HAZZERD - The 3rd Dimension

80%

Už se mi nechce psát něco o retru. Je totiž čím dál jasnější, že thrash metal nejen přežil, ale stal se znovu živoucím. Označení New Wave Of Old School Thrash Metal se proto jeví být poměrně přesné. Pouť k novým obzorům se sice přímo a asi i logicky nekoná, letitá metalová škatulka však stále inspiruje mladé muzikanty k tomu, aby v rámci ustálených pravidel a v klasické rockové sestavě otestovali své hráčské schopnosti a – což je důležitější – i svou hudební kreativitu. Na příjmu pak stojí další generace posluchačů, z nichž někteří časem zatouží dobýt koncertní pódium a tak dále. Perspektiva tedy není špatná. Nejúčinnější vábničku představuje jedinečná energie, kterou lze v prostředí thrashového běsnění přijímat i rozdávat. Dodávám, že napříč vším možným, uvolněně a v takřka neomezeném množství. O mladičkých VOID jsem nedávno psal. Mezi borce podobného ražení určitě patří i o něco zkušenější Kanaďané HAZZERD. Kdo zná alespoň elementárně kanadskou metalovou scénu, ví, že dotyční mají na co navazovat, což také, a do jisté míry po svém, činí.

Na třetím albu „The 3rd Dimension“ z ledna minulého roku došli dle mého soudu nejdál. Jejich sympatická – HC free – produkce se nebojí košatějších forem ani kytarových harmonií. Kdyby mi někdo nalhal, že se jedná o zapomenuté album z let 1989 nebo 1990, pravděpodobně bych naletěl. Jediné, co bych dodal, by bylo něco v tom smyslu, jak je možné, že jsem tehdy propásl takovou pecku a zároveň raritu, protože podobným stylem zas tolik kapel nehrálo. Samozřejmě že čtveřice z Calgary zní po zvukové stránce více digitálně, čistě a méně prostorově, nicméně na vrcholné období žánru v lecčems plně odkazuje. Spokojení by mohli být zejména fanoušci jednoho, nota bene kanadského, kytarového thrash-virtuosa. Jemněji nazvučená hra Brendana Malyckyho a Toryina Schadlicha totiž imponuje jak v doprovodu, tak v barevných sólech. Jejich pohyb od thrash metalu k heavy metalu a zase zpátky vyznívá navíc přirozeně. Ostatně, první z nich účinkoval na nahrávkách oceňovaných heavymetalistů TRAVELER, kterým se určitě vyplatí věnovat nejeden poslech. Z každého jejich riffu je zřejmé, že thrashové šabloně neotročí, že nepostupují formou laciné koláže toho nejlepšího. Řadu osvědčených postupů a standardů se především snaží přetavit v dobré skladby.

Nahrávce nedominuje uniformní atmosféra nasranosti či vzteku, základem jsou šikovně seskládané energické nápady v mistrovském podání, aniž by se sklouzávalo k až parodicky působícím momentům ve stylu DRAGONFORCE. HAZZERD staví na epičnosti, kterou plně kompenzují svou ostrost. Jinak řečeno, jsou až nezvykle melodičtí. Opravdu stylově nakonec působí zejména schmierovsky zaostřený a lehce nasraný vokál zpívajícího bubeníka Dylana Westendorpa. Kytary jsou na klasický thrash snad až příliš virtuózní a vyčištěné, což ovšem neznamená, že nedokáží řezat. Retro tsunami totiž povědomí o thrashi tak trochu deformuje, neboť některé sofistikovanější formy do sebe uvedená vlna moc neabsorbovala. Nedělejte si ovšem naděje. Jak jsem už naznačil výše, HAZZERD nehrají ani jako ANACRUSIS, ani jako MEKONG DELTA. Za to mají těžce na háku METALLICU, MEGADETH a IRON MAIDEN, a to současně. Pokud se tedy něčím citelně vymykají, pak právě těmi ještě melodičtějšími polohami než bývá obvyklé. Možná jsou méně špinaví a více sladcí, ale nikoli přeslazení.

Na „Černá“ bum-čvacht rock/metalová alba obou výše zmíněných thrashových legend je nutné každopádně zapomenout. Tady se sype na bázi poměrně významné, bohužel však slepé vývojové větve přibližně z let 1989-1991, spočívající ve spojení thrashových kvapíků s větší melodikou a epičností odkoukanou od heavy-speed-power ikon. Namátkou mě napadají HEATHEN, TOURNIQUET, INTRUDER či FORBIDDEN. Ježíš, a to jsem chtěl původně zmínit jen ty tři velká jména! Návrat podobně smýšlejících kapel bych ocenil. Zatím tu máme ambiciózní HAZZERD, kteří se nebojí udeřit ani na podstatně melodičtější strunu. Kdo nevěří, ať vyzkouší třeba čistoskvoucí maidenovku „Deathbringer“. Fanoušci MEGADETH by mohli pro změnu ocenit nátěr „ThArSh TiLl DeTh“. Přestože následující „Parasitic“ představuje tříminutovou thrashovou exhibici na mnoho způsobů, na vrchol se dostáváme až s instrumentální suitou „A Fell Omen“. V daném případě se omezím na konstatování, že žádná z jejích devíti minut nemá chybu. Jde o mistrovský kus. HAZZERD se zde ani jinde v ničem neutápí. V podstatě zábavně vyučují o jedné zajímavé éře.

Zkrátka, „The 3rd Dimension“ byť po celou hrací dobu okatě útočí na první signální, není thrashovým kýčem, spíše svátkem a intenzivní jízdou plnou radosti. Koncertní provedení musí být zničující. Kanadský kvartet působí na nahrávce přesvědčivě, jakoby neměl limity. Produkce naštěstí nesklouzla k cirkusovému či videohernímu pojetí. Za celou tou smrští pořád cítím thrashové nadšence toužící pořádně zapařit. O jejich schopnostech vše náležitě a současně odvázaně zahrát tudíž nemám pochybnosti. Po x posleších navíc zjišťuji, že se začínám těšit na další desku. Podobná věc se mi v daném ranku už dlouho nestala.

18.02.2026	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz