GARBAGE - Garbage

80%

Jestli jste už slyšeli dost podivných historek o vzniku různých kapel, tak tady máte ještě jednu navíc. A pořádně šílenou. Partička kamarádů z Wisconcinu, kteří měli společnou kapelu, v ní toužili mít zpěvačku. Výraznou osobnost s výrazným hlasem. Jeden z nich, Steve Marker, jednou v noci koukal na MTV na pořad 120 Minutes věnovaný alternativní muzice. A zhlédl tam klip kapely ANGELFISH, jejichž zpěvačka ho ohromila. Přesně jí hledají! Rozjelo se pátrání a skutečně se k ní dopracovali. Byl tady ale menší problém. Byla to skotská kapela, takže i zpěvačka byla Skotka. Jistá Shirley Manson. Dobrou zprávou bylo, že ANGELFISH se po vydání eponymního debutu v roce 1994 dostali na trajektorii směřující k rozpadu. Proto Shirley zajímavou nabídku akceptovala, zejména když jí vysvětlili, kdo jsou další členové rodících se GARBAGE.

Americkou větev kapely kromě zmiňovaného Steve Markera, kytaristy, basáka, klávesáka a producenta v jedné osobě, tvoří ještě Butch Vig za bicími, mimochodem taky docela úspěšný producent, a Duke Erikson, další kytarista, basák a filmový i hudební producent. Shirley Manson je pak takové menší tornádo, které vnáší do kapely typickou skotskou drzost a drsnost. Ačkoliv zpívá krásnou angličtinou, ve všech interview (nedej bože na koncertech ve Skotsku) nás potěší výrazným akcentem. Vládne silným a hlubokým hlasem, který je řekněme v kontrastu s její relativně subtilní tělesnou schránkou. Není to prvoplánová kráska z titulních stránek časopisů, ale vyzařuje intenzivní auru a specifickou přitažlivost.

Jak se vlastně GARBAGE dopracovali ke svému zvuku a stylu? Trojice kamarádů se ve Smart Studio v Madisonu ve Wisconsinu v roce 1994 věnovala zejména remixům skladeb různých skupin a umělců. Butch Vig měl v té době za sebou sérii veleúspěšných produkcí a potřeboval si trochu odpočinout. A remixy, které byly v devadesátkách tak populární (u mě teda rozhodně ne…), byly primárně o hraní si s elektronikou, samply, efekty, loopy a různými studiovými hračičkami. Od toho už byl jen krůček využít tyto elementy a propojit je s rockovými písničkami, které průběžně psali. Nebyli zdaleka jediní. Zmíněná doba byla plná podobných experimentů, propojování stylů, kombinování živých a elektronických zvuků. Navíc se Butch Vig chtěl vymanit ze škatulky „grungeového“ producenta, a proto jejich muzika měla být co nejvíc odlišná od této stylové vlny. Chtěli jít do kontrastu a udělat vysloveně popové album, které by stálo na rockových základech a plus ho doplnit o elektronické elementy. Do velké míry se jim to povedlo, i když deska je nakonec ještě výrazně pestřejší, než možná sami plánovali. Powerpop, triphop, shoegaze, gotické odstíny, taneční elektronika, to všechno zde zaslechneme. A musím říct, že to zní skutečně velmi svěže a neokoukaně.

Pak zde byla otázka textů. Pánové měli zatím připravenou spíše jen hudbu, proto se rovnou Shirley zeptali, jestli bude schopna zajistit pro písničky texty. Ta bez váhání odpověděla ano, i když s tím neměla žádné zkušenosti. Prostě skotská drzost. Na první zkoušce ale z patra pro ranné verze skladeb „Stupid Girl“, „Queer“ a „Vow“ vysmahla zajímavé nápady a tím v sobě nečekaně objevila dosud skrytý potenciál. Následně se celá kapela odlifrovala na chatu do lesů Wisconsinu, kde společně pracovali na dalších skladbách. Zřejmě i toto prostředí přispělo k zajímavému paradoxu, kterým se písničky, potažmo celá deska vyznačuje. Většina songů zní na první dobu relativně pozitivně, uvolněně a bezstarostně. Jejich texty a vnitřní atmosféra jsou ale přitom hodně vážné, někdy až vysloveně temné.

