FOO FIGHTERS - There Is Nothing Left To Lose
Jestli je druhá deska FOO FIGHTERS poznačena bolestivým pozadím vzniku, u třetího zářezu „There Is Nothing Left To Lose“ panovala všeobecná pohoda, kterou pak kapela znovu zažila až o mnoho let později s některými novějšími deskami. Říká se, že krize přejí umění a kreativitě, ale to samé musíme teď přiznat i té pohodě, protože tady máme 100% důkaz, že to funguje.
Po skončení turné k albu „The Colour And The Shape“ a odejití kytaristy Franze Stahla, zůstali FOO´s triem. Dave v té době bydlel v Los Angeles, ale po pár měsících ho zdejší pozlátko, umělost, nabubřelost a neupřímnost přestaly bavit a rozhodl se pro návrat do rodné Virginie. Plán byl jednoduchý. Koupí si barák s velkým sklepením, ve kterém si postaví domácí studio a zde s kapelou nahrají další desku. Kapela souhlasila. Zároveň se vyvázali z kontraktu u Capitolu a tím pádem byly víceméně bez závazků. Takže i bez tlaků, bez kontroly, bez termínů. Se stavbou studia jim pomáhal kamarád Adam Kasper, který se zároveň stal i spolu-producentem desky. Adam byl pravým opakem Gila Nortona, producenta druhé desky FOO´s. Nechával kapele maximum prostoru, nezasahoval do dramaturgie skladeb, zaměřoval se primárně na technický aspekt nahrávání a snažil se zachytit muziku co nejvěrněji. Takže opět pohoda.
Zatímco druhá deska byla pro Davea hodně osobní, teď se tematicky více odvázal a snažil se reflektovat svět kolem sebe. Samozřejmě se opět objevily i songy čerpající z osobních prožitků a zkušeností, třeba singlovka „Learn To Fly“, ve které se snaží popasovat se svojí letitou fóbií z výšek a létání obecně. Častým tématem je showbusiness, zřejmě i na základě zkušeností ze života v Los Angeles. „Stacked Actors“ jako přímá kritika Hollywoodu a posedlosti kulturou celebrit, „Ain´t It A Life“ oslavující pohodový život na jižanském venkově jako kontrast shonu a stresu v Los Angeles nebo nádherná „Aurora“, vzdávající hold minulému životu v Seattlu. Pohoda a optimismus se naplno promítá nejen do atmosféry desky, ale i to jednotlivých songů. „Next Year“ se svojí téměř vánoční náladou vypráví o novém začátku plném pozitivních očekávání.
Nahrávací proces připomínal letní prázdniny partičky kamarádů. 4 měsíce, kdy se všichni nastěhovali do baráku nad studiem, společně tvořili a po večerech grilovali a popíjeli pivko. Absolutní svoboda, přátelství, užívání si života. Předpřipraveného materiálu bylo relativně málo, většina songů vznikala přímo na místě. Dave měl opět celkem jasnou představu, kam se chce s další deskou posunout. Cíleně směřoval do ještě více mainstreamového pojetí tvorby. Ubralo se z agresivity, přidalo se na melodičnosti. Vyhráli si se songwrittingem, díky čemuž vznikla kolekce do detailu propracovaných písniček, které jsou možná až překvapivě konzervativní. A je na tom něco špatně? Samozřejmě že není! Reakce některých fanoušků a hudebních kritiků, že se „zaprodali“ a stala se z nich „komerční“ kapela, je nechávali v klidu. Tak nějak s tím počítali, proto i ten název alba „Nemáme co ztratit“.
Kam se teda kapela stylově posunula? Pořád je to poctivý devadesátkový alternativní rock, s přesahy do hard a soft rocku, post grunge, powerpopu nebo punkrocku. Deska je nabitá zpěvnými stadionovými hymnami. Střídají se zde velkolepé, burácivé rockové konstrukce a jemnější, pohodovější kousky s ležérní atmosférou. Místo činu - sklep, byl vše, jen ne zvukově vyladěným studiem. O to větší uznání patří Adamu Kasperovi, protože deska zní fantasticky. Poctivé analogové nahrávání a improvizované studio vyústily v příjemně syrovou a zároveň krásně živou a přítomnou zvukovou konstituci. Cítím zde odkazy na hard rockové velikány sedmdesátek a osmdesátek. Tady se nic nepředstírá. Tohle chce být velká rocková deska se vším všudy.
