GREEN CARNATION - A Dark Poem, Part III: The Messiah Complex
A máme zde závěrečnou část trilogie. Ambiciózní projekt rozehráli již v průběhu loňského roku norští náladotvůrci z GREEN CARNATION a nyní jsme se dočkali finále. I vzhledem k tomu, že třetí album „A Dark Poem, Part III: The Messiah Complex“ obsahuje pouhé čtyři skladby, přičemž ta čtvrtá je navíc orchestrální šestnáctiminutovou suitou bez zpěvu, může být zprvu někdo v rozpacích. Novinka od stylově těžko zařaditelných seveřanů, v jejichž skladbách jsou k nalezení stopy doom metalu, gothic rocku, hard rocku , progresivního metalu a orchestrálních momentů, má však znovu vynikající zvukové parametry a nabízí kromě temnoty a smutku také široké pole hudební krásy a v žádném případě nepodléza laťku nastavenou dvěma předchůdci.
V roce 2025 byl celý projekt „A Dark Poem“ zahájen úvodním rozmáchlým dílem „The Shores Of Melancholia“, kde kapela nešetřila tklivými melancholickými momenty, pomocí houpavých riffů a doom-metalem ovliněného základu i vkusně budovanou atmosférou, ale rovněž i přehršlí skvělých melodií, na což letos na jaře navázala druhým dějstvím – o něco introspektivnějším a sevřenějším albem „Sanguis“, které vstoupilo do oblasti vztahových traumat. Nyní aktuálně čelíme finále tohoto progresivního díla, jehož náplní je sílící pocit odcizení, společenský rozpad a obavy z technologické evoluce.
Jestliže první dva díly vlastnily každý šest kompozic, z nichž každá obsahovala charakteristický zpěv Kjetila Nordhuse, pak novinka nabízí rockově koncipované skladby se jeho vokálem pouze tři. Ty však bezezbytku splňují ta nejpřísnější kritéria nápaditosti a skvěle navazují na songy z předchozích dějství. Poslední položkou novinky je pak orchestrální titulní kompozice „Orchestral Suite“, která staví na nástrojích využívaných v oblasti vážné hudby a s během svých šestnácti minut s vkusem posouvá celý koncept do jeho barvitého finále. Je pravdou, že tahle fáze bude u někoho budit rozpaky, zvlášť když skladba prochází i komornějšími, hodně loudavými momenty, ale mne podobné uchopení závěru celého projektu přijde zajímavé.
Úvodní skladbou posledního dílu trilogie je „Unconditional Artificial Chemistry“, která potvrzuje vysokou kvalitu, ale zároveň také skutečnost, že každý díl je trochu jiný a že nepůjde o opakování již hraného. Skladatelská stránka snad ještě posílila a Nordhusův vokál působí ještě niterněji a silněji. Jeho zpěv není exhibicí. Nemá potřebu dokazovat rozsah nebo sílu za každou cenu. Jeho hlavní zbraní je emoční výraz. Výraznou roli zde hraje baskytara Steina Rogera Sordala, zatímco klávesové vrstvy Endreho Kirkesoly vytvářejí barvité podloží. Progresivita této kapely vlastně není stavěna za každou cenu. Každý prvek jejich zvuku zde má své místo a cílem je dobře poslouchatelná kompozice. A právě další zpívané skladby: titulní hitovka „The Messiah Complex“ je plná charismatu a spolu s následnou, strukturálně o něco rozmanitější „Broken Souls, Common Enemies“ obě podtrhují vysoký umělecký potenciál kapely a také fakt, že GREEN CARNATION nikdy nesklouzávají k samoúčelné technické exhibici. Zvuk alba je plný a monumentální, ale jednotlivé nástroje mají v něm svůj prostor. Podstatným kladem tohoto díla je pak nepřeplácanost.
„The Messiah Complex“ není deskou postavenou na nekonečných sólech a komplikovaných strukturách. Songy se neodvíjí pouze proto, aby posluchač obdivoval instrumentalisty, právě naopak. Skladby se naprosto přirozeně proměňují, narůstají a znovu zklidňují. Těžké riffy střídají orchestrální plochy, melancholické melodie přecházejí do temnějších pasáží. Motiv strachu z umělé inteligence se objevuje už v úvodní skladbě a podtrhuje námět stavící na nedůvěře jednotlivce v nezastavitelný a stále rychlejší technologický vývoj současného světa. Za mne tahle trilogie obsahuje tři vyrovnané části a dohromady funguje jako mistrovské dílo.
| 14.09.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
