FOO FIGHTERS - Echoes, Silence, Patience & Grace

60%

Dodnes si to pamatuji úplně přesně a jasně. První singl „The Pretender“ z připravované šesté desky FOO FIGHTERS začínal parádním vybrnkávaným kytarovým motivem, který mě okouzlil hned napoprvé. Je vážný, lehce tajemný, trochu melancholický, trochu nostalgický. Když se pak přidají syrové bicí a nastoupí celá kapela, hned víme, že tady jsou FOO´s opět v parádní formě. Drsní, agresivní, koncentrovaní. Dave zapustil vlasy jakoby i tím chtěl říct, že rocková jízda bude pokračovat naplno. Nemá cenu to rozmazávat, jednoduše zde dostáváme další perfektní stadionovou hymnu. Nabušenou, zpěvnou, dramatickou, gradující. Za mě jeden z nejlepších songů kapely obecně. Těším se na novou desku, určitě bude skvělá. Nuže, i já se občas, maximálně jednou za deset let, zmýlím.

V roce 2006 vystoupali FOO FIGHTERS až na rockový Olymp. Šla jim karta po všech stránkách, na co šáhli, to končilo nekompromisním úspěchem. V té době byli prostě jednou z největších rockových institucí. Koncept pátého alba „In Your Honor“, které mělo elektrickou i akustickou část, včetně navazujícího turné, se Daveovi zalíbil natolik, že v něm chtěl pokračovat. Tentokrát ale plánoval tyto dva světy spojit na ploše jedné desky, často dokonce v rámci jednotlivých písniček. Jako kapela byli teď v pozici, že mohli dělat skutečně cokoliv. Namísto animální přímočarosti a brutální síly chtěl mít další album propracovanější. Po všech stránkách. Zvukově i dramaturgicky. Na to je ideální mít k sobě do týmu nějakého perfekcionistu. Nejlépe ve verzi „perfekcionista maniak“. Na koho si Dave přitom vzpomněl? Na jistého Gila Nortona. Ano, to je ten Angličan, který z punkáčsky rozjitřené kapely vykřesal špičkovou alternativně rockovou perlu s názvem „The Colour And The Shape“.

Gil nezůstal své pověsti nic dlužný. Když měla kapela složené písničky, strávili Dave a Gil dva týdny jejich cizelováním a aranžováním. Před-produkce pokračovala intenzivním zkoušením a nacvičováním. Desítky až stovky přehrání jednotlivých songů bylo součástí procesu hledání ideálního nastavení, zvuků a dramaturgie. Jedno je jisté. Za těch deset let od jejich první spolupráce se všichni FOO´s stali výrazně lepšími muzikanti, takže práce napředovaly přece jen rychleji a bez předchozího napětí. Gil jim pomáhal i sestavit playlist a vybrat finální sestavu písniček na desku.

Deska kombinuje dvě tváře FOO FIGHTERS. Máme zde jednak energické písničky jako šité pro stadiony, tak i křehké balady. Až na pár výjimek jsem měl vždy pocit, že je to v podstatě album, které vzniklo v sedmdesátých letech a akorát bylo nahráno v současnosti. Hard rock klasického střihu, soft rock, folk rock, trochu americany. Jako hlavní inspirace Dave skutečně uvádí velikány jako EAGLES, WINGS nebo NEILA YOUNGA. S tím obecně nemám problém. Kde to trochu vázne je samotný songwriting. Nevím, jestli je to tím, že se Dave až moc rozněžnil po narození první dcery Violet, ale deska prostě nedrží pohromadě tak pevně, jako předchozí zářezy. Občas se stroj zasekne, občas padne řetěz. Objevuje se nezvykle moc hluchých a nezajímavých míst, zejména v druhé části desky. Něco, co bylo v minulosti spíš výjimečné.

Mezi tu lepší část alba, která kapele rozhodně hanbu neudělá, řadím třeba skladby „Let It Die“ nebo „Long Road To Ruin“. První z nich začíná jako akustická balada k dohasínajícímu táboráčku, náhle ale rozkvete v nádherný rockový vál. Tohle si nechám líbit. I tady je cítit ten rozdíl v produkci Gila a Nicka Raskulinecze na posledních dvou deskách. Zvuk je čistý a jasný, hřejivý a vybalancovaný. Alternativní špíny je minimum, agresivita je kontrolovaná a dávkovaná v přesně určeném množství, aby nezastínila základní konstrukce jednotlivých skladeb. Singlovka „Long Road To Ruin“ má překvapivě pozitivní atmosféru. Bezstarostný soft rock, melodický, nekonfliktní, ale zároveň velmi povedený. Kolikrát jsem si už říkal, že to se mi to přece nemá líbit, takový sladký cajdáček, ale prostě si nemůžu pomoct. Povedená je i do akustického hávu posazená baladická „Stranger Things Have Happened“, s velice komplexní a propracovanou melodickou linkou.

To je ale asi tak vše. Zbytek desky je nějaký nemastný, neslaný. Určitě to není žádná katastrofa, to ne, ale FOO´s to prostě umí líp. A není to jen celkově pohodovou atmosférou. Vzpomeňme si na desku „There Is Nothing Left To Lose“, to je čirá definice pohody, a jak to přitom parádně odsýpá. Je to trochu škoda, protože třeba zvuk desky je skutečně velmi povedený, citlivě odkazující ke zmiňovaným vzorům ze sedmdesátek a zároveň přidávající navrch odér moderního hard rocku.

Už po předchozí desce hráli FOO´s v největších arénách. Headlinovali festivaly. Do toho si střihli vystoupení v londýnském Hyde Parku pro téměř 100 tisíc fanoušků. Teď za nimi přišel jejich manažér John Silva s tím, jestli si nechtějí zahrát ve Wembley. Nejdřív se trochu zalekli, je to přece jen ikonický prostor, a spíš tušili, než věděli, jak velký skutečně je. Dave byl ale vždy trochu megaloman, tak do toho skočil po hlavě. Nechali si ale otevřená zadní vrátka. Koncert oznámili půl roku předem, aby se stihnul udělat marketing, nalákat lidi a snad i prodat co nejvíc lístků. Kolegy z marketingu ale mohli prakticky obratem poslat na dovolenou, za pár dní organizátoři hlásili vyprodáno! Zaskočená kapela teda přidala ještě jeden večer, ten se vyprodal taky v průběhu pár dní. Jen pro představu, každý koncert vidělo 85 tisíc fanoušků. Není to sice můj oblíbený koncertní záznam (vyšlo to následně jako oficiální DVD), ale když tam Dave spustí „Best Of You“ a nechá tu elektrizovanou masu odzpívat první sloku, mrazí z toho ještě i dnes.

„Echoes, Silence, Patience & Grace“ považuji v rámci diskografie FOO FIGHTERS za jeden ze slabších článků. Nevracím se k ní moc často. Úvodní singl a otvírák „The Pretender“ je sice geniální song, ale zároveň minimálně o třídu překonává vše další, co se na desce objevilo. Že to ale možná slyším (nepřekvapivě) špatně jenom já, dokazuje spousta cen, které deska posbírala. Třeba Grammy nebo Brit Awards, A komerční úspěch byl taky docela slušný. Dnes se prodeje pohybují kolem 3 milionů kopií. V této době pak Dave začíná používat modrého Gibsona Triny Lopez, která se stává jeho poznávacím znamením, a až při letošním turné si opět někdy vezme do rukou i jiný model.

08.08.2026	Diskuse (0)	Tomáš