GARBAGE - Strange Little Birds

50%

Vždy musí být někdo poslední. Tak to prostě je. V mém osobním žebříčku diskografie GARBAGE tahle pozice bez debat patří desce „Strange Little Birds“. Nikdy jsem jí úplně nepřišel na chuť, a nečekám, že se na tom někdy něco změní. Tipuji, že nebudu jediný. Je to totiž zřejmě jejich nejméně přístupná kolekce. Není na ní moc výrazných záchytných bodů. Potenciálních hitů se zoufale nedostává. To všechno ještě nemusí indikovat, že by se mělo jednat o špatnou desku. Ale dovolím si opatrně jí nazvat „nudnou“.

Šestý zářez GARBAGE charakterizuje výrazný příklon k elektronice. Možná si řeknete, co je na tom nového, vždyť tu předci kapela aktivně využívala i v minulosti. Teď se ale poměr kytar a elektroniky prakticky obrátil. Až na pár kytarově orientovaných skladeb hraje elektronika dominantní roli. Některé songy jsou prakticky kompletně v její režii. Ruku v ruce s tím jde i obecné zvolnění tempa, vážná, až smutná nálada, nebo temná a tíživá atmosféra. Téměř polovina skladeb má na délku více než pět minut. Je to k prospěchu věci? Řekl bych, že spíš ne. Dramaturgie je sice komplexnější, ale forma často vítězí nad obsahem. Z desky cítím i určitou snahu kapely svoji muziku nasměřovat i do lehce artových vod. Ambice ale zůstaly řekněme nenaplněné.

Desku kapela opět nahrával v Los Angeles, které se za poslední roky stalo jejich novou základnou. Butch Vig si pod svým domem zařídil studio, kde měla kapela klid na práci. Další náběry pak zajistil manžel Shirley, Billy Bush, ve svém Red Razor Sounds studiu. Shirley Manson tentokrát přispěla hodně osobními texty, ve kterých se vracela ke svým oblíbeným tématům z ranních desek, jako lítost, pocity úzkosti, nepochopení, vnitřní prázdnoty, ztracenosti ve světě a podobné chuťovky. Jak k tomu dospěla, když už několik let žila v harmonickém vztahu, kapela fungovala a obecně jí v životě nic zvláštního nechybělo? Jednak asi musí mít určitou vnitřní mentalitu, ze které podobné pocity neustále vyvěrají, jednak to byl i cílený proces. Zdálo se jí, že v aktuální populární hudbě jsou všichni moc šťastní a bezstarostní a jaksi se zapomíná dávat prostor i vážnějším a intimnějším tématům. Tak se je rozhodla zviditelnit ona sama.

Elektronické skladby bych přirovnal k hloubavějším věcem z pozdní tvorby DEPECHE MODE nebo MASSIVE ATTACK. Třeba taková „If I Lost You“ vůbec není špatná. Zvukově i atmosférou je vyšperkovaná k dokonalosti. Melodicky se taky neztratí. „Night Drive Loneliness“ přidá i nějaké ty kytary a postupně se rozvine v celkem zajímavý song, který v závěru přechází stylově až do ranních GARBAGE z doby první desky. Další primárně elektronický song „Magnetized“ je bludným kruhem, který si hraje na elektronickou verzi quite-loud-quite modelu. Výsledkem je ale jen to, že nevýrazná sloka je kombinovaná se zoufale nepovedeným hlučným refrénem. Tohle bych nepřekousl ani jako b-side. To pak i taková rutinní klasika jako „We Never Tell“ v klasické elektrorockové fazóně působí jako „hit“.

Pak tady ale máme songy, které se nějak nedokážou rozhodnout, čím vlastně chtějí být. Mají několik nesourodých tváří, které ale nemůžou najít společnou řeč. „Even Thought Our Love Is Doomed“ je tížívá a neradostná pomalá věc, v které se náhle objeví popíkovský refrén. Skladba ale naznačený potenciál nerozvine a zmutuje v elektronický brutalismus. „So We Can Stay Alive“ propojuje taneční elektronický beat s industriální drásavostí. Ve finále ani jedno z toho nefunguje. Některé songy jsou pak jen vysloveně nudné. „Sometimes“ nebo „Teaching Little Fingers To Play“ nemají v sobě nic, kvůli čemu by vyvolávaly jakoukoliv potřebu si je pustit opakovaně.

Mezi nejsilnější kousky určitě řadím singlovku „Empty“. Tohle je ten správný GARBAGE. Zajímavé kytary, přiměřeně elektroniky, mohutný refrén, dobrý drive, slušná melodie. Tady si není na co stěžovat. Má to nápad, má to švih. Zajímavý je šest a půl minutový kousek „Blackout“. Je to takový ranný post-punk THE CURE v moderním balení. Minimalistický, silně atmosférický, brnkající na naše city i nervy. Experimentování mohlo jít více tímto směrem, tady byl určitě větší potenciál. Dokonce ani cover se tentokrát nepovedl. Typické písmeno „G“ je teď vytvořeno ve formě pacek nějakých dravců s kůži s leopardím vzorem. Souvislost s názvem desky hledám marně. K tomu pak to vysloveně nepříjemné zeleno-nějaké pozadí, které evokuje vše, jen ne pohodu. Celá deska je prostě kontroverzní a divná. Ani zdaleka to ale není neobvyklé. Spousta kapel v určité fázi své existence dospěje do bodu, kdy musí totálně přehodit výhybku, zkusit něco absolutně nového. Že se to málokdy skutečně povede je asi nabíledni. Jestli to ale splní účel a kapela se díky tomu vrátí na správnou trajektorii, tak to akceptujme jako nutné zlo.

Dovolím si vyslovit domněnku, že pro většinu fanoušků GARBAGE bude „Strange Little Birds“ někde ke konci seznamu v oblíbenosti jejich desek. Paradoxně kritici desku v době vydání, na rozdíl od předchozích kousků, docela adorovali. Beru jí jako pokus o výraznější experimentování, které se ne vždy povedlo. Z kapely je cítit únava a mírná vyčpělost. Myslím taky, že se ubralo až moc kytar, a kapela tím ztratila svůj typický výraz. Energie je na nízkém bodě. Melodie jsou mdlé. Na druhou stranu část elektronických zvuků a elementů je skutečně povedených a zní velmi moderně. Zřejmě i kapele dodatečně pochopila, že tudy cesta nevede a na následujících albech se opět vrátila do bezpečnějších a pro ni stylově typičtějších vod.

10.10.2026	Diskuse (0)	Tomáš