FOO FIGHTERS - Foo Fighters
Kdo by si v roce 1995 pomyslel, kam to ten usměvavý podivínský bubeník NIRVANY jednou dotáhne. Pro mě bylo nepochopitelné, proč v nové kapele hraje na kytaru a zpívá, když přece má sedět vzadu za bicí soupravou a bušit do ní jako o život. Kdo ale Dava Grohla znal trochu lépe, rozhodně překvapený nebyl. Od dětství ve Washingtonu D.C. totiž tento hudební maniak hrál na různé nástroje, a ještě jako teenager začal skládat i vlastní písničky. Některé si občas i nahrál jako demáče. A dva songy, které se nakonec objevily na debutovém albu, mu dokonce pochválil i samotný Kurt Cobain, když mu je ještě v dobách NIRVANY představil.
Nic z toho by se ale nestalo, kdyby v dubnu roku 1994 ze dne na den nenastal tragický konec jedné z největších hvězd scény ze Seattlu. Hudebně osiřelý Dave Grohl neměl žádný plán B. V jeho životě nastalo prázdno. První týdny překonával šok a bolest z Kurtova odchodu, stáhnul se do ústraní a snažil se jen přežít. Dříve nebo později se ale musela objevit otázka, na kterou bylo nutné najít odpověď. „Co dál?“ Daveovi bylo 25 let, život před sebou, žádné závazky, nějaké peníze už vydělané. Vždy snil o vlastní kapele, o vlastních písničkách. Neměl co ztratit. Vrhnul se teda do nového projektu pěkně po hlavě. Vzal materiál, jehož většinu napsal v časech před-nirvánovských, nebo když už si tam plnil bubenické povinnosti. Přihodil pár songů, které složil až po smrti Kurta a jako správný punkáč vyrazil do studia.
Jestli jste si všimli, tak používám pořád jednotné číslo. Není to omyl. Do studia dorazil skutečně sám. DIY filozofie mu nebyla cizí, vyrůstal přece ve washingtonské hardcore komunitě. V Robert Lang Studios v Seattlu NIRVANA nahrála svůj poslední song „You Know You´re Right“, to místo znal a pořád bydlel ve stejném městě. Rozložil si aparaturu, připravil si nástroje a bez zbytečného filozofování se šlo na věc. S pomocí producenta Barretta Jonese ze sebe v průběhu šesti dní v říjnu 1994 dostal heroický výkon hodný obdivu. Tempo bylo šílené, studio bylo jeho revírem. 3-4 songy za den. Nejdřív bicí. Pak přesun do vedlejší místnosti a basa. Další místnost kytary. Rychlé občerstvení a pokračuje se dalším songem. Takhle to šlo čtyři dny, poslední dva pak nakonec dodělal ještě vokály. Většinu materiálu použili z prvního náběru, dotáček bylo minimum, když tak spíše doplňovali další stopy, třeba když přidávali dodatečné vrstvy kytar. Každý song zabral zhruba 45 minut práce. Pořadí, v jakém se nahrávalo, je to stejné pořadí, co si můžete přečíst na zadní straně coveru. No jo, prostě devadesátky.
Původní plán byl, že se vyrobí jen sto vinylů. Dave pak ještě skočil do copy centra a nechal udělat i sto kazet, které rozdal známým a kamarádům. Netrvalo dlouhou a v hudební komunitě se začal šířit menší hype ohledně tohoto nového projektu. Eddie Vedder z PEARL JAM v rámci svého rádiového programu v lednu 1995 pustil do éteru dvě skladby. Kolem „kapely“ začaly kroužit vydavatelství, která zacítila businessový potenciál. Grohl si plácnul s Capitol Records co se týče distribuce, ale album samotné vyšlo pod jeho vlastním labelem Rosswell. Zajímavý název, že? Za chvíli to začne dávat větší smysl.
