GARBAGE - Not Your Kind Of People

70%

7 let je zatím nejdelší pauza mezi jednotlivými řadovkami GARBAGE. Sice v roce 2007 vydali best-offku „Absolute Garbage“ s jedním novým songem, ale v mezičase skutečně moc aktivní nebyli. Některé věci prostě vyžadují čas. Potřebovali si od sebe odpočinout, taky měli různé vedlejší aktivity. Zmíněná výběrovka zároveň završila jejich kontrakty u všech labelů, takže ani z této strany žádné tlaky nepociťovali. A řekněme si tu na rovinu, GARBAGE nikdy nebyli ani rekordmani v efektivitě a jejich nahrávací proces vždy trval docela dlouho. I deska „Not Your Kind Of People“ vznikala v podstatě přes dva roky.

První věc, co si při jejím poslechu všimneme, je opětovné širší zapojení elektroniky. Ideologicky se tím GARBAGE tak trochu vracejí ke svým kořenům. Druhá věc, kterou lze vytušit mezi řádky, je uvolněnost. Kapela neměla co ztratit, nebyla pod externím tlakem, takže si složila a nahrála desku kompletně dle své libosti. Je hravější, odlehčenější. Skotsko-americká partička si to evidentně užívá a dobře se baví. Stylově jsou už po čtyřech deskách docela pevně etablovaní, ani teď nevymýšlejí žádné extra novosti. Pracují v rámci definovaných mantinelů a spíše než o jejich rozšiřování, se jedná o efektivní využití hrací plochy. Je to málo? Nemyslím si. Pořád dokážou přicházet s novými zvuky, s novými dramaturgickými kličkami. Určitě nestagnují. V čem vidím slabší stránku desky jsou písničky samotné. Chybí zde pár skutečně silných a výrazných kousků, které by desku nakoply a potáhly. Ano, mluvím o hitech, které zde prostě absentují. Slušných písniček je zde více než dost, ale těch pár rozdílových, které by desku jasně charakterizovaly, tak ty zde skutečně nenajdeme. Nebo se podíváme do bonusů? Ještě chvilinku strpení.

První náznaky oživování kapely se objevily už v roce 2010. Delší pauza jim evidentně po lidské stránce prospěla, protože unisono byli všichni nadšení, že se opět potkali, tvořili a prý jim to šlo absolutně přirozeně. Nemám důvod tomu nevěřit. Samotné nahrávání se protáhlo na více než rok, plus nějaký čas na mix, mastering, dodělávky, takže deska byla skutečně připravena k vypuštění až v květnu 2012. Jak už jsem zmínil, GARBAGE byli bez major labelu, album si vydali pod vlastní značkou Stunvolume. Když to hodně odlehčím, tak v podstatě celá deska byla vlastně takovým rodinným projektem. O zvuk a mix se postaral dlouholetý spolupracovník kapely Billy Bush, aktuálně už i manžel Shirley. Dcery Steva Markera a Butche Viga pak přispěly doprovodnými vokály do úvodního singlu „Blood For Poppies“. Většinu materiálu nahráli v Los Angeles, kde v té době bydleli jak Butch Vig, tak i Shirley. Možná i to mělo vliv na citelně pozitivní atmosféru kolekce.

Tanečnější elektro-rockové kousky reprezentuje třeba „Automatic Systematic Habit“. Jak už jsem zmiňoval, není to špatné, ale prostě to už známe z minulosti a není to tak omračující, jako kdyby to bylo třeba na druhé desce. Podobně jako i druhá „Big Bright World“. Je to GARBAGE, to poznáme na první dobrou, ale takový nějaký krotší. Kytary jsou v mixu lehce utopené, neřežou a neburácejí jako za mlada, Shirley taky zní až moc pozitivně a tajemno ani nepředstírá. Zmiňovaný úvodní singl „Blood For Poppies“ pak nějak pořád nedokážu zpracovat. Sloka je v nějakém podivném hip-hop „árenbí“ módu, který mi ale že vůbec nesedí. Přitom refrén je celkem fajn popík s náznakem ostřejších kytar. No nic, popojedem. „Control“ konečně přichází s něčím vysloveně zajímavým. Takhle to mám rád, temnější nádech, industriální takt, foukací harmonika krásně dotváří atmosféru. Výborný song po všech stránkách. Má to intenzitu, napětí. Má to spád. Výborné kytary, výborné bicí, zajímavá elektronika, jednoduchá mohutná basa. Je to ale jak na horské dráze. Následující titulní skladba je totálně vyčpělá nuda. Bez nápadu, utahaná, nezajímavá. Tohle se fakt nepovedlo.

A houpačka pokračuje. „Felt“ je příjemně zasněným shoegazovým kouskem. Průniky GARBAGE do shoegazu na předešlých deskách byly vždy velice povedené. Zůstávají totiž v té „popovější“ části jeho spektra, takže je to myslím skousnutelné i pro fanoušky, pro které je zmiňovaný hudební styl v jeho ryzí podobě už moc alternativní. Slušným songem je i „Sugar“, vracející se k typické formulce kapely. Tajemná, jemně triphopová atmosféra, líně se vlekoucí tempo. Na první pohled docela nenápadná písnička má ale silný náboj a vnitřní sílu. A když si nás takhle hezky zvláčnili, vypustí na nás dunivou agresi v podobě „Battle In Me“. Sekaná rytmika, efektem zastřený hlas Shirley a kulometná palba refrénu jsou zničující. Špatná rozhodně není ani „Man On A Wire“. Je celkem energická a houpavý riff v refrénu je dalším typickým poznávacím znakem GARBAGE. Závěr obstará baladická „Beloved Freak“. Relativně tuctová skladba, z které nejvíc vynikne krásný a sebejistý hlas Shirley.

Vraťme se teda ke zmiňovaným bonusovým skladbám. Důvod, proč se objevily až na rozšířeném vydání desky, je prozaický. Nestihly se jednoduše dodělat. Stejně jako několik dalších, ze kterých se staly b-sides, nebo prostě šly do archivu, aby se případně použily někdy v budoucnu. Bonusová nálož obsahuje čtyři skladby (Japonci jsou vždy něco extra, takže tam dokonce pět), a musím říct, že za mě je to možná nejsilnější část desky. Hned první silně elektronická „The One“ má zajímavou melodii a nekompromisní tempo. Atmosféra se mění z drásavého neklidu až k uvolněnému rozjímání. Slušný kousek. Ale to byla jen taková rozcvička. Kvalita dál poroste. „What Girls Are Made Of“ jsou GARBAGE v nejlepší formě. Temný nádech, ostré kytary, quiet-loud-quiet dynamika. „Bright Tonight“ přehazuje výhybku směrem do pozitivna. Cinkavé akustické kytary plující na vlnách rozsáhlých synťákových ploch připomínají THE CURE na přelomu osmdesátek a devadesátek. Velké překvapení. Příjemné překvapení. Závěrečná „Show Me“ nás pak vrací do klasického modusu operandi, i když slide kytara je celkem neobvyklý element. Výborná skladba ve stylu desky „Version 2.0“. A co teda dostali navíc v zemi vycházejícího slunce? Další slušnou kytarovku „Love Like Suicide“. Poctivý song s výraznou melodií, slušným drivem a dostatečně burácivými kytarami.

Jaké byly reakce na návrat GARBAGE? Nemůžeme ani zdaleka říct, že by se jednalo o nějakou senzaci, boření hitparád a přepisování hudební historie. Než o nadšení šlo spíše o potěšení fanoušků, že se na scénu vrátila výborná kapela, která ještě pořád má co říct. Uvolněná, dospělá, ve slušné formě. Aktualizovala svůj styl a projev pro nové desetiletí a zaplnila prázdné místo na alternativní scéně. Symboliku ke zmíněnému můžeme vidět i v coveru desky. Zatímco minimalismus jim nebyl cizí ani v minulosti, teď ho dotáhli skutečně do extrému. A taky se změnil hlavní vizuál, když výrazné barvy nahradila nenápadná šedá. Jako by tím symbolizovali smíření s faktem, že už nemůžou, a vlastně možná ani nechtějí, pomýšlet na průniky do mainstreamu.