FOO FIGHTERS - Your Favorite Toy

80%

Dvanáctá deska FOO FIGHTERS je zde. Postupně představované singly naznačovaly, že se zřejmě nepůjde v intencích předchozích alb, ale mě se nový zvuk a styl hned zalíbil. Jestli to bude skousnutelné i pro konzervativnější fanoušky kapely, to vážně netuším. Předchozí kolekce „But Here We Are“ (2023) byla více než důstojným rozloučením a jistým způsobem i truchlením za bubeníkem Taylorem Hawkinsem i maminkou Davea Grohla. Bylo to poctivé, velké rockové album. Burácivé, hymnické, dospělé. Mělo zahájit novou etapu v životě kapely. Věci však evidentně nešly tak hladce, jak všichni doufali.

Brzy po vydání desky bylo oznámeno, kdo nastoupí na uvolněnou pozici po Taylorovi. „But Here We Are“ totiž nabubnoval sám Dave. Možná si vzpomenete, kdysi bubnoval v jedné alternativní kapele s názvem NIRVANA, a nešlo mu to vůbec špatně. Každopádně nové jméno mě potěšilo více než velmi – Josh Freese. Fantastický bubeník, který nahrál přes 400 alb pro pestrou paletu kapel, a zároveň byl a je členem několika dalších. Z těch nejdůležitějších snad zmíním jen A PERFECT CIRCLE a NINE INCH NAILS. S „Foos“ sice vyjel i na turné, ale několik měsíců před vydáním nového alba přišla studená sprcha. Josh byl z kapely „odejit“. Dodnes to ani jedna strana úplně nevysvětlila, ve finále je to asi i jedno. Osobně si myslím, že prostě zafungoval častý paradox – s někým můžete být kamarád, ale přesto s ním nedokážete pracovat. Aby toho nebylo málo, Dave si zavařil i v osobním životě, když se provalilo, že má nemanželskou dceru. Kdo si ale myslel, že tohle všechno vyústí v nějakou utahanou, uplakanou a sebelítostnou desku, ten vsadil na špatného koně.

Dave a potažmo FOO FIGHTERS jako celek se tomu postavili čelem a udělali pravý opak. Čerstvý vítr do kapely přinesl nový bubeník Ilan Rubin, paradoxně střídající Joshe v NINE INCH NAILS. Teď se teda znovu prohodili. Ilan je sice o generaci mladší, ale úplný zelenáč to už taky není. Aktuálně sedmatřicetiletý borec už stihl hrát třeba s PARAMORE, ANGELS & AIRWAVES nebo LOSTPROPHETS. Asi není potřeba dodávat, že je to technicky špičkový muzikant. Dave by zřejmě nic míň než perfektního bubeníka za zády mít nechtěl. Josh sice nedostal šanci ukázat svůj kreativní talent na novém materiálu, ale Ilan se toho zhostil na jedničku. Citlivě se drží stylového odkazu Taylora, takže jeho party znějí absolutně přirozeně. Tedy přesně tak, jak to podvědomě očekáváme. Zároveň se nebojí v některých pasážích převzít iniciativu, pořádně zatopit pod kotlem, nebo naopak do songů propašovat jemné nuance, které jsou hravé a vkusné.

Jestli jste fanoušci čistého a typicky velkého rockového zvuku FOO FIGHTERS, tady si na svoje moc nepřijdete. Jestli ale máte slabost pro debut nebo desku „One By One“ (2002), tak budete nadšeni. Zvuk je velice sevřený a přímočarý, zároveň ale hodně alternativní a špinavý. Samozřejmě to není ta špína, kterou nás drtil debut. Kvalitní studio, zkušenější muzikanti, dostatek času, to vše indikuje, že ta špína je spíš uměle vyrobená a není zdaleka tak syrová a nekompromisní. V mém věku mi to ale už vůbec nevadí. Jestli se partička zralých chlapů rozhodne si připomenout mládí tímto způsobem, mám pro to plné pochopení.

Ruku v ruce s tím jde i stylový posun. Songy jsou slušně nadupané, tíhnou k punk rocku nebo lehce k new wave a power popu, ale pořád si zachovávají svůj melodický potenciál. Ten se zpod nánosů špinavých efektů a zmutovaných zvuků nakonec v téměř každé skladbě prodere na povrch. Popový element má Dave prostě v krvi a nedokáže ho úplně potlačit. Možná zde nenajdeme pro kapelu tak typické velké stadionové hymny, ale nejedna skladba má slušně našlápnuto k tomu, stát se stabilní položkou živých koncertů. Někde jsem četl zamyšlení, jestli se podobné songy ještě vůbec hodí ke kapele, kterou FOO FIGHTERS v dnešní době jsou. Za mě je odpověď jednoznačná – hodí! Kapela se tím jasně vymezuje proti světu kolem. Nevzdávají se, překonávají nástrahy života, jdou dál. A je jim jedno, co si kdo myslí, co o nich píše, jak je kdo odepisuje. Přesně to je cítit z Dava. Křičí, řve, zpívá na plné koule. Často pod nánosy špinavých efektů, aby to bylo ještě drsnější a jasnější, že se do „Foos“ nemá nikdo srát!

Čím dýl desku poslouchám, tím jasnější je mi tento výše zmíněný koncept. Zároveň jsem pochopil, že tohle je jediná logická cesta, jak se k věcem mohli postavit. V první vlně mě oslovila energie desky. Skladby jsou chytře seskládané do opakujícího se vzorce – dvě rychlé vypalovačky, jedna mírnější, ale pořád dost hlučná na nadechnutí. Díky tomu album plyne bez větších výkyvů a velmi přirozeně. Další poslechy pak začaly odhalovat detaily, které v kontextu na první pohled jednoduchých punkově laděných skladeb, začaly přidávat další zajímavé vrstvy a elementy. 30 let na scéně, to už se na člověka nějaké to know-how nalepí. Ilana jsem už zmiňoval, takže budu pokračovat k mému oblíbenému Natovi Mendelovi. Nenápadný basák je tajnou zbraní FOO FIGHTERS. Opět předvádí svoje parádní basové linky, které songům dodávají šťávu a výjimečnost. V mixu se nikdy moc netlačil dopředu, tak je to i teď. Když se ale na jeho hru zaměříme, je to skutečně velká paráda a veledůležitá součást kontextu jednotlivých písniček. Více prostoru dostává i klávesák Rami Jaffee, který v minulosti byl taky trochu nenápadný. Teď hned v několika písničkách jeho klávesy vystoupí do popředí. Jestli jsem někdy váhal, jestli „Foos“ skutečně potřebují klávesáka na plný úvazek, tak tohle je první album, kde tyto myšlenky absolutně nemám.

Všimnout si můžeme i častější používání doprovodných vokálů. V minulosti to byla parketa zejména Taylora, teď tuhle roli převzali kytarista Chris Shiflett a basák Nate. A Dave opět zapojil i rodinu. Na minulé desce měl krásný duet se svojí nejstarší dcerou Violet. Teď přispěla prostřední Harper. Sice je to jen taková blbost, ale neskutečně účinná. V titulní skladbě „Your Favorite Toy“ si v pasáži po refrénu několikrát vystřihne jednoduché „nanana“, což ale úplně změní dynamiku celého songu a fantasticky ho nakopne. Mimochodem zmiňovaná Violet bude už v květnu vydávat svojí první desku. Ze zatím vypuštěných singlů to vypadá na velice silné indie rockové album, takže vás recenze nejspíš nemine.

Jediná skladba, která mi nejde po chuti je „Child Actor“. Hudebně to vůbec není špatné, ale mentálně mi nesedí text, i když chápu, co tím autor chtěl říct. Prostě mě tahle metafora neoslovila. A ještě víc mi vadí to nekonečné opakování sloganového refrénu, který je na hranici trapnosti. Ne že by to Dave v podobném stylu nezkoušel už i v minulosti. Třeba v „Best Of You“. Jenže zatímco tam to dává smysl, song přetéká emocemi, napětí je šponované až na hranici snesitelnosti, tady je to patetické a nudné.

Naopak za nejlepší skladbu považuji závěrečnou „Asking For A Friend“. Kolosální, dramatická konstrukce, která z baladických poloh přechází několika různými vývojovými etapami, včetně intenzivní a rychlé mezihry, je nejkomplexnějším songem desky. I zvukově se mírně odchyluje od zbytku playlistu a má blíže ke klasickému rockovému zabarvení. Všechny ostatní písničky mají svoje kvality, ať už je to výborný otvírák „Caught In The Echo“, který mi svým zvukem a riffy připomíná právě období desky „One By One“, nebo natlakovaná „Of All People“, která být syrovější a více low-fi, tak by byla ozdobou debutové desky. Houpavý riff ve stylu americany u „Window“ je návykový. Když pak začne úřadovat Nate, který s oblibou vynechává některé takty, tak je z toho parádní pohodový rokec, který v některých momentech může připomenout i kolegy PEARL JAM. „Spit Shine“ zní jako kříženec hardcore punku s new wave alternativou. Taneční rytmiku pak Ilan propašoval do „Amen, Caveman“ a i díky tomu má song výborný drive a odlehčenou atmosféru.

„Your Favorite Toy“ je výborná deska. Za sebe jí pasuji za nejlepší položku od legendárního „Wasting Lights“ (2011). Bohužel „Foos“ zůstávají nadále na mém seznamu zatím naživo neviděných velkých kapel, které musím zažít. Letos to ale určitě nebude, naši zemičku turné vynechává. Což je škoda, protože z aktuálních živých videí je evidentní, že kapela je ve znamenité formě a plná energie, takže nový materiál bude naživo určitě pozitivně rezonovat.

05.05.2026	Diskuse (0)	Tomáš