Dave zde výrazně ubral ze svého křiku a řevu a více se zaměřil na normální zpěv. Je to evidentní kontrast proti druhé desce, kde šel se svými vokály až na dřeň. Teď, až na pár vyhrocenějších momentů, jako „Stacked Actors“ nebo „Breakout“, si jede popíkovské nápěvky, netlačí na pilu a jeho hlas si tak můžeme vychutnat v plné parádě. Je uvolněný, paleta nálad je rozsáhlejší a vysloveně si to užívá. Co se týče bicích, tak pro Taylora to byla první větší zkušenost se studiovou prací. Předtím byl primárně živým bubeníkem. Zatím si ale ještě úplně nevěřil, a proto zhruba polovinu songů nabubnoval Dave. Rozdíl ale člověk nepozná, všechny songy znějí fantasticky.
Ke konci nahrávání Dave opět začal řešit otázku druhého kytaristy. Ve studiu zvládl kytary nahrát v pohodě sám, ale věděl, že na turné potřebuje mít vedle sebe dalšího borce s kytarou, který mu pomůže docílit typický zvuk FOO´s. Byli, jsou a budou kytarovou kapelou, s velkým a mohutným zvukem. A na to potřebuješ mít alespoň dva kytaristy. Zorganizovali teda regulérní konkurz. V průběhu dvou týdnů se jim tam vystřídalo přes 30 zájemců, někteří dle vzpomínek kapely byli i dost evidentní pošuci. A jedním z posledních frajerů byl jistý Chris Shiflett. Pocházel z punkrockového undergroundu, což Davea silně oslovilo. Dokonce později zjistili, že hodně let dozadu Chris se svojí tehdejší kapelou otvíral jeden koncert pro SCREAM, ve kterém bubnoval Dave. Chemie prakticky okamžitě zafungovala a FOO´s byli opět kvarteto.
Bylo jasné, že dlouho nezůstanou ani bez kontraktu. Z různých nabídek zvolili RCA Records. A label se skutečně snažil. Zřídili oficiální kapelní web, dostali je do různých televizních pořadů a propagovali je, jak mohli. Kapela pokračovala v tradici vtipných videoklipů, kdy zejména „Learn To Fly“ a „Breakout“ jsou vysloveně luxusní kousky. Překvapivě, zejména teda pro kapelu, dostali dokonce dvě Grammy. Za desku, nahranou v improvizovaném studiu ve sklepě. Prodejní čísla pak přesáhly tři miliony kopií.
Kromě notoricky známých singlů obsahuje album i spousta dalších výborných skladeb. Třeba hned úvodní, syrová a agresivní „Stacked Actors“. Ze začátku jsem se sice divil, proč jí vybrali jako otvírák desky, ale teď jí milují se vším všudy. Zasněné, téměř psychedelické pasáže se zde střídají s naštvanými výbuchy vzteku, song je doslova přeplněn spoustou na první poslech nesourodých zvuků, zmutovaných kytar, vazbení, screamo pasáží. A do toho téměř jazzová basa Natea. Výborná je i „Gimmie Stitches“, která svým houpavým riffem připomíná jižanský hardrock sedmdesátkového ražení. Tvrdý post-grungový riff se v „Live-in Sky“ potkává se soft rockovou melodičností a je to kouzelná kombinace. Krásně zasněná „Headwires“ střídá jemný shoegaze a mohutný syrový hard rock. A závěr? Dle nejlepších tradic si sem FOO´s nechali propracovaný a členitý konstrukt, který je etalonem klasického rocku. „M.I.A.“ roste, otevírá se, přidává další kapitoly. V mezihře si vezme trochu času, zvyšuje napětí a pak otevře stavidla a končí v nádherné katarzi. Symbolicky dojezd, v pár taktech samotných bicích, je už jen třešničkou na dortu.
Pro FOO´s bylo následné turné citelným posunem. Jeli společně s RED HOT CHILLI PEPPERS a hráli velké arény. A desítky tisíc fanoušků s nimi zpívali jejich songy. Sám jsem měl štěstí je na tomto turné vidět, když jsem léto roku 2000 trávil jako student na letní brigádě v Americe. Sice hráli před RHCP, ale zdaleka nebyli v pozici předkapely. Jejich set byl prakticky plnohodnotný a byli hodně divocí, hluční a bezprostřední. Ve vynovené sestavě působili totálně cool. Moderní rockové hvězdy. Když si Dave a Chris vzali Gibsony Explorer, případně „Véčko“, bylo to až esenciální zhmotnění alternativního rocku závěru milénia. Turné bylo intenzivní a po dvou měsících neustálého koncertování se na kapele začaly projevovat známky únavy. Žili sice svůj velký rock´n´rollový sen, ale ten má samozřejmě i své stinné stránky. Alkohol se stával součástí každodenního fungování, rostlo napětí, výkony nebyly zdaleka vždy perfektní. V nejhorší situaci se postupně ocitl Taylor, který začal koketovat s drogami. Spirála se nekontrolovatelně roztáčela a že to neskončí dobře, bylo nabíledni.
| 18.07.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
