FOO FIGHTERS - The Colour And The Shape

100%

Já vím, že to bude znít jako milionkrát omílané klišé, ale tak to prostě je. V době osobních katastrof a vnitřního rozkladu kapely, kdy se na nich valila jedna krize za druhou, se zrodilo perfektní album. Album, které je z pohledu komerčního úspěchu nejvýš v celé diskografii. Album, které výrazně posunulo hudební tvář kapely. Album, které přineslo několik fantastických songů, dodnes hraných na všech koncertech. Album, kde je „Everlong“ – dost možná nejvíc nejlepší písnička FOO FIGHTERS obecně. Je to zajímavý a spletitý příběh, pokusím se ho teda rozklíčovat.

FOO FIGHTERS se jejich eponymní debut z roku 1995 docela povedl a bylo jasné, že nezůstane solitérem. Kapela se etablovala, aktivně koncertovala, měla i slušný komerční úspěch v rámci alternativní scény. Už následující rok proto začaly přípravné práce na další desce. Zatímco debut byl „one man show“ Davea Grohla, který ho složil, zaranžoval i nahrál, tentokrát se mělo poprvé jednat o skutečně kapelní projekt. Samozřejmě Dave nadále zůstával dominantním autorem hudby i textů, ale zbytek kapely se taky aktivně podílel na skládání. Když pak v listopadu 1996 všichni zamířili do venkovského Bear Creak Studios ve státě Washington, což byla původně velká stodola, byla to i jejich první zkušenost ze společného nahrávání. A věci zdaleka nešly hladce.

Dave Grohl měl o připravované desce docela jasnou představu. Plánoval opustit syrové a silně alternativní polohy debutu a vykročit bez bázně a hany směrem k mainstreamovým vodám. Tím myslím samozřejmě rockový mainstream, který v polovině devadesátých let ovládaly styly jako alternativní rock, post-grunge střídající grunge, pop punk a začínající nu-metal. V podstatě skoro všechny tyto žánry v různých variacích najdeme už na debutu, takže dramaturgicky se žádná revoluce nechystala. Co se ale změnit mělo, byl zvuk a celkový výraz nahrávky. „Punková“ estetika měla být nahrazená plnotučným, moderním a kvalitním zvukem. A s tím jim měl pomoc jistý Gil Norton.

Proč právě Gil Norton? Tento anglický producent byl totiž podepsaný pod deskami PIXIES, které následovaly po debutu. Takže „Doolittle“, „Bossanova“ a zejména „Trompe Le Monde“, kterou Dave Grohl velice obdivoval. Spolupracoval ale i s dalšími významnými jmény jako ECHO & THE BUNNYMEN, THROWING MUSES nebo CATHERINE WHEEL. Gil dodal desce takový lehký britský poprašek, který svými sonickými odstíny zjemňuje typicky americkou zvukovou dravost a zemitost. Když si třeba poslechnete právě zmiňované CATHERINE WHEEL, budete hned doma.

První fáze nahrávání byla vše, jen ne úspěšná. Živelná kapela, která více než technickou perfekcí excelovala nadšením, narazila na vysoce organizovaného profesionála Gila, který nemínil ohledně kvality dělat nejmenší kompromisy. Kapelu prakticky až terorizoval s cílem vyždímat z nich co nejlepší výkony. Zejména si zasedl na rytmickou sekci. Bubeníka Williama Goldsmithe a basáka Nata Mendela přejmenoval na „rhytm-less section“ (ne-rytmická sekce), nutil je poctivě cvičit a zlepšovat svoji hru. William údajně u jednoho songu udělal 96 nahrávek. Napětí samozřejmě rostlo. Spokojený ale nebyl ani samotný Dave, kterému při bicích chyběla větší energie a drive.

Než se kapela s blížícím se koncem roku rozjela na vánoční pauzu, dorazil do studia dopis pro Davea. Byly to rozvodové papíry. V té souvislosti mu soud zablokoval účet, plus ztratil přístup do svého domu. Musel proto spát ve spacáku u starého kamaráda v obýváku. Do toho ho navíc štvalo, jak se nedařilo nahrávání. Poslouchal první dema a věděl, že takhle to nepůjde. Na svátky se vrátil do Virginie za mámou a zakousl se do práce. Napsal dva nové songy, „Everlong“ a „Walking After You“ a ujasnil si, že se celý materiál musí předělat. Tím se dostáváme k záležitosti, která docela jasně demonstruje, že tento na první pohled otevřený, milý a bezprostřední maník není zdaleka tak nevinný, jak to někdy vypadá. Při cestě k dosažení svých cílů dokáže být i silně kontroverzní. Posuďte sami.

V lednu a únoru 1997 se do studia Grand Master v Hollywoodu dostavili jen Dave a Gil. Dave začal nahrávat nové songy, které složil i prázdninách. Najednou to znělo všechno správně. Gil ho proto motivoval, aby pokračoval. Pak řešili, co s původními nahrávkami. Možná to nebyl cílený plán, ale zvrtlo se to. Dave se posadil za bicí, že zkusí nahrát nějaký song. Zvolil „Monkey Wrench“ a po naladění to sfouknul na první dobrou v perfektní kvalitě, která zní i dnes z desky. Od toho pak byl už jen krůček k tomu, aby kompletně znovu nahrál všechny bicí party, až na dva songy z původních session. Následně se připojili Pat a Nate a v průběhu jednoho měsíce desku v podstatě nahráli znovu. Gil byl spokojený. Jednak se mu líbil nový materiál, ale zároveň konečně našel uspokojení i v provedení toho původního. Všichni podvědomě cítili, že se rodí velká deska.

Umíte si představit jinou reakci Williama, než že to bral jako podraz a s kapelou seknul? Nevím, co čekal Dave, ale evidentně to neměl promyšlené do důsledků. Kapela totiž zůstala bez bubeníka. Což je trochu problém, když se chystáte vydat desku a podpořit jí aktivním koncertováním. Headhunting musel začít prakticky okamžitě. Jedním z borců, kterým Dave zavolal byl jistý Taylor Hawkins. Znali se z různých festivalů, protože Taylor byl součástí živé kapely Alanis Morissette a v době vydání debutu FOO FIGHTERS s ní byl na světovém turné. Dave neměl iluze, že by Taylor vůbec zvažoval vyměnit lukrativní flek u světové hvězdy Alanis za béčkovou alternativní kapelu, spíš sondoval, jestli nezná nějakého jiného bubeníka, který by se k FOO´s mohl eventuelně připojit. Proto bylo překvapením, když Taylor odpověděl, že on by to vzal. Tady je počátek celoživotního partnerství a propojení těchto dvou maníků, kteří se stali zároveň nejlepšími přáteli. Jo a mimochodem, Taylor byl fantastický bubeník. Přesně ten typ, kterého FOO´s potřebovali.

Taylor naskočil do kapely v dubnu 1997. Na desku tak oficiálně ničím nepřispěl, ale už se podílel na nahrávání několika songů, ze kterých se staly b-side. Sotva se vyřešila otázka bubeníka, nastala krize na jiné pozici. Pat Smear po jedné z prvních zkoušek s Taylorem oznámil Daveovi, že hodlá kapelu opustit. Necítil se na další světové turné. Zůstal alespoň do září, kdy jeho místo převzal Franz Stahl, bývalý spoluhráč Davea z domovské hardcorové kapely SCREAM. Abychom tohle téma už uzavřeli, Franz pobyl v kapele asi rok, ale nikdy do ní úplně nezapadl. Nate a Taylor to nakonec řekli přímo Daveovi a ten byl postaven do nezáviděníhodné situace. Franz byl jeho dobrý kamarád, ale FOO´s zase jeho životní projekt. Musel si mezi nimi vybrat. Asi tušíte, jak to skončilo.

a co mají FOO FIGHTERS čich, jsou úvodní singly nových desek. „Monkey Wrench“ je přesně tou bombou, která po iniciaci nemilosrdně vleze do hlavy všem v dosahu. Punk-rock kombinovaný s post grungem, lehce rozpoznatelný riff, živelný drive, popíkovsky jemné refrény, hardcorové vyvrcholení. Že jsou bicí fantastické, to snad ani nemusím zmiňovat. Že Gil vysochal z Nata vynikajícího basáka, to je taky slyšet. Ale co na této desce exceluje, to jsou kytary. Sice hrají jen Dave a Pat, ale těch vrstev je tam tolik, jako by každý z nich byl několikrát naklonovaný. Masivní kytarové stěny se na nás valí téměř z každého songu. Borci se chvíli doplňují, chvíli přetahují, chvíli spolupracují, chvíli mezi sebou bojují. Krásně je to slyšet v „My Hero“, kde se sonické kytarové stopy různě kříží, vystupují a ustupují přes sebe, prolínají se a tvoří obrovské elektrizující vlny. Ve zmíněné skladbě vynikne ještě něco dalšího. Brutální bicí. Vždy jsem tušil, že to nemůže být jen jedna linka a skutečně. Jsou tady spojené hned dvě. První klasicky ze studia, pro druhou ale postavily bicí vzadu na krytém parkovišti, aby dosáhly co nejprostorovějšího zvuku.

