GRAVEYARD - Fever
Před patnácti lety švédští GRAVEYARD zabodovali se svou druhou řadovou deskou „Hisingen Blues“ a stali se tak přes noc doslova objevem evropské stoner-rockové scény, tou dobou vehementně sílící. Tu tvořily především bandy inspirované sedmdesátkovým retro zvukem, hard rockem, psychedelií a blues. Na počátku své dráhy tak čtveřice ze Stockholmu opravdu patřila mezi nejzajímavější severské formace tohoto druhu. Postupem doby se však z jejich skladeb vytratila ona svěžest a do popředí vstoupila univerzálnost projevu, což se samozřejmě stalo i mnoha jiným. Novinka „Fever“ se tento vývoj snaží popřít a bude ve výsledku určitě patřit mezi nejintenzivnější a rockově nejdravější desky GRAVEYARD. Kapela na ní totiž sází spíše na důrazné rockové vály prosté abstraktního blouznění. Je však otázkou, zdali svět opravdu potřebuje další, v pořadí již sedmou desku právě od GRAVEYARD?
Na letošní novince se opravdu vyskytuje větší chuť znovu udeřit s pořádným rock n´rollem, než tomu bylo na několika předchozích albech. Tento důkaz přináší již úvodní vál „Back From the Grave“ opatřený těžkými sabbathovskými riffy a důraznými bicími. Vlastně i další skladby jako „Tongue Tied“ nebo „A Better Cut (Notb To Self)“ pokračují v útočnějším a přímočařejším pojetí celého alba. V některých momentech, jako třeba v rámci „Year Of The Horse“, můžeme dokonce zaslechnout ducha raných THE HELLACOPTERS, což ještě více umocňuje dojem, že se GRAVEYARD dostali na vlnu touhy po rock´n rollu a zavrhují hru s atmosférou či jakoukoliv výpravnost vyznění. Pro metalového fanouška zřejmě zápor, pro rockery spíše klad!
Lídr formace Joakim Nilsson už od pilotního singlu (a zřejmě nejreprezentativnější
skladbě novinky) „A Means To An End“ využívá svůj nakřáplý,
výrazově proměnlivý hlas, zatímco kapela okolo něho staví bytelnou pevnost prostřednictvím těžkého riffu a rytmiky, která má sice dostatečný tah i bez složitých
aranžérských triků, zároveň se však udržuje na dosah bluesové
hloubce. Přesně tam cílí i nejbluesovější věc „Time To Tell“. Jedna z
nejchytlavějších skladeb kolekce má název „Room Tempered“ a
je důkazem, že správné využití energie dokáže prospět i
kombinaci, kde se spojují melodie s celkovou špinavostí projevu.
O něco rozsáhlejší finále má pak název „Dead Note“ a funguje jako protiváha k rychlejším skladbám, které jí na desce předcházely. Právě závěrečný kus může být vnímán jako spojnice mezi novinkou a předchozími alby GRAVEYARD, jejichž identický sound utváří především vklad zpívajícího kytaristy Joakima Nilssona a dnes, po odchodu kytaristy Jonatana Larocca-Ramma, druhého nejvýraznějšího člena Trulse Mörcka, který vokálně Nilssona doplňuje právě v momentech, kdy ten by již v proudu dění působil hlasově příliš jednotvárně.
Právě „Fever“ je albem, které připomíná, že dobrý hard rock nepotřebuje složité koncepty, rozmáchlé skladby plné atmosférických pasáží, ani přebujelé technické exhibice oblbující uměleckou manýrou. Potřebuje výrazné motivy, bytelné riffy a rytmiku, přesvědčivého zpěváka a cit kapely pro melodii, která by dokázala posluchače oslovit. Slabinou této kapely však i nyní zůstává předvídatelnost, což v někom může vzbudit již výše nadhozenou otázku, zdali ještě někdo potřebuje poslouchat sedmou řadovou desku právě od GRAVEYARD. Každopádně fanoušek stoner rocku prostřednictvím novinky dostává energický, poctivý a dostatečně pestrý návrat k tvrdší podobě kapely.
| 12.10.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
