HEIDEN - Cma

90%

Zas jednou mě přepadla chuť na všechno se vykašlat a zkopírovat tiskovou zprávu, protože nic podstatnějšího asi nevymyslím a nenapadá mě ani nic výstižnějšího. Nejdříve tedy trochu promo nalejvárny a pak snad i … polemiky? No, nevím.:-)

„Po třech letech od ceněného alba „Andzjel“ přichází moravská kapela HEIDEN se svou desátou deskou „Cma“. Nahrávkou, která je přímým pokračováním předchozí kapitoly, ale zároveň jejím temným prohloubením. Hudba HEIDEN se znovu valí krajinou Bílých Karpat — ne jako kulisa, ale jako vnitřní prostor, v němž se paměť, vina a strach slévají do jediného proudu. Devět skladeb Cmy vyrůstá z ticha a popela, z obrazů horských vesnic, kde se zastavil čas, a z lidských příběhů, v nichž hranice nezačínaly v krajině, ale uvnitř lidí. Čisté, hypnotické riffy a naléhavý vokál vytvářejí pocit neodvratné tísně — jako noční úprk krajinou, která už neposkytuje úkryt. HEIDEN vyšli před více než dvaceti lety z blackmetalového podhoubí, nikdy se mu však nepodřídili. Jejich hudba byla vždy svobodná, zakořeněná v krajině, jazyce a osobní zkušenosti, otevřená experimentu i tichu. Cma na tuto cestu navazuje s nebývalou intenzitou. Nejde o album, které by nabízelo katarzi, sílu nebo útěchu. Je to deska zádumčivosti, tíživého smutku a obav, zrozená z příběhů pohraničí okupovaného Československa, kde se lidskost rozpadala pod tlakem strachu a nenávisti. Nesnaží se posluchače ohromit — vtahuje ho do stavu sklíčenosti, v němž se minulost neustále vrací. Přijmout tmu ne jako efekt, ale jako neoddělitelnou součást lidské zkušenosti. Cma je nejtemnější nahrávkou v historii HEIDEN. A zároveň jednou z nejupřímnějších.“

Tolik citace. Začal bych onou temnotou. HEIDEN byli temní vždycky. I když citelně odlehčili. Nyní se však zatáhlo opravdu mocně. Dosud alespoň tušené slunce kamsi zmizelo. Skoro by se dalo hovořit o větší a větší doslovnosti ve smyslu chceme být ještě ponuřejší, proto přitvrdíme a zas o něco drsněji nejen zazpíváme, ale i podáme ty správné akordy, čemuž podřídíme i stránku textovou. Svádí vyznění nové nahrávky „Cma“ k podobným závěrům? Možná. Vypomůžu-li si frází v clickbaitovém stylu, musím dodat následující: Má to však jeden háček!:-) HEIDEN jsou na novince znovu emočně poctiví, tudíž i přesvědčiví. Nahlíženo objektivněji, jde o mistry svého řemesla, jejichž komplexnímu přístupu se podléhá velice snadno. Zhudebnit tmu převážně skrze silnou melodickou stránku a metal? Pokud se uvedenou cestou vydali, jednalo se o uměleckou výzvu a zároveň volbu, kterou dokázali proměnit v další mimořádný studiový počin. Jimi vyvolaná tma jakoby vycházela přímo z duše. Cítíte ji až v morku kostí, pak v krvi, s níž se pomalu rozlévá do celého těla a infikuje srdce. Následuje paralýza. Účast na chodu univerza výhradně skrze neutuchající nápor či tmavou clonu neveselých příběhů a emocí – CMU – si vybírá svou daň. Vnímání světa se pro citlivějšího člověka stává bolestným, až trýznivým, nelze mu uniknout, vlastně lze, ale zase jen oním nešťastným způsobem. Má to však jeden háček!:-)

Nevím, jak si v podobném rozpoložení počíná Kverd a spol., možná že natočí právě takovou desku, jakou je „Cma“. Lákavá myšlenka o podobné formě terapie nicméně nekoresponduje s baladičností hudby. Písně totiž nepůsobí jako sebezpytující okno do duše mučené samotnou existencí. Míří z ní ven. Vypráví příběhy, a to skrze přírodně-mýtický filtr svázaný s určitým regionem. Výsledkem tudíž není deprese, ale únik. Proto lze „Cmu“ doporučit v prvé řadě všem smutným i veselým lidem, kteří navzdory různým protivenstvím touží žít a něco zažít. Vyvolá v nich paletu atypických nálad, ano zejména těch neveselých, nepřibije však nikoho k zemi, nedrásá, protože základem je romantický náboj se znaménkem plus. Nakumulovaná energie tedy nesměřuje k sebedestrukci, ale k uvolnění a rozptýlení obav, strachu, smutku v šumu větví, v zurčení vody a poryvech větru. Pocit tíhy přesto zůstává, protože zatím zůstáváme i my a svůj osud neznáme. Další posluchače, pro něž uvedený příběh zas tolik neznamená, by mohl zaujmout citelný hudební přesah bez ryze experimentálních poloh. HEIDEN docílí všeho, co zamýšlí, v klasickém obsazení a na rock/(black)metalové písňové bázi (právě v tom jsou progresivní) a jen s decentní pózou, dodávám (právě v tom jsou post). Sázka na písně znamená vyložení karet a vede ke koncentraci nápadů, v daném případě do devíti skladeb. Brňané, na rozdíl od současných OPETH a ENSLAVED, nevypouští rozsáhlá mračna instrumentální mlhy. Nemusí nic zakrývat, nápady totiž stále mají.

