FOO FIGHTERS - In Your Honor
„In Your Honor“ možná není úplně nejlepší deska FOO FIGHTERS, ale rozhodně je největší. Po všech stránkách. Nejambicióznější. Nejhlučnější. Nejrozsáhlejší. Přitom původně měla vzniknout jen křehká akustická deska. Co se teda stalo a jak se to celé odehrálo? Začněme snad u čtvrté řadovky „One By One“. U desky, která málem nevznikla. Desky, která málem rozložila kapelu. A pak se stala jednou z jejich komerčně nejúspěšnějších. Kapela byla přes jeden a půl roku na světovém turné, hrála velké stadióny, stala se součástí první rockové ligy. FOO´S byli na vrcholu.
Zásadní otázka, kterou si pak na vrcholu položíte, je jednoduchá - Kam pokračovat dál? A odpověď na ní zní - Mě se ptáte? Jsem jen pisálek amatér, jak to mám vědět? Každopádně Dave Grohl se nad tím vážně zamyslel, a dostal zajímavý nápad. Rozhodl se udělat akustickou desku. Písničky ohlodané na kost, které musí fungovat samy o sobě, u kterých nejde kamuflovat chybějící funkčnost melodií, vnitřní sílu a charakter žádnými studiovými triky nebo zvukovými efekty. Že bych pro to měl pochopení, to bohužel tvrdit nemůžu. Unplugged deska, proč ne. Ale čistě akustická deska nových songů? FOO FIGHTERS? Nabušená rocková mašina?
Naštěstí se Dave zamyslel ještě jednou, a to už jeho myšlenky kopírovaly ty moje. FOO FIGHTERS? To je přece nabušená rocková mašina! Proč to teda rovnou nespojit a neudělat dvojalbum? Jedna část budou rockové pecky, druhá část budou cajdáčky k táboráku. A rovnou si k tomu postavil i vlastní studio. Pronajali si tedy rozsáhlý sklad v Los Angeles, do kterého začali navážet aparaturu a za pochodu se tam zároveň realizovaly stavební úpravy. Dostalo to dokonce i jméno – Studio 606 West (domácí studio ve sklepě baráku ve Virginii pak bylo jednoduše Studio 606). Kapela toto období využila ke skládání a zkoušení. Evidentně bylo materiálu dost, protože 75 % věcí se nakonec na album nedostalo. Některé nedodělané věci se ale objevily na dalších fošnách. Třeba „White Limo“, která se propracovala na desku „Wasting Light“ (2011).
Na producentské místo povolali opět Nicka Raskulinicze, který se osvědčil u předchozího alba. Od ledna do března 2005 postupně připravili přes 40 písniček. V první fázi se zaměřili na nahrávání rockovějších songů. Následně vzali do rukou španělky a za další dva týdny měli hotovo. Ve studiu se mihlo i pár hvězdných hostů, jako třeba Norah Jones, John Paul Jones nebo Josh Homme. Akorát se objevil menší problém. Akustická část alba zněla výrazně lépe než ta elektrická. Proto proběhlo ještě jedno kolo elektrického nahrávání. Jednak se přidaly nové songy, jednak se pořádně přifoukly ty už existující. Cíl byl jasný – udělat nejhlučnější desku v historii FOO´S. Myslím, že se to povedlo na jedničku. Zvuk je skutečně (hyper)sonický. Další a další vrstvy kytar vytvořily extrémně koncentrovaný „hluk“, který nás vysloveně drtí svojí vahou, prostorovostí a důrazem. K tomu agresivní bicí a dusavá basa, které zvýrazňují pocit neustálého tlaku valícího se na nás ze všech koutů vesmíru. Ano, v některých momentech se zvuk kapely posouvá až do oblasti space rocku, samozřejmě ale v období velkého třesku.
Začněme ale klidnější částí dvojalba. Není to úplně blbé, ale prostě to není to pravé pro FOO FIGHTERS. Přiznám se, že jsem i za ta léta zapomněl, že „In Your Honor“ má i svojí akustickou část, protože pravidelně poslouchám jen tu elektrickou. Musíme ale ocenit, že „táboráková“ část je skutečně dramaturgicky velice propracovaná. To, co na první poslech vypadá jako jednoduché písničky s akustickými kytarami, je ve skutečnosti stylově pestrá kolekce s rozsáhlou plejádou hostujících nástrojů. Třeba jemné klávesy v podání jistého Rami Jaffeea. Ano, toho Ramiho, který se v roce 2016 nakonec stane plnohodnotným členem kapely. Zvuk je dokonale hřejivý, atmosféricky nadýchaný a jemně hladivý. Asi nepřekvapí, že tematicky je tato část desky výrazně osobnější a introspektivnější. Nejvíc mě baví pohodová „Miracle“ a nejstarší kousek, křehká „Friend Of A Friend“, kterou Dave napsal ještě v roce 1990 a pojednává o Kurtovi, v akusticky grungeovém ladění. Povedený vybrnkávaný motiv zdobí „Over And Out“ a zasněná atmosféra pak „On The Mend“.
