HAYLEY WILLIAMS - Ego Death At The Bachelorette Party

80%

Třeští vám hlava z pisklavých a kvílivých power metalových pěvců-virtuózů? Trápí vás nevolnost z temných growlujících kreatur? Operetní symfonické umělkyně vám už svými oktávami rozbily všechny skleničky? Je nejvyšší čas si odpočinout. Trochu alternativního popu zklidní pocuchané nervy, navodí příjemnou atmosféru, promasíruje vyčerpané uši a pohladí na duši.

Jestli vám jméno Hayley Williams nic neříká, tak vězte, že se jedná o zpěvačku amerických PARAMORE. Ti za svou dvacetiletou kariéru prošli několika fázemi alternativního rocku, od emo rockových začátků s pop punkovým nádechem, přes fúzi s osmdesátkovým tanečním new wave, až po aktuální indie rock s nádechem sedmdesátkového groove a street rocku. Je zajímavé, že Hayley si svou první bokovku realizovala až v roce 2020 v podobě povedené desky „Petals For Armor“. A v rychlém sledu pak hned další rok pokračovala albem „Flowers For Vases“. Dala dohromady slušné kvantum materiálu, 15 a 14 songů, kde se nebála experimentovat a ochutnat různé hudební styly. Obě desky jsou velice dobré, druhá z nich se mi líbila možná trochu více, protože je temnější a pochmurnější, a zároveň i intimnější a křehčí. Každopádně obvyklý koncept, kdy si člen slavné kapely udělá radost bokovkou, v tomto případě zafungoval stoprocentně. Je to výrazně jiné než domovská tvorba, ale zároveň kvalitní, poslouchatelné a dává to smysl. Rozhodně to není jen album k ukojení ega, které si fanoušek pořídí a se zvednutým obočím jednou poslechne, založí do poličky a nechá na to další roky jen sedat prach.

Na ukončení aktuální pětiletky, ve které stihla kromě prvních dvou sólovek i vynikající řadovku domácích PARAMORE „This Is Why“ (2023) a asi milion koncertů, si Hayley připravila ještě třetí vlastní desku. A vůbec (sebe ani) nás nešetřila. 18 songů, bez pár vteřin hodina hrací doby. Je to dost, a mírná redukce by vůbec nebyla na škodu. Takhle se na album dostalo i pár songů, které jsou lehce za hranou a zbytečně kolekci ubírají body. Dramaturgicky se opět odpoutala od domovské kapely a vydala se objevovat nové obzory. Proplouvá mezi různými hudebními styly a jejich odstíny, výsledkem čehož je velká pestrost materiálu. Fúzování a prolínání jednotlivých směrů je minimálně zajímavé, a až na výjimky se výsledek vždycky povedl. Podobný koncept si vyzkoušela už i na prvních dvou sólovkách a ve finále to není principiálně špatně. 

Kromě textů a skládáním muziky přispěla na nahrávku i aktivní hrou na několik nástrojů a prokázala, že zdaleka není jen hezkou tváří, která hopsá v popředí u PARAMORE. Album je samozřejmě obdařené špičkovým a moderním zvukem, které je v přímém kontrastu s retro nádechem posledních řadovek domácí kapely. Produkce v režii Daniela Jamese umně využívá všech silných zbraní, které mu Hayley dává k dispozici. Je otevřená všem hudebním stylům a nebojí se experimentovat. Má cit skládat silné a zajímavé melodie. Ale zejména vládne fantastickým hlasem. Ten byl ozdobou alb už v začátcích kapely, ale dnes, o 20 let později, dozrál v něco skutečně výjimečného. Z děvčete se stala žena, která si prošla různými životními výstupy i pády, a to vše se v jejím hlase dá vyčíst. Umí s ním pracovat absolutně bravurně. Citlivě, emotivně, drsně, sarkasticky, ale i uvolněně a nenásilně. Je uvěřitelná, osobní, charismatická a zejména jasně rozpoznatelná.

