fanoušků znamenitě ujaly a některé z nich opravdu mají na to uchytit se v koncertním hit-listu kapely natrvalo. Dočkali jsme se dvou divokých songů z Jericho období, zde odkřičených vybuzeným Kaiem Hansenem, dále pak opravdu velké spousty nejznámějších šlágrů z prvních dvou dílů Strážce (nejvíce zaujala do aktuálního setu překvapivě zařazená jízda „Twillight Of the Gods“ a pak samozřejmě má oblíbená „I Want Out“) a občas dostal prostor i nějaký ten derisovský hit, ten největší („Power“) zazněl pak v přídavku vedle takových perel jako „Eagle Fly Free“ nebo „Dr.Stein“. 

Uprostřed setu došlo i na akustické intermezzo tvořené dvěma zkrácenými baladickými songy, přičemž každý z nich odzpíval jiný zpěvák. Když Andi Deris pěl v krásné „In The Middle Of the Heartbeat“, doprovázel jej Michael Kiske na akustickou kytaru, u famózní osmdesátkové balady „Tale That Was n´t Right“ tomu bylo úplně naopak. Z dlouhých skladeb bodovala jak památná „Halloween“, doprovázená hororovou animací velmi se hodící k neutěšeným instrumentálním rejům, tak do programu neočekávaně zařazená „The King Of 1000 Years“, která v aktuálním živém provedení ještě doznala na vyšší bombastičnosti. Každý jeden song byl doprovázen zcela originálním obrazovým doprovodem a v mnohých momentech tak vizuál ve spojení s muzikální složkou platil za fantastickou imaginaci umocňující dojem z koncertu. 

Co se týče set listu, v několika detailech bych byl pro změny. Chválím tu spoustu věcí z osmdesátých let, jakž takž nemám nic ani proti výběru čtyř skladeb z aktuálního alba, ale u songů z derisovských etap bych rád oželel „We Burn“ i „Hell Was Made In Heaven“, místo kterých bych volil radši „If I Could Fly“, „Sole Survivor“ či „Perfect Gentleman“, čímž dávám najevo, že s tímto zpěvákem mne více bere hitová než speedmetalová stránka HELLOWEEN. Naproti tomu zařazení „Power“ a hlavně „Hey Lord!“ hodnotím jako skvělé. Pozitivně překvapila i „The King Of 1000 Years“ , u které bych nikdy neřekl, jak naživo rozkvete. Ve výsledku byl tohle parádní koncert od jedné z největších evropských metalových kapel všech dob, která, doufejme, tuhle jízdu ještě nějaký ten rok potáhne.