GREEN CARNATION - A Dark Poem, Part 1: The Shores Of Melancholia

80%

O této, s přeskávkami bezmála třicet let fungující, norské kapele vám toho popravdě moc nepovím. V podstatě jsem na jejich poslední album narazil před pár týdny, když jsem se pídil po zajímavých albech právě uplynulého roku, které jsem prováhal a které popřední zahraniční periodika vnímala jako stěžejní v daném období. Nejenom, že jsem nikdy nebyl posluchačem tohoto kvintetu, ale dodnes jsem o žádných GREEN CARNATION neslyšel. Muzikanti této kapely mají bohaté zkušenosti z působení v jiných bandech a projektech (např. kytarista Bjorn Hardstad a basák Stein Sordal hráli kdysi mimo jiné i u pagan-blackových IN THE WOODS), ale nevidím smysl v tom, tady každou jejich štaci jmenovat. Spokojme se tedy s tvrzením, že jde o zkušené těleso, které bylo založeno již v roce 1990 dalším kytaristou Tchortem (kdysi rovněž CARPATHIAN FORREST i EMPEROR) a právě tahle loňská deska je jejich sedmou v pořadí.

Když jsem novinku poslouchal, zněla mě neuvěřitelně příjemně a charismaticky a její posmutnělý ráz mne dokonale učaroval. Právě z toho důvodu jsem dospěl k závěru, že, navzdory neznalosti starší tvorby GREEN CARNATION, bych si zde mohl vystřihnout nějakou charakteristiku tohoto díla a ona nezatíženost minulostí by vlastně k získání obrazu o „A Dark Poem, Part 1: The Shores Of Melancholia“ mohla působit pozitivně. Předně, prog-metalová alba, která si dokáží udržet lehkou poslouchatelnost, mají pro mne velké kouzlo. Děje se tak, když technická vyspělost a ekvilibristika muzikantů dané kapely nepřeroste přes nosné linie a silnou podstatu jejich songů, ale naopak je posune.

Novinku tvoří šest ne zrovna krátkých skladeb, svou délkou spadajících mezi pět až deset minut časomíry. Styl kapely bych zařadil nejen do progresivně rockového či metalového hájemství, ale významně i do proudu severského dark-metalu, jež je plný melancholie a zadumanosti. Ozvěny hard rocku sedmdesátých let ve skladbách rovněž zanechávají znatelný otisk, což je poznat i díky výpravnému charakteru díla, jeho plynulosti proudící k posluchači skrze podporu klávesových hradeb. Celkově spíše poklidný ráz alba stojí na pozvolnější kompozicích, jejichž melodika je budována rozvážně skrze přirozenou souhru kytar, rytmiky a právě čarokrásných klávesových vrstev. Nezanedbatelným činitelem je však i zpěv.

Zpěvák Kjetil Nordhus (mimo jiné např. ex-TRISTANIA) sice nevlastní bůhvíjak velký rozsah či sílu projevu, ale jeho hlas má zajímavou barvu, ta působí v souladu s tesknou atmosférou díla a je schopna přinést do skladeb emoci. Po pravdě se ke všem zdejším skladbám hodí. Jeho nejpozitivnější vlastností je schopnost už tak nad dosti vlídnou instrumentací vykreslit zajímavé melodické linky. Nejde tudíž o žádného intuitivního křiklouna, ale skutečně o frontmana, který v souladu s muzikou ony skladby hlasově posouvá.

Zvuk GREEN CARNATION je typicky skandinávský. Onen odér nadpřirozena zde vychází z podhoubí sedmdesátkového hard (či art?) rocku, hudby na severu Evropy tolik oblíbené, což je poznat z nekonečných vln retra. Vše je pak kompaktně propojeno s metalovějšími vlivy. K auře songů jsou skrze krásné ornamenty vyhrávek a celkově pohádkový ráz díla připoutány i bytelné progresivně-rockové stuhy. Mezi pět pozvolně se vyvíjejících, melodických skladeb je zde vklíněna jedna odpovídající spíše extrémně metalovému zázemí, konkrétně blackovými vichry ošlehaná „The Slave That You Are“. I tenhle nářez s hutnější kytarovou vozbou a zdrcujícím tempem nijak nenarušuje ráz alba, vesměs prostoupeného silnou atmosférou smutku a krásy, naopak tento jeden divoký song působí jako energetické palivo a životabudič. 

Desku zahajuje rozmáchlá „As Silence Took You“ zprvu rozhoupaná táhlým sabbathovským riffem, opentlená navíc vábivými zpěvy. Již po téhle úvodní skladbě by měl mít posluchač jasno o zajímavosti celé desky. Mě osobně hodně zaujaly především skladby „Me, My Enemy“ a „The Shores Of Melancholia“ a to skrze melodiku a celkově posmutnělou zahloubanost, jež se zde vůbec neukázala na překážku, ale naopak parádně dochutila výsledek. U prvně zmíněné mne naskočili pozdní ULVER, což jsem vlastně vnímal pozitivně. Komlexně se vyjevila i závěrečná desetiminutovka „Too Close To the Flame“ představující kapelu v plné parádě, procházející mnoha hájemstvími své barvité story. Ačkoliv jinak jde o spíše pozvolně plynoucí dílo, líbí se mi jeho pestrá dramaturgie a vrstevnatost. Celkově tak jde o hodně zajímavý vzorek progresivně rockové či metalové hudby představující osudově krásnou epopej, jejíž poslech je dokonalým prostředím k relaxaci. 

O kapele GREEN CARNATION jsem toho do teď mnoho nevěděl (možná jsem někdy někde zahlédl název, nevzpomínám si), ale co vím jistě, tahle deska je prostě velmi dobrá. Kdo má rád čarokrásnou auru art či hardrockových sedmdesátých let či melodiku příznačnou pro severské dark-metalové formace, ten nechť nezaváhá.

08.01.2026	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz