GOROD, ALLEGAEON, HALYSIS - Praha, Modrá Vopice, 22.září 2026

Dvě špičkové kapely technického death metalu a jedna zajímavá instance melo-deathu zavítaly během babího léta do pražského klubu Modrá Vopice. Šlo o intenzivní večer, který ukázal, že i death metal je žánr, který se dál vyvíjí a může být pestrý a lehce koncertně stravitelný. Původně se mělo deathové klání konat v Klánovicích, ale pár týdnů před dnem D byl oznámen přesun, zjevně kvůli nižší než očekávané návštěvnosti. Z Černého psa do Modré Vopice, tedy od jednoho barevného zvířete do druhého. Trochu škoda, neboť všichni vystupující rozhodně stáli za pozornost a hlavní dvě hvězdy patří k úplné špičce toho, co může dnešní techno-death nabídnout. Do Vopice chodím navíc na zastřešené koncerty nerad, protože mám pocit, že zvukař/i jsou tu snad nahluchlí. Nejsem schopen určit, zda to přehulují soundmástři, které si účinkující vozí s sebou, nebo místní partička, ale ze všech koncertů mě tu bolely uši i hlava. Ne tentokrát. Jednak jsem se vybavil dobrými špunty, jednak se volume pohybovalo celý večer blíže hladině snesitelnosti, než zde bývá zvykem. Ale i tak jsem byl rád, že jsem ty špunty měl.

Finští HALYSIS byli jediní, které jsem neznal, takže jsem jim preventivně věnoval nějakou tu hodinku hodinku předchozího náslechu, což se mi ve Vysočanech vyplatilo. Často jsem i jako letmý posluchač poznával jednotlivé pasáže, takže o nevýraznosti přehrávaného materiálu nelze vůbec mluvit. Finové z Lahti se na scéně pohybují jedenáct let a letos vydali pětipísňové EP „Of Static Slumber“, na které jsou zjevně dost hrdí, neb ho v Praze přehráli celé. Jde o zpěvný melodický death metal s občasnou lehkou příměsí metalcore, kde hlavní roli hraje solidní hráčská i skladatelská vybavenost pětice a zejména hlasové schopnosti frontmana Henryho Hämäläinena. Ten je schopen velmi rychle přecházet mezi čistými polohami a growlem, kde je tato plynulost někdy skutečně obdivuhodná. Letos jsme ho už v Praze jednou viděli, když na jaře zaskočil u mikrofonu OMNIUM GATHERUM za marodícího Jukku Peltonena. HALYSIS nehrají nic superoriginálního, ale jde o dobře poskládaný i zahraný melodeath, který si zasloužil větší publikum než těch cca padesát hlav, jež se na začátku úterního večera ve Vysočanech komíhaly.

