GOTTHARD - Stereo Crush

80%

Na vysoké škole jsem hrál v kapele s jedním talentovaným a dnes dost známým českým hudebníkem. Měl jsem tak možnost pozorovat při práci někoho, kdo měl záviděníhodnou schopnost vytvářet chytlavé melodie na běžícím páse. Prakticky každý týden přinesl nějakou novou a na první dobrou zapamatovatelnou písničku. Některé jsme nahráli na demáče, jiné ne. Každopádně i když měla většina našich skladeb hitový potenciál, tak je později – už během své profesionální kariéry – nezařadil na žádné z mnoha svých alb. Má tolik talentu, že prostě složil jiné. Není třeba sahat probírat se archivy, inspirace tu je a on ví, že zas přijde.

Vzpomněl jsem si na něj nedávno, když jsem poslouchal novou desku švýcarských klasiků melodického hard rocku GOTTHARD. Pětatřicet let na scéně, čtrnáct desek a pořád to tam je. Vezmu (dnes už obraznou) kazetu, zasunu ji do přehrávače, zmáčknu play a pak si už můžu jen v klidu vychutnávat ten um a schopnost stvořit něco z ničeho. Dýchají stejný vzduch, pijou stejnou vodu a těší se ze stejného slunce. Ale když já vezmu do ruky šestistrunku, tak zazpívá úplně jinak než pod magickým vlivem Lea Leoniho a Freddyho Scherera alias kytarového dua skladatelsky zodpovědného za bezpočet jednoduchých, ale přesto tak silných songů rockerů z Lugana.

Nejsem znalcem evropského hard rocku, naopak bych dokázal vyjmenovat asi jen pár kapel, které se tomuto žánru dnes na starém kontinentě v dostatečné kvalitě pořád věnují. Hard rock měl na rozdíl od metalu tu nevýhodu, že se nemohl rozvíjet směrem k větší tvrdosti, protože tohle pole mu metal zabral. Mohl tak zkoušet různé zvukové experimenty jako grunge nebo se třeba osvěžovat punkovými vlnami, ale to si asi pod úslovím hard rock představí dneska málokdo. Jde v dnešní době tedy spíš o škatulku rámující tradiční měkko-tvrdý a kytarovo-klávesový žánr, který si zachovává kontury sedmdesátých a osmdesátých let a potřebuje výrazné linky a silné melodie. Je to jeho výhoda i nevýhoda. Manévrovací prostor je úzký, ale zas nemůžete nic ošulit jednoduchými hoblovačkami nebo skopičinami se zvukem. Musíte být opravdu dobří skladatelé písní, jinak to nejde. Na mysl se mi teď kradou EUROPE, SHAKRA, GHOST nebo právě GOTTHARD.

Naše Švýcary bych nazval takovými evropskými BON JOVI, tedy skupinou, která je schopna vytvářet kvalitní písně klasického střihu pro obě pohlaví od tvrdších rockovek až po různé balady, jež občas zamíří až k oné opovrhované hranici sladkobolnosti a kýče. Na rozdíl od svých amerických protějšků však GOTTHARD většinou zůstávají na té správné rockové straně. To rozhodně platí o zde recenzovaném posledním albu „Stereo Crush“, které mimochodem dodrželo dlouholetou gotthardovskou tradici, když se jako všechny předchozí od debutu vyhouplo na čelo švýcarského žebříčku. Podle německé Wikipedie jsou navíc ve své domovské zemi historicky vůbec nejúspěšnější skupinou všech dob, když tam prodali více než milion kusů desek a v celém světě více než dva miliony.

Čtrnácté album přichází po pětileté pauze, tedy vůbec nejdelší v historii kapely. GOTTHARD se na něm nepouštějí do žádných experimentů, ale přinášejí další porci toho, co od nich jejich fanoušci očekávají. Pro ty, co kapelu zatím neznají, může být i dobrým vstupním dílem do celé diskografie, neb má potřebnou kvalitu a nápřah. Aby nebylo pochyb, že jde o hard rock, tak se začíná hutným riffem a až netypicky tvrdší „AI & I“. Dobrý a rázný otvírák, který ale nepatří mezi nejsilnější čísla v klobouku, a tak z mého pohledu správně už po třech minutách uvolňuje místo jednomu ze singlů. „Thunder & Lightning“ je přesně jednou z těch typických skladeb, kvůli kterým GOTTHARD pravidelně ovládají švýcarské žebříčky. Zpěvák Nic Maeder nás obšťastňuje uchu lahodícím nosovým chraplákem, který se ve slokách pohybuje v příjemných nižších polohách, aby v refrénech protočil „bonjoviovské“ vokální harmonie výše. Kytary dua Leo Leoni a Freddy Scherer tuhle zvoní, jinde riffem a vyhrávkami obohacují melodii. Spolehlivá rytmika Marc Lynn (basa) a Flavio Mezzodi (bicí) nevyčnívá, ale spolehlivě drží a podporuje ostatní, protože se od ní ani nic jiného nechce. Nad tím se klenou tři výrazné melodie – ve sloce, v pre-chorusu i samotném refrénu. Stačí umět skládat a jde to prostě samo, že... Takto dobrých skladeb tu je hafo. Po opět hutnější „Rusty Rose“ přichází nejsilnější část desky v podobě „Burning Bridges“, „Life“ nebo „Liverpool“, které mezi sebou soutěží o to, která se vám víc zaryje do hlavy. Přesvědčivý je i konec s peckami „Dig a Little Deeper“ a „These Are the Days“. Jedinou zbytečností je pak z mého pohledu coververze THE BEATLES „Drive My Car“, která i vzhledem k celkově dvanácti zářezům na desce mohla klidně zůstat mezi bonusy.

GOTTHARD na své čtrnácté desce nepřicházejí s ničím překvapivým, ale s dalším standardně dobrým hard rockovým albem. Potěšující zprávou je, že ho budeme moct v dohledné době okusit i naživo. Na Švýcary se totiž můžeme těšit na následujícím Metalfestu.

21.08.2025	Diskuse (3)	Gazďa