HECATE ENTHRONED - The Corpse of a Titan, a Lament Long Buried

90%

V době svého mládí, v polovině 90. let minulého století, jsem po hudbě vyžadoval, aby byla dostatečně tvrdá, nekompromisní, ale zároveň melodická, nepříliš komplikovaná a rychlá. Nepřekvapí proto, že mými favority v té době byly kapely řadící se do ranku melodičtějšího či symfonického black metalu. Alba CRADLE OF FILTH, DIMMU BORGIR, DARK FUNERAL a dalších jsem tehdy kupoval, aniž bych je předtím byť jednou slyšel. Kultovní „Hraběnku Báthoryovou“ od zmíněných CRADLE jsem měl dokonce v několika verzích, což při mých tehdejších (ne)příjmech byla věc nevídaná. A právě v oné době jsem dal také na doporučení a poslechl si debut britských HECATE ENTHRONED, skupiny, o které jsem před tím nikdy neslyšel a nic o ní nevěděl.

Album „The Slaughter of Innocence, a Requiem for the Mighty“ z roku 1997 mi doslova učarovalo, což bylo s ohledem na personální i hudební spřízněnost právě s ranými CRADLE OF FILTH asi logické. Poněkud zastřený, ale dostatečně přehledný zvuk (produkce Andy Sneap), melodické kytarové linky, zastřešené výraznými náladotvornými klávesami, nápadité bicí a zpěv/řev/skřehot, který jsem obdivoval a vlastně ho bral jako další hudební nástroj, společně utvářely mimořádně kompaktní celek, v němž bylo všeho tak akorát. Proud esoteriky, který nešlo přerušit před odezněním posledního tónu. Masterpiece, s nímž si zub času neví rady. Mimochodem, detektor kvality v podobě husí kůže potvrdil nadčasovost díla i při aktuálním poslechu. HECATE ENTHRONED nikdy nevystoupali z hlubšího undergroundu. Nic na tom nezměnila ani další alba, ani dočasný příklon k death metalu.

Od vydání jejich posledního studiové počinu, který spatřil světlo světa koncem května 2026, dělí mé oblíbené „Requiem“ téměř 30 let. A hned na začátku musím předeslat, že „The Corpse of a Titan, a Lament Long Buried“ mě dokázalo vrátit zpět do doby, kdy stál symfonický black metal v popředí mého zájmu. Byť od vydání debutu ušlo kytarové duo Nigel Dennan/Andy Milnes společně s baskytaristou Dylanem Hughesem dlouhou cestu, lemovanou kvalitními alby, poznávací prvky zůstaly – koncepčnost, melodičnost, dokonalá atmosféra, která posluchače pohltí. Úvodní intro ho uvede do světa starých britských bájí a legend, doby předkřesťanské, a to pomalu, klidně a sebejistě. To vše jen proto, aby byl v bezprostředně následující skladbě „Spirits Stir Within Our Ancestors Tombs“ rozdrcen nosným kytarovým riffem, dokonale fungujícím s melodickým partem kláves. Lavina, která se přenese do hitového refrénu. Osmiminutová suita v polovině zvolní a vrací se k atmosféře intra. Zároveň tím připraví prostor pro návrat úvodního riffu, který ji s jednoduchým, nicméně pohlcujícím klávesovým motivem dožene až k monumentálnímu konci, jenž v úplném závěru přivádí posluchače do intimní sféry dávných věků.

Následující „The Arcane Golem“ vysoce nastavenou laťku s přehledem udrží. Frenetický řev Joea Stampse dokonale ladí s melodickou instrumentální složkou. Člověk se neubrání srovnání pěveckého partu s hvězdným Hreidmarrem z legendárního počinu „New Obscurantis Order“ francouzských ANOREXIA NERVOSA, přičemž Stamps rozhodně nevychází z pomyslného duelu hůře. Ke zmíněné instrumentální složce pak už dodám jen tolik, že když jsem si jako posluchač při prvním poslechu novinky v duchu přál, aby skladba pokračovala určitým směrem (nekomplikovaně, nedisharmonicky), dostal jsem přesně to, po čem jsem toužil. Mohlo by se zdát, že jde o podbízení se posluchači, ve skutečnosti však daný motiv zazní jen na okamžik a do uvedené skladby zapadá naprosto přirozeně. Skvělý a nikoli výjimečný moment.

Vedle nesporné technické vyspělosti muzikantů a souhry celé kapely tvoří silnou stránku alba skladatelské kvality, zrcadlící se v citlivé práci s dynamikou skladeb. Melancholické, akustické pasáže postupně vrstvené kytarami a klávesami ústí v dramatické nástupy, které působí silněji právě proto, že nenastupují uspěchaně či mechanicky, ale jen v těch správných okamžicích. Podobné prvky působí nejen v rámci jedné skladby („Steed of the Still Water“), ale i mezi nimi navzájem („Pwca“ a následné „Deathless in the Dryad Glade“). Album tak neuspává, nesplývá v nudný monoliticky blok, naopak svou epikou baví až do samotného konce, po kterém máte chuť prožívat vše znovu. Lepší důkaz skladatelské vyzrálosti netřeba. V poslední části alba se dočkáme zběsilé „A Gallery of Rotting Portraits“; závěr pak obstarají dvě sedmiminutové hymny „The Boreal Monastery a „Into a Vale of Endless Snow“, která svým uklidňujícím outrem celé album dokonale „dovypráví“. Kruh se uzavírá.

HECATE ENTHRONED stvořili v podobě „The Corpse of a Titan, a Lament Long Buried“ staromilské, současně však živoucí blackmetalové album, hodné 21. století. Navazují na něm nejen na zdařilou minulou desku, ale i na své nejlepší chvíle z minulosti, a to bez toho, aby je banálně vykrádali. Jinak řečeno, skládají hudbu, která je i po x letech baví a naplňuje. Na výsledném díle se něco takového musí citelně a velmi pozitivně podepsat. Fakticky se jedná o žánrový top, čemuž odpovídá i vysoké hodnocení.

19.06.2026	Diskuse (1)	melounek