GLENN HUGHES - Chosen

70%

Současná vitalita čtyřiasedmdesátiletého Glenna Hughese stále více udivuje. Poté, co před více než dvěma lety ukončil anabázi u světoběžníků THE DEAD DAISIES, odehrál svá vlastní turné jako připomínku padesátiletého výročí účasti na purplovském albovém milníku „Burn“, aby následně hodil do placu pátou řadovou desku dalšího svého úspěšného projektu, hardrockového all stars bandu BLACK COUNTRY COMMUNION. S nimi ještě letos na přelomu jara a léta koncertoval v Evropě (koncert v Olomouci v půlce června). Úspěšně reaktivovaná Glennova spolupráce s novodobým hrdinou bluesové kytary Joe Bonamassou podporuje ono rčení, že mezi britskými hardrockovými veterány vzešlými ze sedmdesátých let dnes skutečně nemá konkurenci. Uběhl další rok a zpívající baskytarista, který vždy svým výrazem inklinoval k exotičtějším zvukovým formám, obsahujícím kromě rockového soundu také funkové a soulové vlivy, otevírá další kapitolu svého bohatého tvůrčího života.

Letošní sólové album nazvané „Chosen“ je však stoprocentním hardrockovým materiálem a zcela typickou sbírkou rockera Glenna Hughese. Materiál jakoby navazovat na hudebníkův předchozí sólový počin, devět let starou kolekci „Resonate“, neboť všem zdejším skladbám je propůjčen výživný hardrockový zvuk, opírající se o ryčný kytarový sound a přímočaré skladby. Pakliže k něčemu „Chosen“ inklinuje, je to nejspíše bluesové teritorium, ovšem v rozumných mezích nenarušujících přirozeně rockový spád a melodiku. Vše se navíc nese v intencích stylově ošetřených a dobře poslouchatelných písní, jež kromě nosných motivů dokážou zaujmout svou soumračnou atmosférou. Hlas hlavního aktéra je pak zcela určující položkou vyznění kolekce.

Vše na „Chosen“ se děje ve prospěch velmi dobré poslouchatelnosti a přímočarého způsobu prezentace. Jde o další povedenou hardrockovou desku, kde se každý song vykáže chytlavou zpěvovou linkou, v rámci jejichž refrénů se Glenn emočně vyždíme a probudí nové teorie o svém nehasnoucím potenciálu. Zvuk alba je mimořádně povedený, starosvětsky bytelný, každý nástroj je v této rockové sadě znamenitě usazený a během poslechu pohodlně identifikovatelný. Dalo by se říct, že deska vlastní na dnešní dobu až nečekanou prostorovost. Jasně že každá skladba neznamená zaručený hit, ale o to zde vůbec nejde. Přestože máme co do činění s vyváženou sbírkou skladeb, ze které toho příliš nevyčnívá, musím vypíchnout pár skladeb, které vystrkují růžky nad rámec pro Hughese stále obvyklého nadprůměru. 

Řízné riffy v asi nejvýjimečnější písni nahrávky - „Heal“ - jakoby sami o sobě toužily kontrastovat s exoticky jemným Glennovým hlasem, což v rámci té hudby utváří až léčivé momenty. Vždyť kouzlo Hughesových děl se vždy točilo okolo kontrastů mezi burácivou instrumentací a mnohdy nebývale zjemňujícím stylem zpěvu. Již úvodní „Voice In My Head“ upoutá výrazným riffem a těžkopádně vedeným tempem. Jde tak, v konfrontaci se zbytkem alba, o vcelku zemitý úvod, o skladbu, která působí dojmem silového monstra. Následná „My Alibi“ má určitě větší potenciál hitovosti, o čemž svědčí i její chytlavý, lehce afektovaný refrénový part a hravější struktura. Titulní „Chosen“ dodá na hlubší a zasněnější atmosféře a určité rozmáchlosti, takže jde o jeden z vrcholů alba. Nepříliš rychlý song však nabídne onu tesknou atmosféru i geniálně nostalgickou auru, která má tu moc dlouho nepustit.

Další hlomozné riffy, konkrétně po vzoru kapel typu AUDIOSLAVE, zahájí následnou „In the Golden“. Hughesův přístup ke kompozici však skladbu udržuje daleko od banálních dusáren a jde jednoznačně cestou barvitosti. „The Lost Parade“ dává, díky svému těžkotonážnějšímu vyznění, vzpomenout na časy, kdy se Glenn nacházel uvnitř spolupráce s Tony Iommim z BLACK SABBATH, z čehož kdysi, před dvěma dekádami, vzešly dvě povedené a všeobecně ceněné desky. Závoje hammondů song v jeho nejvygradovanějších místech vkusně tuní, takže máme znovu co do činění s velmi stylově provedenou hardrockovou věcí. Kytarové sólo patří k hodně povedeným. 

Druhá polovina alba sice za tou první trochu pokulhává, ať už co do intenzity, tak co se týče kompoziční nápaditosti, ale kdo hledá, ten si své favority i tak najde. Osobně jsem našel zalíbení ve skladbě „Black Cat Moan“, která zde patří k těm odlehčenějším. Dokonce v ní slyším určité funkově štěbetavé prvky a zkrášlovadla. Deska „Chosen“ určitě nebude patřit mezi to nejlepší z bohatého portfolia Glenna Hughese, nicméně jde i tak o povedenou záležitost, která veteránovi hard rocku může sloužit pouze ke cti. Stylová záležitost, jež je zhotovená skvělými muzikanty ve výborném zvukovém provedení, obsahuje řadu poutavých skladeb. Za mne určitě spokojenost.

29.09.2025	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz