GARBAGE - Let All That We Imagine Be The Light
Kapely stárnou, s tím nic nenaděláme. GARBAGE nejsou výjimkou. Přesto byli po vydání desky „No Gods No Masters“ a zejména po uvolnění covidových restrikcí hodně aktivní. Kromě koncertování prakticky po celém světě stihli vydat i relativně dost nového materiálu. Kromě dvou EP „Witness To Your Love“ a „Lie To Me“ přidali i album coververzí „Copy/Paste“. Zde se objevili songy původně od Davida Bowieho („Starman“, ta už byla na rozšířeném vydání desky „No Gods No Masters“), U2, RAMONES nebo THE VELVET UNDERGROUND. Berme to jako lehké osvěžení, které je primárně určené pro věrné fanoušky.
Už od roku 2022 ale kapela skládala materiál i na novou desku. Nahrávací proces zůstal v zaběhnutých kolejích. Dvě studia v Kalifornii, plus něco z ložnice Shirley, produkci pokryla kapela ve spolupráci s Billy Bushem. Obsahově vážnější a temnější předchozí kolekci teď vystřídali přece jen trochu optimističtější témata a nálady. I když na první dobrou to tak možná ani nezní. Na pozadí nových válečných konfliktů ve světě se ale rozhodli hledat naději, pozitivitu a samozřejmě lásku, která to má všechno porazit. Klišé? Samozřejmě. Na druhou stranu ale, nemají vlastně pravdu? Každopádně, co slyšíme hned je opětovný příklon k elektronice. Naštěstí se nezašlo tak daleko jako u „Strange Little Birds“ a zejména se nezapomnělo, že písničky by mohly mít i melodie.
Samotné skladby se rodily z dlouhých jamování, z kterých pak kapela vybírala jednotlivé zajímavé elementy – riffy, melodické linky, breaky. Ty pak rozpracovala, různě propojovala a kombinovala. Shirley bohužel na pár měsíců z kreativního procesu vypadla. Absolvovala operaci kyčle a následně trpěla i skladatelským blokem. To byla právě doba, kdy pracovala jen ze své ložnice a tímto způsobem nahrála několik vokálních linek. To jsme v půlce roku 2023. Kapela pak ale kvůli koncertování měla limitovaný prostor na dokončení alba. Kromě toho navíc, když se sejdou tři producenti v jedné kapele, z nichž někteří (ne-li všichni) jsou perfekcionisti, tak rychlou práci skutečně čekat nemůžeme. Nakonec jim dodělání desky trvalo téměř další dva roky a „Let All That We Imagine Be The Light“ konečně vyšla až v květnu 2025.
Otvírák „There´s No Future In Optimism“ si jako první singl vydupala Shirley. Není to sice špatný song, trochu směřovaný do DEPECHE MODE stylizace s důrazem na syntetické zvuky, ale na albu bych našel rozhodně lepší kandidáty. Kapela při nahrávání využila různé starší nástroje i analogové syntezátory, aby nahrávce dodala určitý retro nádech. Nebáli se ani znovu více zabrousit, zejména co se týče melodiky, do popovějších poloh. V některých momentech nám to může připomenout třetí desku „Beautiful Garbage“, jako třeba odlehčený a trochu přeslazený refrén skladby „Chinese Fire Horse“. Další mohutnou várku oldschoolově znějících syntezátorů nám servíruje „Hold“. V refrénu nás překvapivý zastřený hlas Shirley. Několik posledních desek táhl jasný a křišťálově čistý vokál, teď ale produkce zvolila opačný postup. Úmyslně lo-fi dramaturgie zní sice nečekaně, ale není to vůbec špatné. Skladbám to dodává určitý alternativní rozměr a romantický nádech starých časů.
Zřejmě největší překážku pro lepší přijetí desky pro mě představuje samotný track list. První půlka jsou převážně temné a tíživé skladby, primárně vystavěné kolem syntetických zvuků, které nedokážou album pořádně rozjet. Sama o sobě by žádná z těch skladeb možná nebyla špatná, ale když jsou pohromadě, tak je to prostě moc. Motají se ve středním tempu, melodicky jsou spíše průměrné, dravost je zde nedostatkovým zbožím. Ve finále ani jejich atmosféra a nálady nejsou nijak zvlášť omračující. Místo tajemnosti, gotických elementů a zasněného blouznění se to stáčí spíše směrem k teatrálnosti a kinematografickému pojetí komplexnosti. Předělem je song „Radical“. Relativně jednoduchý a přímočarý kousek konečně přehazuje výhybku na správnou kolej. Polo šeptaný vokál Shirley je omamný, melodie funguje perfektně, atmosféra je krásně snová. V druhé části desky se nám začnou objevovat kytary a skladby mají najednou víc šťávy. Vrací se do nich život. Tempo se pomalu, nesměle, ale neodvratně začíná rozjíždět. „Love To Give“ je takovou první vlaštovkou. V každém opakování refrénu se skladba víc a víc otvírá, je hlasitější, tempo je údernější. „Get Out My Face“ pokračuje v nastoleném trendu a dál ho rozvíjí v každém směru. „R U Happy Now“ k typickému rukopisu GARBAGE přidává odlehčené, téměř synthpopové aranže. Ty v kombinaci s hypnotickou basou a paranoidní celkovou atmosférou skladby vytváří zajímavý koktejl. Závěrečná „The Day I Met God“ opět zvolní tempo a plaví se na vlně vesmírných zvuků, za které by se nestyděli ani Jean-Michel Jarre nebo Vangelis. Zní to sice absurdně, ale je to celkem povedené. Vokál Shirley je zde opět čistý, pevný a sebevědomý. Je to dospělý pop, jako stvořený pro soundtrack k nějakému sci-fi bijáku.
Recenzenti desku sice obecně celkem chválili, já osobně jsem jí ale zatím v její komplexitě na chuť nepřišel. Je trochu nevyvážená, nedrží moc dobře pohromadě. Zvukové návraty do analogových dob, podobně jako u pozdních DEPECHE MODE mají taky svoje limity. Na dochucení proč ne. Ale postavit na tom celou desku zavání nudou a okoukaností. Otázka teď zní, jestli je tohle definitivní tečka za kariérou GARBAGE, nebo ještě pro nás kapela něco připraví. Vracím se tím k začátku recenze, kapely vážně stárnou. Shirley je sice mladá holka, ale věk zbytku členů sestavy je následující – 67-71-75. A při jejich stylu práce, kdy se každé album nahrává a piluje několik let je velmi nejisté, jestli se jim do toho ještě vůbec bude chtít. Každopádně i těch osm řadových desek GARBAGE zanechalo výraznou stopu v hudební historii a já se k téměř všem z času na čas rád vracím.
| 24.10.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