Fajn, cajdáčky k táboráku máme za sebou, a teď to pořádně rozjedeme, souhlasíte? „Can you hear me, hear me screamin´?“ (Slyšíte mě? Slyšíte, jak křičím?). Hned v prvním verši je ukryta celá podstata elektrické části desky. Dokonale vystihuje, s čím na nás kapela vyrukuje. Bude to divoká jízda. Hlučná, agresivní, nekompromisní. Velký zvuk, velké hymny, atmosféra připravená pro obrovské stadiony. Přitom to ale ani náhodou nezní nabubřele nebo přestřeleně. FOO´S hledali hranice, kam až svůj zvuk můžou posunout a úspěšně je našli. Mimochodem, zmiňovaný otvírák a zároveň titulní song „In Your Honor“, je poděkování všem fanouškům, a zároveň slib, že pro ně každý večer půjdou na doraz. Téma, které by mohlo zavánět patetičností, je podáno absolutně bezchybně, v burcujícím heroickém stylu. Kytary se postupně přidávají, nabalují další a další motivy a vrstvy, do toho spustí Taylor palbu bicích ve stylu šestihlavňového kulometu, která ale není jen krátkým intrem. On se toho drží celý song! Šílené a brutální zároveň. A to se ještě na závěrečnou třetinu song zlomí jako střecha reaktoru č. 4 v Černobylu a na nás vytryskne nukleární energie nekontrolované přírodní katastrofy. Máte dost? Mám pro vás špatné zprávy, tohle je jen začátek!
Samozřejmě, v duchu svých nejlepších tradic, nám kapela vybrala parádní úvodní singl. „Best Of You“ je dokonalým příkladem písně, kde se z minima vytěží maximum. A nejsou za tím žádné kouzla a čáry, jen upřímnost a přímočarost. Hypnotický refrén perfektně rámuje emocemi nabité sloky. Zpěv je drásavě vášnivý, téměř až bolestivý. Otevírá nové a nové rány, aby je v závěrečné katarzi zase všechny uzavřel a zahojil. Nezní to jako stadionová hymna, přitom to ale je dokonalá stadionová hymna. Roztěkaná melodika se srovná jen na malou chvíli, ale to úplně stačí. V tu chvíli si můžou desetitisícové davy ve společně sdíleném vyvrcholení zapět jednoduché „oooho, oooho“, které je dostává na hranici transcendentálního zážitku.
Playlist je totálně nabušený. Jedna pecka střídá druhou. V podstatě až položka číslo osm, „Resolve“, nám dá šanci se alespoň částečně nadechnout. Za mě je to zároveň nejslabší kousek desky, který je kapánek přeslazený a vypočítavě vtíravý, ale ve finále s ním taky dokážu žít. Zbytek je absolutně bez výhrad. Něco hitovější, něco trochu méně, ale všechno parádní. Fajn, když trváte na tom, abych prozradil svoje nejvíc nejoblíbenější kousky, tak tady je máte. „No Way Back“ se staromódním houpavým riffem s jižanským feelingem, alternativnější „DOA“, se zvukem bližším k předchozí desce „One By One“, která má v sobě neskutečně strhující náboj, nebo dravá „The Last Song“. A dle nejlepších tradic kapely je opět fantastický i závěr desky. „End Over End“ si bere trochu více času a atmosféru buduje trpělivě, ale s jasným cílem. Tohle má být poslední kamikaze útok, všechno nebo nic, zajatce nebereme. Tady se odpalují ohňostroje, Marshally jsou rozžhavené do ruda, fanouškům v prvních řadách teče z uší krev.
„In Your Honor“ je neskutečně koncentrovaná deska. Soustředěný zvukový útok, který má jediný cíl – totálně nás paralyzovat a na 40 minut nám vystřelit mozek z hlavy. Brokovnicí, hezky zblízka. Alternativní rock v krystalické formě. Melodie, drive, hluk. Je v ní zvláštní napětí, ale ne negativní. Spíš takový neklid, neodbytné nutkání vykřičet světu všechno a naplno. Dave je ve vrcholné formě. Řve, zpívá, huláká, burcuje davy. Dokonale vycítil, co fanoušci chtějí a potřebují, a přesně to jim dává. Celá kapela jede na 110 %. Rock´n´roll bez kompromisů.
Deska měla po vydání extrémně silný start. V Americe se první týden prodalo 310 tisíc kopií, v Anglii dalších více než 150 tisíc. Jestli internety nelžou, je to dnes druhá nejlépe prodávaná deska kapely, s více než 4 miliony nosičů. Samozřejmě následovalo světové turné, které mělo často dvě zastávky v jednom městě. Ve velkých arénách se hrálo elektricky, v menších a komornějších prostorech pak akusticky. Právě na tyto „unplugged“ štace Dave pozval starého parťáka Pata Smeara, kterému to koncertování přece jen už asi trochu chybělo, a proto se s radostí připojil. Ačkoliv se od té doby s kapelou pravidelně vydával na turné, muselo uběhnout ještě dalších pět let, než se s albem „Wasting Light“ (2011) do její sestavy definitivně navrátil na plný úvazek. „In Your Honor“ jsem měl od prvního poslechu rád. Po dvaceti letech to album ale ještě správně vyzrálo. Tohle byl dokonalý stadionový rock pro 21. století. Nekomplikovaný, ale vycizelovaný. Upřímný ve své nepředstírané čistotě. Mířící bez okolků na podstatu.
Hodnocení se primárně vztahuje na elektrickou část alba.
| 01.08.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