Když bylo hotové první demo, kapela ho začala anonymizovaná rozesílat do menších labelů. Chtěli se vyhnout situaci, že se někdo chytne jména Butche Viga a udělá z toho marketingově jeho „boční projekt“. Podepsali nakonec smlouvu s malým britským labelem Mushroom UK, což byla vlastně pobočka australského nezávislého labelu se stejným názvem. Koncem roku 1994 se song „Vow“ dostal na výběrovku magazínu Volume a následně si ho všimli britská rádia. Mezitím v domovských Smart Studios kapela pracovala na eponymní debutové desce, která vyšla v srpnu 1995. V Evropě bodovala celkem slušně, Amerika ale ještě sladce spala a chvíli trvalo, než pochopila, že se právě rodí velice zajímavá formace. S tím se ale objevil nový problém, nebo jak se dnes říká – výzva. Původně byl celý projekt GARBAGE zamýšlen jen jako studiové cvičení. Najednou ale byla deska venku a všichni se těšili na koncerty. Jsme v půlce devadesátých let, a máme zde muziku plnou speciálních elektronických zvuků. Jak to ale transformovat do podoby, aby to mohli prezentovat i naživo? Trochu se s tím poprali, samozřejmě nějaké podmazy musely zůstat z pásku, ale kapela na pódiu působí výrazně rockovějším a živějším dojmem než z desky.

Ačkoliv možná GARBAGE na svém začátku působili jako nezávislý projekt, který zůstane na okraji mainstreamu, když se nad tím zamyslíme, tak v podstatě to bylo právě opačně. Byly ve správnou dobu na správném místě se správným produktem. Mix alternativního rocku a elektroniky se přesně trefil do dobových reálií. Na první dobrou velice přístupná a melodická tvorba, která ale nesla hlubší poselství, a která měla svůj specifický „ksicht“. A do toho výrazná zpěvačka, která se na rozdíl od dobových zvyklostí nesnažila křičet a tlačit na pilu, právě naopak. Její klidný, někdy až pomalý zpěv byl absolutně unikátní. Nesl v sobě specifickou krásu, přitažlivou tajemnost i ženskou sílu. V podstatě nic z toho se s mainstreamem nevylučovalo. 5 milionů prodaných desek to následně i naplno potvrdilo.

Úspěch to byl ale plně zasloužený. Album se skutečně povedlo. Je velice pestré, a přitom drží krásně pohromadě. Věkový rozdíl, kterého se Shirley při prvním oťukávání se s kapelou trochu obávala, se ukázal být jejich silnou stránkou. Butch, Steve a Duke totiž byli zkušení muzikanti i producenti, takže z tohoto pohledu si deska zaslouží absolutorium. Shirley pak dodala slušné texty a vynikající zpěv. Všechno do sebe zapadlo. Z desky vzešlo pět singlů, a všechny jsou špičkové. „Vow“ jsem už zmínil, dravá „Only Happy When It Rains“ je ironickou reakcí na doznívající grungeovou „smutnou“ vlnu, „Queer“ v triphopovém zabarvení řeší pocity vyloučení, jinakosti a nekompatibility se společností ze širšího pohledu. „Stupid Girl“ ironizuje sebeklamy, plýtvání potenciálem i povrchnost spousty lidí, nejen žen, jak by název mohl evokovat. Hopsavá rytmika songu vyloženě sluší. Desku pak uzavírá temná skladba „Milk“, která klame tělem, že je to love song. Je to ale jinak. Je to pochmurný song o ztrátě a životních obavách, který má skutečně velice tíživou atmosféru. 

Další skvělé písničky najdeme ale rozmístěné po celém playlistu. Třeba hned otvírák „Supervixen“. Perfektní zasekávaný rytmus v kombinaci s ostrými industriálními kytarami v houpavém riffu zahajuje desku ve velkém stylu. Krásnou temnou baladu reprezentuje „A Stroke Of Luck“. Elektronické zvuky ve stylu DEPECHE MODE, kytary jak NINE INCH NAILS, a mezi tím se líně a nenápadně proplétá procítěný hlas Shirley. Krása. Relativně konzervativní alternativní rock „Dog New Tricks“ je slušný průměr, následující „My Lover´s Box“ je ale opět špičková kvalita. Výrazné dynamické změny ve stylu quiet-loud-quiet, dokonce i řezavý zvuk kytar, odkazují někam k PIXIES. Když nastoupí mohutné kytarové stěny, podvědomě čekáme řev a křik. Ale Shirley se kontroluje, neuhne ani na chvíli, a napětí a tenzi zvyšuje právě svým klidným a pomalým zpěvem. Překvapivě sladký a lepkavý powerpop pak reprezentuje „Fix Me Now“. K tomu přihodili pár silně elektronicko-tanečních songů jako „As Heaven Is Wide“ a „Not My Idea“, aby ukázali, že se nebojí jít ani tímto směrem. Není to úplně blbé, ale já radši ty kytary prosím.

V roce 1995 se nám teda na scéně objevila nová kapela, která působí jinak než vše ostatní, co se tehdy v rádiích a na MTV hrálo. Přišla s konceptem temného popu, který nás baví, ale zároveň nutí se zamyslet. Která hraje na kytary, ale přitom to zní silně elektronicky. A se zpěvačkou, která se nesnaží být ani sexy, ani cool, ani crazy. Ona je jen sama sebou, protože má osobnosti na rozdávání.

05.09.2026	Diskuse (0)	Tomáš