GARBAGE - Version 2.0

90%

Léto roku 1998 jsem strávil na ovocné farmě nedaleko Oxfordu. V malém domečku, kde jsme bydleli, bylo staré rádio, kde jsme naladili podivnou stanici, která měla zvláštní playlist. V podstatě se tam opakovalo nějakých 20 aktuálních písniček dokola celý den. Moment. Že je vám ten text nějaký povědomý? Ano, přesně takhle začínala recenze druhé desky PLACEBO. Jejich singl „Pure Morning“ byl jedním z těch songů, dalším kouskem v kolovrátku pak byla právě „I Think I Am Paranoid“ od GARBAGE. Ti už také měli venku svojí druhou desku „Version 2.0“, a tohle byl druhý singl. Skvělý song po všech stránkách. Taky je dodnes jednou z jejich nejvíc ikonických písniček.

Světové turné k eponymnímu debutu z roku 1995 trvalo přes dva roky. Následně si kapela vzala chvíli oddechový čas a začala skládat nové songy na následující desku. Chtěli se držet svého stylu, jenom ho plánovali rozvinout po všech stránkách do ještě většího „extrému“. Popové mělo být ještě popovější, temné ještě temnější, hlučné ještě hlučnější, taneční ještě tanečnější. Neskrývali ambice, že chtějí přijít s lepším materiálem oproti debut a dokázat světu, že se jako kapela po letech koncertování stmelili a teď už fungují jako správně namazaný stroj.

První demáče vznikly sice na západním pobřeží ve státě Washington, v letním sídle šéfa jejich labelu, ale skutečné nahrávání se už realizovalo v domovských Smart Studios v Madisonu, Wisconsin. Všechno probíhalo digitálně, poprvé aktivně pracovali s ProTools. Až následný mix pak provedli analogově. Produkčně je deska skutečně vymazlená, možná pro někoho bude už na hranici pře-produkovanosti. Jak se to projevuje? Obrovskou zvukovou bohatostí. Písničky jsou doslova napěchované kvantem živých i elektronických zvuků. Normální člověk to možná vůbec nepostřehne, protože ho primárně zaujmou výborné melodické linky a dobrý drive písniček samotných, ale když se na to soustředíte, otevře se vám zvukově nesmírně pestrá krajina. Těch vjemů je tolik, že to v rámci jednoho poslechu nemáte šanci vše pobrat. A s každým dalším se vynořují nové a nové. Samotný zvuk je taky špičkový, proti debutu čistější a jasnější, bez okolků a vytáček směřující do mainstreamu. To taky byla častá výtka „nezávisláků“ a některých kritiků, kteří GARBAGE odsuzovali jako komerční kapelu. Za mě je to mainstreamový alternativní elektro-rock, který výborně balancuje na hraně tuctového popu, ale vždy se udrží na té správné straně pomyslné hranice.

Výhradním autorem textů se zde už stala Shirley Manson. Když se na prvním albu s touto pro ni novou rolí ještě sžívala a pomalu objevovala svůj potenciál, tady už působí sebejistě a vyprofilovaná. Je osobnější, odvážnější a opět svým specifickým způsobem ulítlá. Ruku v ruce s tím jde její zpěv, který je taky vyzrálejší. Drží se svého stylu, pomalé a plíživé sloky střídají důrazné refrény. Znova je hypnotická, tajemná, ale i dominantní. Můžeme říct, že potvrdila pozici důležitého stavebního kamene stylu kapely. Zatímco na debutu svoji sebejistotu z velké části předstírala a snažila se co nejlépe zapadnout do skupiny, teď je to už vše přirozené.

Proti debutu je „Version 2.0“ ještě více pestré. Hned na začátku se „Temptation Waits“ rozjíždí v silně elektronickém duchu, a i po připojení kytar je to pořád spíše elektro-rock. Jinak zde dostáváme přesně to, co očekáváme – výrazná basa, mohutné kytarové stěny, spousty elektronických zvuků a beatů a výborný plíživý zpěv Shirley. Hned následující „I Think I Am Paranoid“ je jasný hiťas. Jednoduchý song postavený na extrémních dynamických změnách, zajímavém vybrnkávaném riffu, agresivním refrénu a zdrcujícím návalu energie. A tak nám to hezky dál pokračuje, jeden skvělý song za druhým. Z desky nakonec vypustili šest (!) singlů, takže ještě o jeden víc než z debutu. Opět jsou všechny moc dobré, a dokonce by se ve zbytku playlistu našly i další vhodní kandidáti. Skladatelská konstelace u GARBAGE jela na 100%. Dalšími singly jsou veselá odrhovačka „When I Grow Up“, nebo rozjetá „Special“ s lehkým přesahem do space rocku. Komplikovanější dramaturgii přináší první singl „Push It“. Chvíli jsem si na něj musel zvykat, ale teď už ho beru všemi desíti. Má vibe debutu, pěkně ostré kytary, taneční rytmiku, a i určitý psychedelický rozměr.

Rychlé skladby jim šli vždy celkem dobře, v čem ale já vidím největší sílu kapely, jsou temnější a vážnější songy ve středním tempu. „Medication“ s nádherně se otevírajícím refrénem na téměř shoegazovém pozadí, kde nás Shirley svým klidným hlasem dokonale hypnotizuje, nebo můj absolutní favorit „The Trick Is To Keep Breathing“. Tíživou triphopovou atmosféru střídá odlehčený dreampopový refrén a spolu vytvářejí dokonale fungující konstrukt. A když v druhém refrénu kytary nahradí jednoduchá orchestrace, panečku, to je paráda. A nádherná je i závěrečná balada „You Look So Fine“. Co mě moc nebralo ani na debutu to jsou vysloveně taneční kousky. Teď se nechali inspirovat kapelami jako THE CHEMICAL BROTHERS nebo THE PRODIGY, a výsledek je skutečně docela tvrdý a dravý. „Hammering In My Head“ nebo „Dumb“ rozhodně nebyly dělaný pro nějakou mainstreamovou diskošku, ale spíš pro silně alternativní klubovou rave scénu.

GARBAGE se s debutem povedlo trefit do ducha doby. „Version 2.0“ na to přirozeně navázalo a rozvinulo všechny jeho silné stránky. Špičkový zvuk, který byl přijatelný pro rádia a zároveň si zachoval svojí alternativní údernost. Skvělé melodie, které jsou bez váhání jasně popové, ale přesto nepůsobí trapně. Smyslné texty, které provokovaly. Sexuální narážky, zvýraznění ženskosti, ale i temnější stránky společnosti, to vše u fanoušků rezonovalo. Mixování stylů, které mělo hlavu a patu a fungovalo na jedničku. Produkční dotaženost, která ukazovala, co všechno nastupující digitální technologie dokážou. Kapela působila sebejistě a vyspěle, singly zabíraly, prodeje se postupně dostaly až ke 4 milionům. Nesmíme zapomenout ani na ikonický obal. Jednoduchý, jasně oranžový design, který poutal pozornost a nešlo ho přehlédnout. Kdo ale čekal nějakou tuctovou slaďárnu, byl překvapen nářezem, který se pak na něj z cédéčka spustil.

Do tohoto období spadá ještě jedna zajímavost. V roce 1999 se GARBAGE podařilo proniknout i na filmová plátna. Nahráli totiž ústřední písničku pro Bondovku „The World Is Not Enough“. Vážně pojatý song s mohutnou orchestrací, kde Shirley vysloveně exceluje. Dá se říct, že byli na vrcholu popularity.

12.09.2026	Diskuse (0)	Tomáš