GREEN CARNATION - A Dark Poem, Part II : Sanguis
Jak už jsem zmínil u předchozí recenze, navzdory ne zrovna krátké historii této norské kapely, jsem se k hudbě GREEN CARNATION dostal až v průběhu loňského roku, v souvislosti s první částí jejich aktuálního rozsáhlého a koncepčního díla „A Dark Poem“, kde kapela prokazuje nemalou schopnost posluchače vtáhnout do svého světa plného melancholických obrazů a pozvat jej na výpravu plnou progresivního rocku i dark/gothic metalu. Zaujala mne nejen schopnost vtisknout do všech skladeb tesknou náladu, ale navzdory tomu také potřebný pakl chytlavosti, dozdobené vkusným zvukovým kabátkem, inspirovaným fázemi historie rocku, kdy kytary souzněly s oslňujícími klávesovými party.
Právě loňská první část rozsáhlého konceptu temné poemy, nazvaná „Part I: A Shores Of Melancholia“ se pro mne stala přímou vstupenou k hudbě zkušených GREEN CARNATION. V době, kdy velké žánrové kapely jako PARADISE LOST a KATATONIA po tvůrčí stránce spíše paběrkují, a řada dalších již sotva existuje, šlo o osvěžující porci náladotvorné hudby. Nezaujala mne tehdy však jen muzika, v podání zkušených Norů částečně vycházející z art-rockových předobrazů sedmdesátých let, ale také výtečná schopnost muzikantů vystavět na teskné melodie bohaté kompozice, svou pomalejší gradací tíhnoucí k epickému stylu vyprávění, no a v neposlední řadě také celkové obrazové zpracování díla a jeho grafika.
Kapela letos pokračuje s druhým dílem poemy nazvaným „Part II: Sanguis“, skrze které je poznat, že bylo v rámci formy provedení uměleckým záměrem GREEN CARNATION plynule navazovat na rok starou prvotinu, avšak další skladby prezentovat z trochu bližší perspektivy. Nad vydáním díla opět dlí renomovaná stáj Season of Mist a pod jeho vznikem se produkčně podepsali samotní členové kapely, konkrétně především klávesista Endre Kirkesola, zpěvák Kjetil Nordhus a baskytarista Stein Roger Sordal. Jestliže první část filosoficky zaměřeného konceptu definovala vztah člověka ke světu, k jeho okolí, ke společnosti a skrze tyto vazby se prodírala tématy jako existenciální nejistota či odcizení, čemuž byl dodán rozmáchlý, pozvolna gradující ráz skladeb se spostou ozdob a výpravnosti, pak letošní album působí o něco křehčeji, introspektivně a je v něm zachyceno o něco více poklidných momentů. „A Shores Of Melancholia“ byla před rokem považována za velkolepou jízdu, skrze kterou Norové dávali vzpomenout na své nahrávky z konce devadesátých let, a mluvilo se tak o návratu v největší formě. Dvojka, při zachování formy provedení, působí o něco osobněji, neb lyrika přináší myšlenky obracející se většinově do autorova nitra.
Nové skladby při zachování jisté progresivity a barvitosti nepůsobí až tak rozmáchle, i když taková titulní věc zastihuje naopak kapelu při chuti po bombastu. Vesměs jsou však skladby na dvojce o něco subtilnější a rovněž se v nich více klade důraz na přímočarost a hlavní roli zpěvových linek. Nachází se zde opravdu silné zpěvové linky, týká se to především případu předběžně vypuštěného a nutno říct že parádního, velmi chytlavého singlu „I Am Time“. Tenhle song má skutečné charisma a působí zřejmě jako největší magnet obou zatím zveřejněných částí. Soudě, že jsem s koupí prvotiny obdržel prostornou kartonovou krabici a do ní posléze umístil i druhý díl konceptu, přičemž zde zůstalo ještě místo na třetí cd, troufnu si říct, že nás do roka čeká ještě jedna část. Na tu jsem opravdu zvědav.
Na novince zcela chybí black metalem ovlivněné divočiny, jako byla u prvního dílu skladba „The Slave That You Are“, spíše se kapela zaměřuje na pečlivé vyšperkování zvukové a strukturální stránky díla, otisk nálad do skladeb a celkovou uveřitelnost. Album je plné s vkusem podaných skladeb, které působí vlastně vcelku zdobně, ale na druhou stranu nepřeplácaně, v případě GREEN CARNATION jde totiž o progres, který nebudí dojem obtížnosti - v případě titulní skladby „Sanguis“, „Sweet To The Point Of Bitter“ nebo „Fire And Ice“ dostáváme příjemně poslouchatelné a zároveň art-metalově košaté kompozice. Dále zde pak máme poklidné, komornější věci, kde do popředí vystupuje melancholický vokál podporovaný úspornější nástrojovou vozbou, nejčastěji klávesy - „Loneliness Untold, Loneliness Unfold“ či závěrečná suita „Lunar Tale“. Důležité je, že všechny složky výsledné skládačky díla do sebe dokonale zapadají a kapela udržela vysoko nastavenou laťku. Po skladatelské, umělecké i zvukové stránce jde od Norů znovu o skvělou práci a mě nezbývá než se těšit na třetí díl.
| 13.04.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