Původní nahrávky byly ale pořád hodně syrové a potřebovaly finální mix. Jsou k dispozici na YT a skutečně znějí silně „demoidně“. Učesání proběhlo v The Shop studiu v Arcate v Kalifornii. Nešlo ale o žádné přehnané polírování, prostě se jen lehce obrousily nejostřejší hrany. Nahrávka si nadále zachovala odzbrojující přímočarost, patřičnou alternativní syrovost i určitou romantickou atmosféru nezávislé začínající „kapely“. Čím začít u jejího popisu? Zřejmě (nepřekvapivě) bicími. Dave je famózní bubeník. Neskutečně energický a silový, zároveň ale technicky precizní a samozřejmě i velice nápaditý. Dovolím si tvrdit, že jeho skutečný potenciál se poprvé ukázal až právě zde. Na deskách NIRVANY bubnuje fantasticky, ale byl trochu sešněrovaný songwrittingem Kurta. Tady a teď to jsou všechno jeho songy. Psal je pro sebe, přesně dle svých preferencí. Dunivé bicí táhnou desku silou celého depa parních lokomotiv. Energie úderů nás přibíjí k zemi, tempo nás pak táhne prachem a špínou a parádní přechody a breaky námi lomcují ze strany na stranu.
Překvapivě potentní jsou i basové linky. V rámci možností si vyhrál s barvou zvuku, a i samotné party jsou plné zajímavých nápadů. Vynikající práci odvedl i s kytarovými party. Spousta zvuků, zajímavých riffů, melodických motivů. Vyhrál si s jednotlivými vrstvami a zpětně snad i chápu, proč aktuálně chce mít v kapele tři kytaristy. Zajímavě se Dave popral s vlastním vokálem. Tohle byla věc, která ho silně znejišťovala. Ačkoliv už v NIRVANĚ občasně přispíval doprovodnými vokály, přece jen je to úplně jiná liga utáhnout hlavní zpěv. Nebyl zvyklý na svůj hlas. Nebyl přesvědčený o jeho kvalitách. Proto i v mixu je mírně upozaděný. Aby mu dodal větší sílu, často vokální stopy nejen dubloval, ale v některých písních jsou rovnou čtyři.
Když už bylo vše hotovo, nahráno, zmixováno, připraveno, znova se objevila stará známá otázka „Co dál?“. Někdy v době dokončování alba Daveovi zavolal manažer Toma Pettyho, kterému z kapely odešel bubeník. Nabídnul mu záskok při živém vystoupení v pořadu Saturday Night Live (SNL). Jen blázen by to nevzal, a Dave blázen není. Akce dopadla na výbornou a Tom následně přišel s nabídkou, aby se Dave připojil ke kapela na celé turné k desce „Wildflowers“. Byla to obrovská příležitost, která se naskytne možná jednou za život. Dave jí však s díky odmítnul. Rozhodl se zariskovat a vydat se vlastní cestou. Chtěl být svým vlastním pánem, jít s vlastní kůží na trh. Takhle to prostě cítil. Je to asi i pochopitelné. Máme zde ale menší problém. Nahrát album zvládnul sám, ale ani on není takový machr, aby všechny nástroje pokryl sám i při živém hraní. Potřeboval složit kapelu.
Uveřejnil teda inzeráty a začal dělat pohovory a assessment centra, aby zjistil, kde se kandidáti vidí za 5 let. Samozřejmě že vám blbnu hlavy. Prostě se rozhlídnul kolem a oslovil několik kolegů z branže. Rytmickou sekci se mu povedlo získat z další kapely ze Seattlu, z emo-rockových legend SUNNY DAY REAL ESTATE. Byla to šťastná náhoda, protože zmiňovaná skupina se v této době rozpadla a bubeník William Goldsmith a basák Nate Mendel byli k dispozici. Dave poslal demo i starému parťákovi z NIRVANY, Patu Smearovi. Ten neváhal ani vteřinu a taky se připojil. Už se nám to hezky rýsuje, chtělo by to ještě nějaký název.
