GREAT GRANDPA - Patience, Moonbeam

80%

Seattle není jen grunge. A vlastně ani nikdy nebyl. V upršeném severozápadním cípu Spojených států byla vždy pestrá hudební scéna. A její alternativně rocková část nám dala nejednu skvělou kapelu. Od vtipálků PRESIDENTS OF THE UNITED STATES OF AMERICA, přes southern rockem šmrncnuté alternativce BAND OF HORSES až po emo rockové SUNNY DAY REAL ESTATE. GREAT GRANDPA bych pak umístil někam do serióznější, ale zároveň emotivně pojaté, indie-rockové škatulky. Typicky americký zvuk kapela jemně doplňuje o prvky převzaté z alternativního country rocku jako bendžo, housle, nebo klavír. Ti Amíci prostě ten rock a country umí spojit tak specificky a zajímavě, jako to Evropa neumí. Když si vezmu anglické MUMFORD AND SONS nebo české JELEN, tak to není špatné, ale prostě Amíci to mají takové více autentické, drsnější a možná i uvěřitelnější. Zřejmě je to tím, že se nebojí používat hodně syrové kytary, mohutnější zvuk a celé to je svalnatější. No a samozřejmě jejich melodika je taky více alternativnější a zrcadlí se v ní rozsáhlé stepy a nekonečné pláně, které mi z principu věci nemáme.

Takže GREAT GRANDPA. Pětičlenná partička se dala dohromady před jedenácti lety, novinka je jejich třetím řadovým albem. Jejich typický výraz formuje koexistence dvou zpěváků. Konkrétně hlavní zpěvačkou Al Menne a kytaristy Pata Goodwin. Tito dva se často aktivně doplňují, některé písničky si jedou sólo, ale nejvíc se mi líbí, když si je dávají společně. Dynamika vytvářená napětím mezi ženským a mužským elementem je prostě nepřekonatelná. Co se týče muziky, nečekejte zde žádnou divokou a rozcuchanou nahrávku. Jsou to hloubavější songy ve středním tempu, které jsou ale aranžérsky vypiplané, emotivně bohaté a ne prvoplánově krásné. Specifická melodika, střídaní drsných a jemnějších pasáží, spousta vokálních harmonií, vyhraněné emoce, to vše dělá ze skupiny velice zajímavý hudební objekt. Nahrávka přitom téměř ani nevznikla. Kapela se po druhé desce „Four Of Arrows“ (2019) v období po covidové pauze prakticky rozpadla. Práce, stěhování do zahraničí, nebo životní situace jednotlivých členů negativně ovlivnily fungování celku. Přátelství, společná historie a vzájemnost je ale opět spojily. Starší materiál, který už měli částečně i nahraný se rozhodli poslat do koše a začít s čistým štítem. Vzali si čas, nechtěli to uspěchat. Do nových songů se promítlo vše, čím si prošli, vzestupy i pády, komplikace i radosti. Je to upřímná výpověď, která je zároveň drásavá i krásná, ostrá i jemná. Z alba vyzařuje vnitřní klid, nikam nespěchá, jen plyne. Všichni členové kapely přispěli svým vkladem, jak po stránce skladatelské, tak hudební i vokální. Je až fascinující, do jaké krásné muzikální podoby dokázali zpracovat často velice vážná, někdy až extrémně bolestivá, témata typu úzkosti z rodičovství nebo ztráta dítěte v průběhu těhotenství. V takových momentech se člověk skutečně zastaví a uvědomí si sílu hudby.

Zvukově má nahrávka blízko ke kapelám jako BAND OF HORSES nebo BIG THIEF, nebo interpretům Sufjan Stevens a Elliot Smith, využívá časté akustické polohy v kombinaci se syrovými, někdy až burácivými pasážemi plnými zkreslených kytar a ostrých bicích. Aktivní práce s dynamikou, střídaní krajních poloh nebo pestrost aranží jí dělají zajímavou a překvapivou i po několika posleších. Vždy je co objevovat, nenudí a svou vnitřní krásu odkrývá postupně a v malých dávkách. Zároveň se vyznačuje velmi kvalitním zvukem, kde je radost poslouchat jednotlivé nástroje, ať už v celku, nebo se soustředit na něco konkrétního. Zní to absolutně živě, asi jako by to nahrávali ve studiu KEXP. A pak ta atmosféra. Tady je ukryta skutečná síla nahrávky. Pomalu se rozvíjející song „Never Rest“ je chvíli sentimentální, pak zase burácivě rázný a ostrý, oscilující mezi akustickým alternativním country a syrovým alternativním rockem. Euforický refrén v „Junior“ pak překvapivě posune do té doby poklidný, téměř až jemný polo akustický song do úplně nových poloh. Krásná „Emma“ nás pohltí svojí naléhavostí a propracovanou melodickou linkou. Hravá „Ladybug“ je svojí nakažlivou pozitivitou zřejmě nejpřístupnějším a nejpřímočařejším kouskem kolekce. Tajemná „Doom“ svým vybrnkávaným kytarovým motivem a zvukem připomene RADIOHEAD kolem alba „In Rainbows“. Skladba se pak překvapivě vyvine až do téměř noiseového refrénu s emotivním zpěvem. „Task“ pak přehodí výhybku do jemného indie popu s folkovými prvky. Specifická je „Ephemera“, evidentně inspirovaná trip-hopem. Přes svůj elektronický nádech se pořád drží živých nástrojů, má výrazný groove a relativně přímočarou strukturu. Závěrečná „Kid“ pak jakoby symbolicky shrnoval v sobě vše, co nás zatím při poslechu potkalo. Orchestrace, vokální harmonie, melancholie, srdceryvné melodie, dramatičnost, syrovost i jemnost. Mnohavrstvá struktura, postupně se rozvíjející, měnící charakter i vyznění, gradující a následně i pomalu odeznívající.

Mám vážně rád podobná alba. Nikam nespěchají, nejsou prvoplánově bombastická, právě naopak. Zklidní svět kolem, nechají nás si je vychutnat. Rád se k nim vracím, nestárnou, zrají.

12.08.2025	Diskuse (0)	Tomáš