Dave si u většiny songů vyhrál s efektní quite-loud-quite dynamikou, doplněnou o výrazné melodie. V podstatě mohli šáhnout pro jakýkoliv song, každý z nich má hitový potenciál. Energie z nich tryská, Dave řve z plných plic. Často si půjčuje výrazivo i z učebnic stadionového rocku. Velké refrény, kytarové nájezdy při přechodech z klidnějších pasáží, dravé a agresivní bicí. Anglická stopa je zaznamenaná i v mixu, o který se postaral Chris Sheldon, který produkoval nejlepší desky THERAPY?. Tady vše podřídil velkoleposti. Album skutečně doslova exploduje v jednotlivých písních, přitom všechny nástroje jsou krásně čitelné a vybalancované.

Jestli bych měl vypíchnou pár dalších skvělých songů, tak volím „Wind Up“ a „Enough Space“. První je hravější, plná různých breaků a skvělých riffů. Druhá je parádním post-grungovým space rockem, a mohla by fungovat jako soundtrack ke startu kosmické rakety. Přechody mezi hlučnými a minimalistickými klidnými pasážemi jako by imitovali dosažení oběžné dráhy a odpojení motorové sekce s následným vplutím do ticha nekonečného vesmíru. Výborná je i závěrečná „New Way Home“. Trpělivě budovaná, na první poslech nenápadná skladba, se postupně otevírá do grandiózního, vše pohlcujícího finále.

Největší perlou je ale bez pochyb už v úvodu zmíněná „Everlong“. Produkčně extrémně propracovaný song je plný zajímavých vychytávek. Skvělý úvodní riff, který Dave málem zahodil, protože se mu zdál velmi podobný riffu skladby „Schizophrenia“ od SONIC YOUTH. New wave atmosféra slok, kombinovaná s vybuchujícím stadionovým refrénem s ikonickými bicími party. Nová láska Davea, Louise Post, kytaristka z kapely VERUCA SALT, která přes telefon (byly akorát na turné) nahrála doprovodné vokály. Že je tam neslyšíte? Jsou umně schované. Jednak dubluje hlavní new wave riff, když tu jeho specifickou mazlavost dodává právě ona, zpívající jednoduché „do-do-do-do“, jednak pak z hloubky mixu kryje záda Daveovi v refrénu. Je až skandální, že singl se po vydání nestal hitem na první dobrou. Když ho pak ale Dave zahrál v Show Howarda Sterna jen akusticky, lidstvo konečně prozřelo. Tohle je přesně song, který klidně může zahrát cimbálovka a pořád bude geniální. Elektronicky, bossanova, dechovka, symfonický orchestr, jakákoliv verze bude prostě skvělá.

„The Colour And The Shape“ je dodnes nejprodávanější deskou FOO FIGHTERS. V Americe dosáhla desáté místo v prodejních hitparádách a prodalo se jí hodně přes 2 miliony. Celosvětově se dnes blíží už pěti milionům. Taky vám název alba přišel vždy podivný? Z čeho to vzniklo? Tour manager kapely měl zálibu v nakupování v různých vetešnictvích. Jednou přitáhl bowlingovou figurínu, bílou se dvěma horizontálním červenými pruhy. Když se ho kapela ptala, proč to kupoval, odpověď zněla, že má rád tuhle „barvu a tvar“. Další zajímavost je ve slově „colour“. V americké angličtině se používá verze „color“, tady přidali „u“, aby to odpovídalo britské angličtině, jako pocta a poděkování Gilu Nortonovi.

Druhá deska katapultovala FOO FIGHTERS do rockového mainstreamu. Zrozena v těžkých porodních bolestech, vyrostla v perfektního zástupce moderního alternativního rocku. FOO FIGHTERS už nebyli jen vtipná partička z druhé nebo třetí ligy, teď se s nimi už muselo vážně počítat.

11.07.2026	Diskuse (0)	Tomáš