GARBAGE - Bleed Like Me

80%

Krize následující po třetí desce „Beautiful Garbage“ sice málem GARBAGE rozložila, nakonec jim ale přece jen prospěla a jejich znovuzrození na desce „Bleed Like Me“ se stalo velice životaschopným. Vrátili se k alternativnějším polohám, synťáky upozadili na úkor kytar a najednou to znova všechno fungovalo. Zároveň dokázali modernizovat zvuk a plynule se začlenit do kytarového proudu nového tisíciletí.

Celosvětové turné ke třetí desce trvalo přes 14 měsíců. To dokáže kapelu vyčerpat nejen fyzicky, ale určitě i psychicky. V průběhu roku 2002 GARBAGE začali skládat i nové songy, a začátkem roku 2003 je dokonce i zkoušeli nahrávat. Optimismus z rychlého progresu se ale záhy vytratil. Kapela se zacyklila, po dlouhém turné se ve vztazích projevila i určitá ponorka. Do toho potkaly Shirley zdravotní problémy, konkrétně jí objevily cisty na hlasivkách. Musela podstoupit operaci a měla nařízený utrum se zpěvem na několik měsíců. Hustá atmosféra, neshody, napjaté vztahy, neustálé konflikty. Svátky na konci roku 2003 přinesly důležitý oddechový čas, kdy si každý šel tak nějak po svém, a v podstatě nikdo nevěděl, jestli je to konec kapely, nebo se jen na neurčito dostali do stavu komy.

Začátkem roku 2004 to zkusili znovu. Poprvé si vzali externího producenta Johna Kinga a sešli se na neutrální půdě v Los Angeles. Na nové písni „Bad Boyfriend“ si dokonce zahrál na bicí Dave Grohl, který jim svojí energickou hrou nejen pomohl nalézt cestu zpět k více rockovým polohám, ale fungoval trochu i jako psycholog. Motivoval kapelu srovnat si priority, vyjasnit vzájemné neshody a dokopal je k dokončení desky. Shirley, která rok předtím trpěla blokem, nalezla novou inspiraci ve více politických tématech, jako třeba válka v Iráku. Věci se začaly dávat do pohybu. Ačkoliv původně chtěli GARBAGE dál pracovat s externími producenty, nakonec zůstalo jen u této jedné skladby. Uvědomili si totiž, že vzájemné problémy si musí vyřešit mezi sebou, s tím jim nikdo zvenčí nemůže pomoct.

V čem bylo jasno od začátku, byl větší důraz na písničky samotné a snaha nahrát je ve formě, která autenticky zachytí energii živého hraní. Produkce měla být tentokrát více civilní. Butch Vig přenechal místo za bicími externím kolegům, zatímco on se více věnoval samotné produkci, a dokonce nahrával i některé kytary. Deska v porovnání s předchozím zářezem, který byl velice pestrý a produkčně možná až lehce přeplácaný, zní velice přímočaře, sevřeně a v podstatě jednoduše. V rámci diskografie to bude evidentně nejméně „pestrá“ deska ve smyslu relativní stylové čistoty. Díky tomu ale krásně drží pohromadě, výborně odsýpá a je prakticky bez rušivých elementů. Zároveň tím dokazuje, že GARBAGE umí udělat skvělé písničky i bez různých studiových efektů a cingrlátek.

Album začíná hezky zostra. Kvílivé kytary a dominantní zpěv Shirley v „Bad Boyfriend“ jsou pěkně drásavé ještě než se přidá zbytek kapely. Tohle je poctivý moderní alternativní rock se vším všudy, tentokrát překvapivě těžkotonážní. Dave Grohl za bicími se sice nepředvádí až tak moc, jako třeba při hostování v QUEENS OF THE STONE AGE, ale přesto cítíme, že tohle není profesorský styl Butche Viga s jeho zaměřením na groove. Tady to duní, bicí znějí nasupeně a agresivně. V závěrečná pasáži se Dave už přestane kontrolovat, a přece jen rozjede svojí typickou rošádu po všech přechodech v dosahu. Prostě vám z toho tady udělá kůlničku na dříví! „Run Baby Run“ se vrací k osvědčenému modelu GARBAGE zejména z období „Version 2.0“, takže odlehčenější, mírně hopsavé sloky, a burácivé velké refrény. Co si budeme povídat, tohle dáma a pánové prostě umí. Důležité je, že deska zní skutečně svěže. Žádné bezcílné loudání, zbytečné experimentování, utápění se v minulé slávě. Kapela dělá, co umí nejlíp, a dělá to s radostí. Tohle se nedá nafejkovat, tohle je upřímné.

