HEIDEN, SUKKHU, GUYOD - Praha, Subzero, 26.září 2026

Mluvit hned o kulturním úpadku by asi působilo poněkud zahořkle, přesto mě nízká účast na dvou naprosto odlišných, každopádně však vynikajících koncertních akcích, kterých jsem se zúčastnil v rozmezí dvou dnů, zarazila. Ale možná, že se vše jen blbě sešlo. Tou první bylo vystoupení kytarově blackových HEIDEN v pražském klubu Subzero, spojené s křestem jejich vynikající novinky „Cma“; druhou pak spořilovská zastávka festivalu Horn Fest Praha, zaštítěný světovou extratřídou ve hře na daný nástroj, Radkem Baborákem. Hornisté svým příznivcům navíc dopřáli dobrovolné vstupné. Marně. Kromě nešťastné konstelace spojovala zmíněné koncerty jedna zásadní věc, nekašírovaná civilnost a maximální důraz na samotnou hudbu. Podobný přístup vždy rád podpořím.

S HEIDEN jsem zatím živě tu čest neměl, a jelikož „Cma“ stále okupuje jedno z předních míst v mém letošním žebříčku, nic jsem neřešil a v sobotu večer vyrazil směr Smíchovské nádraží. Snadná dostupnost Subzero, situovaného v DIY centru Eternia nedaleko Anděla, představuje nespornou výhodu. Obavy vyvolával jen zvuk. Ještě pod hlavičkou Underdogs jsem zde zažil tři koncerty a na všech byla míra zvukového komfortu podprůměrná až hrozná. V daném směru se bohužel nic nezměnilo, na což nejvíce doplatili rakouští GUYOD. První úder do strun baskytary mi málem utrhl palici. Přestože produkce plná temnoty a deprese zaujala, rychle jsem vyklidil pole a hledal místo, kde bych si je mohl, když už ne vychutnat, tak alespoň trochu poslechnout. Sound byl enormně silný, bicím dominoval mohutný virbl, baskytara vše devastovala. Podotýkám, že špunty na koncerty nenosím a nosit nebudu. Nakonec jsem skončil až u stolku naproti WC, kde jsem mohl rozlišit více. Znechucení přístupem zvukaře, který návštěvníkům za jejich vstupné servíroval sonickou zběsilost, jsem ovšem překonat nedokázal. Některé věci už dávno nemám zapotřebí. Naštěstí se našli fanoušci, kteří vytrvali a postarali se o důstojnou zpětnou vazbu. Právě něco takového si Rakušané určitě zasloužili. Momentálně promují Ep „Death Throes Of A Drowning God“, jehož poslech lze pro cestu do věčného zatracení určitě doporučit.:-) Zpětně dost lituji, že jsem si ho namístě nekoupil.

Dramaturgie večera nebyla nastavena vůbec špatně. Po pocitově dost zahuštěných GUYOD přišli totiž na řadu extrovertní blackmetalisté SUKKHU, kteří mě i napodruhé bavili. Zůstal jsem i díky nim. Frontwoman Maania podala v rámci poměrně pestré a suverénně naservírované kolekce blackových skladbiček strhující výkon. Hrálo se převážně z aktuálního alba „Self-Exorcism“. Koncertně už solidně vyhraná kapela šlapala na jedničku. Syrovost a živelnost přitom i nadále zůstávají, z pohledu přítomných žádná rutina. V podstatě si nebylo nač stěžovat. Užíval jsem si hru na každém postu, včetně tympánů. Nevím, k čemu došlo v mezidobí v zákulisí, ale zvuk získal vcelku normální parametry, basa jen příjemně tvrdila muziku. S postupem doby se bohužel začal vytrácet vokál, za což slábnoucí hlas zřejmě nemohl. Ostatně, žádost Mannii o přidání vokálu byla ignorována už na počátku setu. Nepočetné publikum reagovalo velmi dobře a dočkalo se i přídavku.

Nástup HEIDEN se poté odehrál v decentním stylu. Kapela prostě v bezprostřední návaznosti na zvukovku spustila brutální „Stěnu“. Stoprocentní výkon všech zúčastněných kazil pouze zvuk. Utopené bicí jsem čekal, příliš silné klávesy již méně. Zpočátku zněla přepáleně i nasamplovaná baskytara, což vygradovalo nepříjemným vazbením v nádherné „Vodě“. Následně však došlo k určitému zlepšení, hudba rázem naskočila a takřka vzápětí dorazila i husí kůže. Osu vystoupení tvořily skladby z novinky, doplněné tuším třemi věcmi z předchozí desky „Andzjel“. K monumentální gradaci kapela dospěla během komba tvořeného zhudebněnou pocitovou agónií „Snažím se najít srdce“, následovanou jedním z nejtemnějších kusů „Nevěřím těm očím“. Kytarově psychedelická pasáž uprostřed posledně uvedené písně neměla chybu, „mrazila“ vlastně ještě více než z desky. HEIDEN byli naživo enormně přesvědčiví. Vlastně víc, než jsem čekal. Za vším stojí neotřelé melodické plochy, organické a dostatečně variabilní bicí, vnímavá komunikace dvou různě pojatých kytar a robustní klávesový podkres. Samostatnou kapitolu představoval Kverdův procítěný vokál, spolehlivě pracující s temnotou, která obklopuje životní pouť každého z nás, přestože ji vnímáme hlavně při bolestných ztrátách. Jak trefně poznamenal kmotr alba, vydavatel Martin Čech (Epidemie Records), HEIDEN hrají black metal již dlouho a opravdu ho znají. Dovolím si dodat, že je pro ně takřka přirozeností, a to i když se pohybují v kytarových post sférách. Za mě jde tedy spíš o reálný metalový progres, což by nakonec zčásti vysvětlovalo i onu slabší účast. Progresivní kapely nebudou mít nikdy na růžích ustláno. Jistou útěchou může být, že samotná „Cma“ se dle mých informací prodává „na poměry“ dobře.

Křtilo se slivovicí, což Martinovi, jako milovníku fyzických nosičů a krásných grafik, tak trochu rvalo srdce.:-) Opravdu důstojné finále obstaral „Bílý had“. Jelikož si nadšené publikum řeklo o neplánovaný přídavek, zopákla se ještě jednou „Stěna“. Nakonec jsem tedy odcházel spokojen, HEIDEN i živě bez problémů potvrdili status domácí špičky, kterou stavím o dost výše než celý zástup známých zahraničních jmen. K naprosté dokonalosti chybělo jen empatičtější nazvučení a alespoň 50 lidí navíc.