Co Dave věděl od počátku bylo, že z toho nechce dělat svůj sólový projekt. Nechtěl, aby tam svítilo jeho jméno a všichni to srovnávali s NIRVANOU (jako by tomu mohl uniknout…). Chtěl jít s kůži na trh, ale bez předsudků a stereotypních přirovnání. Sám za sebe, nebo spíš za svoji kapelu. A pro kapelu teda potřeboval to zmiňované jméno. Protože je mírně posedlý tematikou UFO, zalovil právě v těchto vodách. Našel zde název pro svůj label – Rosswell, a následně i pro kapelu samotnou. Američtí letci v průběhu druhé světové války občas hlásili setkání s podivnými neznámými létajícími objekty, kterým dnes říkáme UFO. A slangově si je nazvali jak? Správně, FOO FIGHTERS. Ve stejném duchu je pak i cover desky. Podivná pistolka patří Bucku Rogersovi (americký sci-fi seriál), nafotila to pak první manželka Davea, fotografka Jennifer Youngblood.
Na desku se nakonec dostalo 12 songů a musím říct, že je to kvalitativně velice vyrovnaná kolekce. Kdo by to řekl, že původem bubeník, přijde s takhle vyspělým songwrittingem. Ačkoliv je nahrávka zvukově pevně ukotvená na alternativní scéně, dramaturgicky zde více než jasně probleskují popové tendence. Silný důraz na melodickou stránku, společně s relativně konzervativní strukturou jednotlivých písniček, jasně naznačují, z čeho Dave čerpá inspiraci a kam zřejmě bude směřovat do budoucna. Stylově zde dostáváme pestrou směs od sladkého indie popu, přes alternativní rock, post-grunge až po punk rockové a někdy až téměř hardcorové nářezy. Přesto deska výborně drží pohromadě a posluchač nemá pocit, že by to snad byla kolekce náhodně nalezených písniček. Hodně tomu napomáhá silný drive, a i určitá syrovost songů, ze kterých cítíme bublající neklid, návaly energie i nefalšovanou upřímnost. Deska je skutečně hodně osobní, spontánní a urgentní.
Hned několik písniček řadím do zlatého fondu kapely a mnohé z nich jsou i dnes stabilní součástí koncertních playlistů. Můžeme klidně začít u parádní singlovky „I´ll Stick Around“, která se nese na doznívající grungové vlně. V textu se Dave vypořádává s Courtney Love a jejími nároky na pozůstalost NIRVANY. Agresivní refrén, kde řve „nic ti nedlužím“ mluví sám za sebe. V podobném duchu je hozená i „Alone – Easy Target“, která přidává propracovanější strukturu, a ještě hutnější zvuk. Krásným kouskem je zasněná „Floaty“. Psychedelií šmrncnutý space rock, který ale opět nese i stopy grungeové zemitosti. Líbí se mi i „Exhausted“, která se svojí proměnlivou atmosférou skvěle hodí na závěr desky. V „X-Static“ se objeví jediný host, který přiložil ruku v dílu. Ve studiu se v té době motal Greg Dulli, kytarista THE AFGHAN WHIGS. Bezprostřední Dave se ho zeptal, jestli si chce taky zahrát, a už měl kytaru v ruce a jelo se. Love songem, věnovaným jeho tehdejší manželce, je slaďoučká „Big Me“. Je to sice blbůstka, ale s povedeným textem a nakažlivou melodií. Do hardcoru pak zamíříme s „Weenie Beenie“ nebo „Wattershead“.
Nemůžeme asi říct, že by deska byla komerčním trhákem hned po uvedení na trh v červenci roku 1995. První týden ale šlo přes pult 40 tisíc kopií, a dosáhla na 23. místo v prodejním žebříčku. Do dnešních dnů se jí už prodalo přes 2 miliony kousků. Takže si na sebe bohatě vydělala. Co bylo ale důležitější, etablovala FOO FIGHTERS na alternativně rockové scéně a nenápadně nastartovala kariéru jedné z největších institucí současné kytarové muziky.
| 04.07.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