Co song, to melodická hymna. Tady by se daly vybírat singly náhodně se zavřenými očima. Nejde trefit vedle. „Right Between The Eyes“ dobrá, „Boys Wanna Fight“ taky slušná, stejně jako „Why Don´t You Come Over“. Je evidentní, že Shirley jela v režimu absolutní melodičnosti. Žádné artové ambice zde nehledejme, jen poctivé přímočaré rockové pecky. Její vokál je v mixu vytažený hodně dopředu, možná i víc než na předchozí popové laděné desce. Taky už nezpívá pomalu a líně jako na prvních dvou kolekcích, teď jede na vlně rockové energie. Nesnaží se spoluvytvářet hypnotickou atmosféru, naopak, křičí nám přímo do tváře. Přímo a nefiltrovaně. Tajuplná zádumčivost je nahrazena přímočarou energičností.

Nakonec jako úvodní singl vybrali „Why Do You Love Me“ a já nemůžu namítat absolutně nic. Dravý hardrockový hlavní riff, moderní indie rockový kytarový zvuk ve slokách, jednoduchý hitový refrén, živočišní drive. Titulní „Bleed Like Me“ je dalším povedeným kouskem. Tajemnější atmosféra prosvětlovaná pozitivně naladěným zpěvem Shirley je kouzelná kombinace. Trubky v mezihře překvapí, a za mě teda velice pozitivně. Hypnotický závěr s naklonovaným hlasem Shirley je pak už jen parádní tečkou. Houpavá „Sex Is Not The Enemy“ je takovou jemnější verzí „I Think I´m Paranoid“. Jednoduchá, až banální dramaturgie, která ale funguje. Kulometné bicí v pravidelných intervalech nakopávající tempo, krátké vokální vsuvky Shirley mimo hlavní proud textu pak dodávají šťávu.

Ačkoliv je elektronika na desce výrazně upozaděna, přece jen na ní úplně nezanevřeli. Asi nejvíc se uplatnila v „Metal Heart“, což je taková industriální diskoška. Jediné, co mi na desce vysloveně chybí, je pár temnějších skladeb ve středním tempu. Královská to disciplína GARBAGE. Trochu se tomu přibližuje „It´s All Over But The Crying“. Song to není vůbec špatný, ale chybí ta pohlcující atmosféra, která nás nutila zavřít oči a nechat se unášet mimo prostor a čas. Plout na rozsáhlých plochách líných refrénů, ztrácet se v pastích zajímavých elektronických zvuků, brouzdat bezcílně časoprostorem. Na druhou stranu, když si vezmu závěrečnou „Happy Home“, tak kapela pořád s tou atmosférou pracovat umí. Jen v jiné formě. Je to sice přímočařejší, ale příjemně melancholické. A přitom to má taky slušné koule. Dokonce se objeví i přiměřená orchestrace, která skladbě dodá potřebný pocit rozmáchlosti.

„Bleed Like Me“ se na pulty obchodů dostala v dubnu 2005. Přestože kritiky nebyly nijak extra pozitivní, ale spíš jen průměrné, u fanoušků evidentně zabodovala. Návrat do alternativnějších vod byl bez debat správným rozhodnutím. Více kytar na úkor elektroniky pak songům dodalo potřebný drive. No a modernizovaný zvuk pomohl kapelu etablovat v novém tisíciletí. 2 miliony prodaných nosičů potvrzuje, že se GARBAGE povedlo vstát z popela ve velkém stylu.

26.09.2026	Diskuse (0)	Tomáš