GLUECIFER - Same Drug New High

70%

Na GLUECIFER jsem trestuhodně zapomněl. Koncem devadesátek jsem je registroval, ale nedokázal jsem získat žádné jejich album. Přece jen desky norských kapel nebyly v mé sociální bublině úplně běžné. A jak šel život dál, nějak mi je odvál z pozornosti. Až v jedné diskuzi zde na Crazy Diamond se o skupině někdo zmínil a před koncem roku se v mém mailu objevil i link ke stažení nové desky. Pojal jsem to velkoryse, rovnou jsem do archivu přidal celou diskografii a šlo se na náslechy.

Začít bychom možná měli představením samotné kapely. Protože možná nejsem jediný, kdo na ní tak trochu zapomněl. Aby taky ne, 21 let nevydali žádnou desku! Ono to vlastně bude 22, protože novinka oficiálně vychází až 16. ledna 2026. Pětice z norského Osla vznikla už v polovině devadesátých let a připojila se k severské vlně kapel, pohybujících se na pomezí garage rock revivalu propojeného s hard-rockem, dopovaným punkrockovým drivem a to vše ještě načančané glam-rockovým přelivem. Už tehdy mě bavila jistá teatrálnost, kombinovaná s velkou dávkou humoru a ironie, za kterou se ale často skrývaly vážná témata, která měla hodně daleko do cíleně pěstované pub rockové image těchto kapel. Používám množné číslo, protože se jednalo skutečně v podstatě o vlnu ideologicky podobných kapel, kam bych zařadil i další norskou bandu TURBONEGRO, nebo kolegy ze Švédska THE HELLACOPTERS.

Takže zde máme novinku vtipně nazvanou „Same Drug New High“ (stejná droga nový zážitek), která v podstatě parafrázuje znovuzrození kapely. Minimálně teda co se týče nového materiálu, protože nějaké koncerty společně odehráli už v roce 2018. Díky tomu, že jsem prakticky celou diskografii, která i s novinkou čítá jen šest zářezů, poslouchal víceméně dohromady, nejsem při hodnocení kvalit jednotlivých desek zatížen žádným sentimentem nebo specifickými vzpomínkami. Proto si dovolím říct, že novinka není jejich nejlepší deskou, ale ani nejslabší. Je to takový slušný průměr. Oni vlastně vysloveně špatnou desku ani nemají. Nejvíc se mi líbí trojice desek ze začátku nového milénia, kdy měla kapela evidentně nejlepší formu, nejhutnější zvuk a největší drive. To je všechno fajn, ale teď jsme o 20 let dál, pánům je o 20 let více a musíme se na aktuální album dívat i z této perspektivy. A najednou se naše vnímání začíná měnit. Po tolika letech nečinnosti a s tolika novými šedivými vlasy je ta nahrávka vlastně překvapivě svěží a aktuální. Jasně, není zdaleka tak agresivní a dravá, ale vyvažuje to zralostí a řekněme moudrostí dříve narozených. Zachovává si všechny typické ingredience, které od značky GLUECIFER očekáváme, a podává je v moderním a aktuálním balení, které může oslovit i novou generaci hudebních fanoušků. Protože tohle skutečně není žádná deska jen na rozšíření diskografie, ale kapela má co říct a pořád ty věci říká hodně nahlas a naplno. Můžou si užívat pozici legend, ke kterým se ale nevzhlíží jen z nostalgie, ale protože zůstávají aktivní součástí hudební scény.

Co je na první dobrou cítit z nahrávky jsou zkušenosti. Nevrhají se do songů bezhlavě, ale snaží se, aby měly hlavu a patu. Ono to taky většinou nejsou žádné přímočaré hitovky a nářezy. I mě trvalo několik poslechů, než se mi postupně začaly otevírat a já začínal objevovat jejich vnitřní sílu. Vyzrálost kapely se projevuje i na odvaze nedržet se sveřepě svého typického stylu, ale více se rozkročit, pustit do písniček nové inspirace a hudební vlivy a tyto nenásilně propojit se svým typickým rukopisem. Zřejmě by jim nikdo nevyčítal, kdyby se vrátili s „retro“ albem, které by navázalo na jejich původní tvorbu. Varianta, kterou zvolili, mi ale připadá odvážnější a jsem za ní upřímně rád.

Někdo by mohl namítat, že je zvuk desky až moc čistý a chybí mu trochu té pouliční špíny. Mě se to takhle líbí. Třeba otvírák „The Idiot“ má charizma na rozdávání i bez lo-fi špinavosti. Naopak, punkrockový základ potáhly více směrem ke glamu a je z toho správně svalnatý startér. Klenutý refrén v titulní „Same Drug New High“ songu dodává atmosférickou velkolepost a těžko by někdo za ním tipoval veterány, kteří jsou už více než 30 let na scéně. Zejména když i následující „Armadas“ je palba v mladickém zběsilém tempu. Stadionové refrény se výborně doplňují s agresivními bicími, dvě kytary se krásně proplétají a doplňují, aby v ten správným moment zabraly obě společně a dodaly skladbě potřebnou zemitou mohutnost. Povedla se i „The Score“. Space hard-rockový začátek se rozjede do dravého songu, typického pro rannou tvorbu kapely, akorát s kvalitním moderním zvukem. „Pharmacity“ si v úvodu vypůjčila inspiraci od osmdesátkových THE CULT a i atmosférou má k nim blízko. Euforická nálada, gotický rock se špetkou alternativního country a nádechem jižanského rocku funguje i dnes velmi dobře. Punk´n´roll „1996“ vzdává čest začátkům kapely a dělá to skvěle. Hopsavý rytmus vás opanuje na první dobrou a s nástupem správně chytlavého refrénu se už vidíte v kotli pod pódiem, ruce nahoře a pařba jede na 100%. Pro změnu do teritoria AC/DC zamíří kapela v songu „Made In The Morning“. Jednoduchý kytarový riff, jednoduchá rytmika, jednoduchá basová linka, stadionový refrén. Protřepat, nemíchat, rovná se velká zábava. Ale pro inspiraci se GLUECIFER neohlíží jen do minulosti. Taková „Mind Control“ zní navýsost moderně, trochu tajemný riff má lehce stoner nádech, díky čemuž zní song neskutečně šťavnatě. Na albu se samozřejmě najde i pár průměrnějších kousků, nikdy ale laťka nespadne až tak nízko, aby jste uvažovali o přeskočení některých skladeb.

Slušný návrat na scénu. Asi k tomu není potřeba dodávat nic dalšího. GLUECIFER ještě neřekli poslední slovo a rozhodně mají do důchodu ještě daleko.