Mají snad GOROD nového zpěváka? Vždyť jsem si při jejich minulé pražské návštěvě s Julienem Deyresem i příjemně pokecal a plešatý hubený střízlík nastupující při zkoušce na pódium rozhodně není on. Ani rychlý pohled na Google žádné změny neukazoval. Zjevně se kapely v headlinerské roli prostřídaly, přestože i na stránkách programu večera nic nenaznačovalo změnu. Tenhle krok se ale ukázal jako funkční, jelikož GOROD jezdí do Česka mnohem častěji a mají tu silnější fanouškovskou základnu. To ALLEGAEON u nás byli teprve potřetí a reakci obecenstva čítajícího v tuto chvíli odhadem sto kusů bych označil jako vlažnou. Nerozumím tomu. Okolo se míhala trička Brutal Assault, kde i ty méně kvalitní bandy dostávají prvotřídní podporu. Zde jsme měli co do činění s technodeathem té nejvyšší jakosti a lidé jeli po většinu koncertu maximálně na trojku, přestože se staronový frontman Ezra Haynes snažil jejich mařeny pravidelným burcováním co nejvíc rozhýbat. Na to si mimochodem ještě na začátku první písně elektrickým kartáčkem přímo na pódiu vyčistil zuby. Trochu šáhlej zjevně bude… Naštěstí si Američané z nemastné neslané reakce nic nedělali a sypali to do nás jedna báseň. Coloraďané oslavili letos dospěláckou osmnáctku a mají za sebou sedm desek, které stojí za pozornost. Jako své vzory uvádějí MEGADETH, NEVERMORE, odkud si berou těžkotonážní riffování, ale jejich technicky precizní death metal se inspiruje také v progu a melodičností kapel jako SOILWORK, když si Björna Strida vypůjčili před lety i ke studiovému hostování. Hlavní skladatel Greg Burgess také mistrně ovládá klasickou kytaru a flamenco, a zvuk souboru tak čas od času zpestřují i akustická šestistrunka nebo španělské rytmy. Nejde prostě o nic primitivního, ale o zajímavou a pestrou hudbu, která vedle technické preciznosti nezapomíná i na kvalitní nápady. Loni vydali velmi dobrou řadovku „The Ossuary Lens“ a je trochu škoda, že z ní ve Vopici zazněly jen dvě věci. Sáhli alespoň k prvotřídnímu materiálu v podobě zběsilé singlovky „The Swarm“ a pak melodické „Wake Circling Above“, kterou kdosi na internetu označil za „nejlepší věc od INSOMNIUM, která loni spatřila světlo světa“. V ní druhý kytarista Michael Stancel předvedl, že vládne nejen střelhbitou levačkou, ale také spolehlivým čistým vokálem. Výborně naživo fungovaly také starší úderka „Threshold of Perception“ nebo možná vůbec největší hitovka jejich kariéry „1.618“. Škoda jen té vlažné reakce publika.

Že to není způsobeno současnou fází měsíce, se ukázalo hned poté, co na pódium napochodovali Francouzi a teplota v místnosti se vyšvihla o pět stupňů nahoru. Kde musel Ezra burcovat, nepotřeboval Julien dělat nic. Ne že by se do akce také zostra nepustil, ale nemusel tlačit. Řepy pod pódiem se rozjely okamžitě samy, nebylo třeba je pobízet. Konečně jsem měl pocit, že jsem na opravdovém deathmetalovém koncertě. Julien kdysi studoval v Česku, a lidé tak samozřejmě žrali jeho občasné průpovídky v naší mateřštině. „Jsme Gorod a jsme moc rádi, že tady s vámi můžeme být, kurva.“ Jestli byli ALLEGAON americky brutální a přímočaří, GOROD jsou symbolem francouzské elegance. Hudba ze stejného death metalového menu, ale z jiné části jídelního lístku. Vzdušnější a celkově v podobném klubu lehčeji stravitelnější podoba těžkého žánru. Berou si i něco z jazzu a rytmicky z funku a ve stísněných podmínkách Vopice šlo o zvukově přehlednější zážitek. Dá se na death metal tancovat? Na tyto francouzské rytmy z Bordeaux rozhodně ano. „Jedem, pyčo.“ Funkově znějící rytmický spodek Karola Dierse ověnčuje technicky brilantní kytarové duo Mathieu Pascal a Nicolas Alberny, které i ty nejnáročnější tappingové pasáže přehrává tak snadno jako nějaké tříakordovky u táboráku. A vedle nich basista Benoite Claus, který se vedle rytmické spolupráce také snaží dokázat, že baskytara je rovněž sólový nástroj a hraje si paralelní melodické linky. Přesto působí hudba GOROD soudržně a sevřeně, což je možná způsobeno jejich už třicetiletou zkušeností. Letošní novinka „The Ember Gone“ je jejich osmým počinem a zazněly z ní tři věci. Musím přiznat, že jsem jí zatím zcela nepřišel na chuť, přijde mi plošší a jednodušší než předchozí vrcholná díla jako „Æthra“ (2018) nebo „The Orb“ (2023). Francouzi ale pro živé přehrávky vybrali ty výraznější kusy jako singlovku „Forgotten“ nebo skotačivou „Remains“. Gorgasmu jsme ale dosahovali při úplně jiných skladbách, starších „The Path“, „The Orb“ nebo závěrečné „Disavow Your God.“ „Moja stará mama nevie kor ulovat,“ volá Julien z pódia na jednoho týpka, když si všimne, že má tričko se slovenský nápisem. Párty jako řemen, jen by si zasloužila několikanásobně větší obecenstvo.