FREE THROW - Moments Before The Wind

70%

Je zajímavé sledovat, jak emo-rockové kapely stárnou. Zejména když se bavíme o emo-punk-rocku, který je uvěřitelný, když vám ho servírují naštvaní mlaďoši, ale s postupujícím věkem interpretů hrozí chycení do pasti patetičnosti a trapnosti. Řešením je nezůstat zamrzlý ve stejném výrazivu, jako když je vám dvacet. Lehce se to řekne, ale ne každý dokáže stárnout (hudebně) s grácií. Máme zde ale naštěstí nejeden příklad, že to jde. JIMMY EAT WORLD, SUNNY DAY REAL ESTATE, nebo domácí CHRPY. A do této partie bez váhání zařadím i FREE THROW z Nashvillu v Tennessee.

„Moments Before The Wind“ je šestou řadovkou pětice, která je na scéně už čtrnáctým rokem. Nejsou to teda ještě žádní staříci, ale přece jen už docela dávno opustili svá dvacátá léta života. Divokost a nekompromisnost postupně, desku za desku, mění za větší melodičnost, propracovanější aranže a vážnější atmosféru. Někdo by je mohl osočit, že se přibližují mainstreamu, že už nejsou dost alternativní a syrový, že jedou rutinu. Těžko s tím polemizovat, fakta sedí, ale já vidím sklenku poloplnou – nic z výše zmíněného bych jim nevyčítal, právě naopak. Beru to jako atributy dospívání, zrání, fokusu na kvalitu.

FREE THROW si vytvořili relativně brzo svůj typický rukopis. Midwest emo rock kombinovaný s pop-punkovým drivem a melodičností, přitvrzovaný screamo pasážemi a kytarovými kudrlinkami, tolik typickými pro math rock. Díky tomu byla jejich tvorba vždy svěží a zajímavá, měla tah na branku a bavila. Dalším poznávacím znakem je specifický hlas zpěváka a kytaristu Coryho Castra. Ačkoliv je to celkem velký kus chlapa, při zpěvu působí jako patnáctiletý hošan, který jen nedávno prošel hlasovou mutací. Umí ale i pořádně zabrat a když zařve z plných plic, tak to hezky řeže uši.

Aktuální materiál více než kdy předtím sází na atmosféru. Najdeme zde songy pro FREE THROW absolutně typické, ale zároveň kapela postupně vystrkuje svoje tvořivá chapadla i do dalších stylových teritorií. Narazíme na pohodový indie popík, nebo třeba na post-rockové elementy, citlivě zakomponované do emo-rockových základů. Deska působí na první dobrou vyklidněnějším dojmem než starší alba, ale rozhodně to není žádné nudné loudání. Ve finále zde najdeme v podstatě jen jednu baladu.

Zvukově se jedná bez debat o zatím nejkvalitnější kousek v diskografii skupiny. Tady není co vyčítat. Zvuk je plný, pestrý, bohatý a hřejivý. Pryč je syrovost a alternativní nedokonalost ranných nahrávek. Tohle je kvalitní, moderní rocková deska, která si pořád zachovává svoje stylové atributy v plném rozsahu, ale zároveň se nestydí být téměř mainstreamová. Mít rovnou tři kytaristy není pro emo-rock úplně typické, FREE THROW je ale nemají jen na parádu. Bohaté aranže, spousta vyhrávek, paralelních kytarových linek, ornamentací, zvukových odstínů, to všechno společně přispívá k typickému zvuku kapely. Co mě baví ale ještě více, jsou (překvapení!) bicí.

Zach Hall je jednoduše skvělým muzikantem. Cíleně se vyhýbá zbytečně virtuóznímu stylu, nepředvádí se, nesází do songů velkolepé orgie přechodů a breaků. Jde na to z opačného konce. Jeho hra vypadá na první pohled relativně jednoduše a přímočaře, když se na ní ale více soustředíme, zjistíme, jak dokonale nás oblafnul. Je totiž extrémně aktivní, do dramaturgie jednotlivých písní propašoval kvanta malých překvapení. Kratičké breaky na nečekaných místech uprostřed slok, změny tempa, malé ozdůbky, které rytmiku neskutečně nakopávají. Vytváří tak ve skladbách dynamické napětí a neustálými malými „šťouchanci“ udržuje tempo v živelné rovině. A do toho mohutný kopák, který je v mixu vytažený do popředí tak, že nás fackuje přímo do ksichtu. Nemusím asi zdůrazňovat, že nedostatek drivu se zde skutečně nekoná, zejména když se k tomu připojuje i hutná, téměř metalová basa.

Tematicky se zmiňovaný Cory Castro na desce vypořádává se dvěma zásadními zlomy ve svém životě. Je to téměř příběh ve stylu jing a jang. Rozpad dlouholetého vztahu a zároveň zjištění, že se stane otcem. Skutečně je to i cítit, jednotlivé songy oscilují mezi prosvětlenější a pak naopak potemnělou, smutnější atmosférou. Dospělejší songwritting se projevuje i v trpělivějším budování a gradaci písniček, které nás nejednou překvapí zásadními zvraty a postupným vnitřním vývojem.

Jestli bych měl vyzdvihnout nejlepší skladby, tak určitě volím otvírák „MissingNo.“ s nádhernou smutně-euforickou náladou, pak zřejmě nejvíc typický song „Mike Nolan’s Weekend“ s punkrockovým drivem a indie rockovou „Floaroma Town“, která je už melodicky skutečně totální popík. Skrytou perlou desky je pak „Deviancy“, schovaná hluboko v playlistu, ale naznačující (doufám) možné budoucí směřování kapely. Post-hardcorová strukturu, post-rockové elementy, tajemná nálada, naléhavost kombinovaná s dravostí. Jestli máte rádi AFI nebo BRAND NEW, tak tohle je přesně v tom duchu.

FREE THROW nám letos servíruje zatím nejsilnější kousek v rámci své diskografie. Transformace, kterou kapela postupně prochází, působí velice přirozeně a uvěřitelně. Nesnaží se za každou cenu předstírat, že navždy zůstanou mladí, na druhou stranu ale nepodlehli moru jménem „pojďme experimentovat (ideálně se synťáky…)“. Snad jim tento přístup vydrží i do budoucna.

10.07.2026	Diskuse (0)	Tomáš