Moderní pop, ale s výrazným alternativním nádechem, reprezentují třeba songy jako „Ice In My OJ“, „Parachute“ nebo „Whim“. Pro mě je to absolutně přijatelné, zřejmě i z důvodu, že to pořád ještě zní jako hudba dělaná živými lidmi, na rozdíl od aktuální popové vlny, která zní snad více uměle, než kdyby to zahrála AI. Do indie popu, dokonce i s primárně kytarovým zvukem, je laděná posmutnělá „Glum“. Krásná táhlá melodická linka v refrénu nechá naplno vyniknout nádherný hlas Hayley. V harmoniích v závěru songu můžeme lehce zavzpomínat i na první větší hit PARAMORE „Decode“. Silné momenty nabízí „Kill Me“, když kombinuje téměř indie rockový základní motiv s jasně popovým refrénem. Bere si to nejlepší z obou světů a výsledek zní naprosto přirozeně a nenuceně. V podobném duchu, akorát v rychlejším rytmu a s ostřejšími kytarami, se nese „Mirtazapine“. Můžeme to klidně nazvat moderním powerpopem, který už zdaleka není tak mohutný jako za časů WEEZER, zato do svého zvuku inkorporoval elementy indie rocku a elektronického rocku. 

Nejvíc Hayley (opět) sluší ty smutnější a temnější polohy, kde muzika má plně podpůrnou funkci a naplno nechává vyniknout její nadpozemský hlas plující v okouzlujících melodiích. Když se to ještě navíc jemně dochutí orchestrací, tak jako v „Negative Self Talk“, vznikají songy blížící se absolutoriu. Další ranou na solar je i titulní „Ego Death At A Bachelorette Party“. To jsou songy, které fungují na první dobrou a zároveň se jich člověk nepřejí. Soulový nádech, lehký retro feeling, nepřiznaný taneční rytmus, všechno zde funguje. Trip-hopově orientovaná „True Believer“ pak svým popovým akcentem lehce připomene koncept typický pro kapelu MORCHEEBA.

Zřejmě nejtvrdším songem je symbolicky „Hard“. Překvapivě ostré kytary nejsou vůbec standardem na sólovkách, ale je to příjemné osvěžení. Zároveň to otevírá prostor i pro expresivnější vokální projev, který je bezezbytku využit. Zajímavým, a musím říct že i velice silným, momentem alba je jediný cover. Disco rockový vypalovák „The Bad Touch“ od BLOODHOUND GANG byl předělaný do akustické, minimalisticky pojaté intimní verze, a snad proto mu upravila i název na „Discovery Channel“. Fantazie.

Kdybych ale mohl sekat v playlistu, pár jasných kandidátů se nabízí okamžitě. Přeslazená „Love Me Different“ je už fakt za hranou infantilnosti. Kolotočářské synťáky v kolovrátkovém rytmu skutečně nemají žádnou přidanou hodnotu. A následující „Brotherly Hate“ může jít s ní. Hip-hop, r´n´b, elektronika, všechno smíchané do absolutně nestravitelného celku. Poslední čtvrtina alba může navodit dojem menšího kvalitativního propadu, ale je to spíše únava posluchače, které zde už bude úřadovat. Pomalejší songy „Dream Girl In Shibuya“ nebo „Blood Bros“ možná nejsou tak výrazné, ale pořád se jedná o velice povedené a silné skladby. A třeba předposlední „I Won´t Quit On You“ je svou vřelou atmosférou vysloveně hladivá.

Jestli vám na prvních dvou sólovkách Hayley chybí kytary (mně ne), tak aktuální novinka jich má až překvapivě hodně. Přesto bych se bránil jí nazvat kytarovou deskou. Zůstanu spíše u pojmu alternativní pop. Je to její nejsilnější deska? Ano, jedna ze tří. Jednoduše všechny jsou výborné, každá je trochu jiná, a přesto tak nějak stejné. Nechápu, odkud ta holka tahá tolik zajímavých melodií. Větší část alba jsou jasné hitovky, a přitom ty songy mají každý vlastní tvář a o žádném vykrádání sebe nemůže být řeč.

02.10.2025	Diskuse (0)	Tomáš