Přístup k nahrávání výše zmíněné plně respektoval. O to se opětovně postarali borci ze Shaarku a kompetentní Karl Daniel Lidén. „Cma“, aby mohla co nejlépe vyprávět, má tedy nikoli paradoxně, ale logicky čistý, adekvátně průrazný sound aktuálního ražení. Zvuk kapelu nikam neřadí, HEIDEN nic takového nepotřebují. Je pro něj typická sounáležitost s materiálem, kompaktnost a přirozenost. Žádný dílek studiové skládačky není opomenut, nic se nesmí slévat, nic nesmí rušit. I když intenzita každého prvku, neskrývaná tvrdost hovoří společně se zvolenými prostředky tentokrát pro metal, v celkovém kontextu to není podstatné. Metal u HEIDEN není cílem, jen prostředkem. Jednotlivým skladbám zdánlivě dominuje vokál vypravěče Kverda, pod jehož přednesem zurčí až zuří temné proudy melancholie, smutku, žalu, zlosti i vzteku. Ať už jde o riffy, blacková tremola, jemnou disonanci, brumlající bezpražcovou baskytaru nebo četné klávesové stěny, vždy mají především umocnit ústřední náladu, téma, dramatičnost, zkrátka dotvořit vybraný příběh, zejména ve chvílích, na které nestačí slova. S přibývajícími poslechy je nicméně zřejmé, že doprovod díky svému hudebnímu bohatství v pohodě obstojí i sám o sobě, že jde o temnou symfonii, kterou by bylo možné přehrát i samostatně. Obě roviny – vokální a instrumentální – do sebe zapadají naprosto přesně, přestože každá z nich nabízí skutečně nemálo. Právě v uvedeném aspektu je „Cma“ enormně silná. Pro případ Kverdovy hlasové indispozice, se tudíž koncerty nemusí rušit. I ryze instrumentální vystoupení by bylo zážitkem, o který bych nechtěl přijít.

Co říci konkrétnějšího ke skladbám. V prvé řadě konstatuji, že mezi nimi není slabý ani slabší kousek. Každá z nich, přestože je součástí velmi pevného a pečlivě vystavěného celku, plně obstojí i sama o sobě. Kapela do jisté míry navazuje na vyznění minulé desky „Andzjel“, je ovšem více metalová. Kromě Kverda přitvrdili i ostatní. Slušnou vizitku posílá v uvedeném směru již úvodní „Odmítám zítřek“, což je prostě nářez. I takto přímočará záležitost by vydala na odstavec popisu. Kytary se zde objevují v řadě podob, stejně tak klávesy. V samotném závěru mě obzvlášť potěšil diamondovský akord. Klipovka „Temnoplodec“ zpočátku odkazuje k předminulé desce „Země beze mě“, později se vyrojí i včely, tím se však zdaleka nekončí. Znovu a zase, vrstvy a nápady se objevují postupně. Tlak, zlověstnost a její odeznívání. Když jsem novinku slyšel poprvé, bál jsem se, že jí v některé fázi dojde dech. Nic takového se nestalo. HEIDEN v jasně rozpoznatelné písňové struktuře neustále servírují zajímavé nápady a moře fines. Kverd výborně zpívá, aniž by neadekvátně přepínal, navíc zpívá zajímavé náladotvorné texty, jimiž neevokuje jen temné příběhy z pohraničí, ale i časy, kdy lidé místo do mobilu čuměli do ohně a také věřili v přírodní rituály. Vše se tak transformovalo do temných hitů o výrazné hloubce. Některé písně, jako třeba „Vodě“, se nesou na vlnách těžké melancholie, jiné, například „Stěna“, dokáží podrtit. Střed byl stylově vyhrazen mému velkému oblíbenci, kterým je skladba „Bílý had“. Proč stylově? Protože jsou v něm téměř ideálně zastoupeny obě zmíněné polohy. Mimochodem další hit a dost komplexní. Vynikající kytary tandemu Tom/Kverd, výborná hra hostujícího Murkyho, apokalyptické hammondy Werlingy a poslední akord opět Diamond.

Další a další poslechy…; „Cma“ mnou zcela prostoupila a já ji nedokáži vytknout zhola nic. Natočili HEIDEN svoje nejlepší album? Přibližně za měsíc si o tom posluchači mohou udělat jasno. Myslím, že kapela o něčem takovém absolutně nepochybuje a má pro podobný závěr minimálně devět sakra pádných argumentů. Osobně nemíním spekulovat, stačí uzavřít, že první kandidát na desku roku vychází v dubnu a s ním přijde o dost víc než jen temnota.

10.03.2026	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz