HÄLLAS, EARTH TONGUE - Praha, Futurum, 22. března 2026

Asi to máte podobně. V každém koncertním sále je pro vás nějaké oblíbené místečko, kam zcela přirozeně zamíříte, pokud je tam volno. Já se nerad tlačím, ale jsem rád blízko ke kapele, a tak vyhledávám místa vepředu po stranách, ideálně na druhé straně od vchodu, kam přeci jen zamíří méně lidí. Ve smíchovském Futuru je vepředu nalevo pár schodů vedoucích do zákulisí, kde je na pódium hezký výhled, a ještě se tam dá na poličku odložit pivo. Takže když tam uvidíte vysokého týpka v bílé kostkované flanelové košili, můžete mě přijít pozdravit… Najít takové VIP místo chce samozřejmě včasný příchod, což je pro mě problém, ale tentokrát jsem se snažil. Nicméně chyba lávky, už dvacet minut před začátkem předkapely a v takřka prázdném sále byl můj plac obsazen, takže jsem se nakonec usadil uprostřed cca deset metrů od pódia. V neděli jsem ve Futuru završoval pětidenní maratón koncertů a už se těšil na nějaký volný večer, když další metal mám před sebou až za dva týdny (lahůdkový bonbónek v podobě českých premiér AETHERIAN, STYGIAN a ETHEREAL DARKNESS). Plusem také bylo, že nedělní večer sliboval trochu zklidnění, protože na Smíchově jsme se věnovali spíše rockovější poloze hudby.

Jako první vystoupila partička z Nového Zélandu EARTH TONGUE. Tedy partička, jde o duo složené ze zpěvačky a kytaristky Gussie Larkin a bubeníka a zpěváka Ezry Simmonse. I tak jsou ale schopni naživo udělat tak objemný a prostor vyplňující zvuk, jako kdyby jich bylo pět. Gussie hraje na kytaru, ale pořád jsem se musel přesvědčovat, že to není basa. Různými krabičkami a pedály z toho dokáže vytáhnou tak hutný sound, kde jako kdyby kytara a basa splývaly a vytvářely nový nástroj. Právě tohle kouzlení vytváří onu mohutnou „wall of sound“, která násobí zvuk pouhých dvou nástrojů do opulentněji působící produkce. Velmi zajímavé a k jejich stylu se hodící. EARTH TONGUE hrají psychedelický stoner rock ovlivněný přelomem šedesátých a sedmdesátých let, což se projevuje i v jejich nápaditých a dobře natočených videích. Ty jsou inspirovány americkými béčkovými sedmdesátkovými horory, exploitation filmy a italským giallem. Názvy písní „Sit Next to Satan“, „Ritual“ nebo „Bodies Dissolved Tonight“ (minimálně první dvě ve Futuru zahráli) dávají jasně najevo, o čem to celé je. Žádná intelektuálština a heideggerovské výklady světů, ale pastiš těch nejnižších sedmdesátkových pudů. I když mi to hudebně nepřijde až tak zajímavé a stoner rock vážně není můj žánr, tak mi sledování jejich videí přináší i zvláštní potěšení v podobě rozpoznávání lokací v okolí novozélandského Aucklandu, kde žije moje brašule. Dobře to fungovalo i naživo a milerád si je někdy zopakuji. Gussie a Ezra jsou pár i v soukromém životě a prostě to mezi nimi funguje. Mělo to koule, dobrou dynamiky, energii a bezchybné harmonie ve zpěvu. Sympatický byl i ten mírně introvertní a přesto žoviální přístup, žádné velké kecy, které mají občas anglosaští interpreti. Současné turné jedou k podpoře letošní novinky „Dungeon Vision“, ze které – pokud jsem správně dával pozor – zazněly čtyři věci. „Silver Eye“, „Harvester“, singlová „Ritual“ a titulní skladba. Obecně bych řekl, že polovina jejich věcí je výrazná a stojí za pozornost, druhou půlku pak tvoří spíše vycpávky. Celkově ale jedna z těch zajímavějších stoner rock skvader, která ve mne zpětně zanechala dokonce intenzivnější dojem, než hlavní hvězdy.

HÄLLAS ale vůbec nebyli špatní. S těmito Švédy nemám dlouholetou zkušenost, ale očichal jsem si je na loňském Brutalu, kde vytáhli dost povedené vystoupení. A pak mě také zaujala jejich letošní deska „Panorama“. Každopádně když člověku kousek od baráku přistane dobrá skupina, která tu nebývá moc často (teď potřetí), sluší se využít příležitosti. HÄLLAS produkují progresivní space rock připomínající někdejší německé sedmdesátkové legendy ELOY. Synťáky, zvonivé kytary, futuristicko-fantaskní texty, extravagantní kostýmy. HÄLLAS nás přenášejí do jiného světa, co světa… paralelního středověkého vesmíru, ve kterém hlavní hrdina Hällas bojuje s přicházející apokalypsou, zrádnými tyrany i vlastní identitou. Vše doplněno o mystiku a vesmírná témata, která se snoubí do jakého bájného kosmického příběhu podobného poetice Krále Artuše a rytířů Kulatého stolu.

Do jisté míry se podařilo tyhle chladné vesmírné vize přenést i do prostředí žhnoucího Futura, i když bylo kapele v těch pláštích a hábitech viditelně dost vedro. Ale byla to poslední štace turné, tak to nakonec zvládli i přes počáteční zvukové potíže s basou frontmana Tommyho Alexanderssona. Vůbec je zajímavé, že ze všech viděných i slyšených koncertů tohoto týdne (BETWEEN THE BURIED AND ME, WALTARI, EPICA, HÄLLAS) byla pražská zastávka u dané kapely vždy poslední nebo předposlední z celého turné. Samozřejmě u WALTARI, kteří si udělali tříkoncertní trip do Československa, je to specifická situace, ale stejně. Nevím, jestli fakt, že se u nás evropské šňůry uzavírají, něco znamená, nebo jde o shodu náhod. Tam kde se jede západní Evropa, by to možná smysl dávalo, holt nás přicvrnknou nakonec. Zajímavé bylo i složení publika. Futurum bylo takřka plné a já kolem sebe slyšel nejen internacionální angličtinu, ale i němčinu a švédštinu. Řekl bych, že Češi tvořili tak polovinu osazenstva.

Začalo se pěkně zostra. Více než dvacetiminutovou „Above the Continuum“ z novinky. Mně vždycky trvá, než se do těchhle rozmáchlých kompozic doma poslechově pustím, jelikož právě zde se dá schovat nejvíc vaty, a člověku se tak nechce opakovaným poslechem luštit, zda to vůbec celé stojí za to. U téhle skladby je naštěstí opak pravdou a právě sem – až na singlovku „Face Of An Angel“ – vnesli Švédové nejvíc nápadů z celé novinky. Jeden střídá druhý a než se člověk nadechne, tak jsme na konci. Božský opus fungoval stejně přímočaře i naživo a přinesl jeden z vrcholů koncertu, který mi i přes mou snahu potvrdil, že asi nebudu stoprocentním fanouškem téhle hudby. Repetitivnost, kterou netrpí zmíněná dvacetiminutovka se totiž projevuje v řadě těch kratších skladeb. Znal jsem všechny, které zazněly, přesto mi až na ty nejsvětlejší výjimky – jmenovitě hitovky „Carry On“, „Star Rider“ a už jmenovaná skvělá novinka „Face Of An Angel“ – motivy ostatních songů docela splývají. Nejsou nevýrazné, to ne, jen podobné, a abych určil, jaká píseň zrovna zní, tak to je těžká disciplína. Na rozdíl od opravdového progu se totiž HÄLLAS pohybují téměř vždy v sevřené písňové formě s málem výrazných instrumentálních motivů, které by dokázaly skladby odlišit. Zvonivé kytary a profesionální výkony jsou fajn a vynikající je i zvučný melancholický vokál Tommyho Alexanderssona, ale nestačí to, aby se z dobré kapely stala vynikající.