FEAR OF GOD - Within The Veil

80%

Deska, která nahání až hrůzu! Navíc od donedávna pro mne osobně zcela neznámé kapely. Značí však jeden z mých velkých retrospektivních objevů poslední doby. Před týdnem zde proběhla recenze na debut kalifornských thrasherů DÉTENTE z roku 1986 a právě zpěvačka z této kapely Dawn Crosby o čtyři roky později zakládá novou kapelu FEAR OF GOD, v jejíž albové prvotině z roku 1991 zhudebňuje všechny své ženské běsy (rozpadlé vztahy, závislosti, prostituci, trýzeň a sociální vyloučení) a albem „Within the Veil“ naplňuje po okraj umělecký potenciál této vesměs neradostné, ale charismatické kapely, která možná měla na to stát se v měnící se éře raných devadesátek o dost vlivnější a inspirativnější než se nakonec stalo. Čtěte každopádně dál.

Už jste někdy slyšeli o pojmech jako atmosférický thrash nebo avantgardní metal s prvky thrashe, groovu a gotiky? Leckdo by dneska album označil prostě jen za ovlivněné dobovým závanem grunge a nic by neřešil, ostatně je i pravda, že všechny ty fóbie, pláče, hněvy, co zde po emoční stránce ze skladeb proudí skrze hlas Dawn Crosby, se dají v historii americké scény srovnat snad jen s temnějšími okamžiky tvorby seattleských ALICE IN CHAINS a především s tím, co světu v první půlce devadesátých let skrze své niterné peklo ukazoval Layne Staley. FEAR OF GOD ani zdaleka neměli tak čitelný songwriting, ale ta míra odevzdání a skvělých okamžiků tohohle, v ryzí podstatě děsně progresivního alba se nedají ničím zastřít.

Stylově bych kapelu pořád řadil asi ke škatulce thrash, ale nešlo by v žádném případě o jeho klasickou linii, napadají mne tak možná jen sanfrancisští FORBIDDEN ve svém nejexperimentálnějším období poloviny devadesátých let. Ta druhá stránka této kapely je rockovější, hypnotizující, temná a nahání opravdu strach. Těch kapel, se kterými bych zvuk této děsivé hydry spojil, opravdu existovaly pouze jednotky. Lze říct, že kapela míchala surový pouliční metal raných devadesátek s ponurou atmosférou gotiky, špinavého grunge a jakousi psychedelickou avantgardou. Výsledek však vyznívá velmi lákavě a svou sílu dokáže odhalovat dlouhodobě a velmi pozvolna. Jde tak o typické představitele nového, hybridně pojatého metalu devadesátých let. Blízko se mohou nalézat kapely příbuzné k post-hair-metalovým SAIGON KICK, ale také k již zmíněným ALICE IN CHAINS, v některých momentech lze dokonce mluvit i o JANE´S ADDICTION. Každopádně FEAR OF GOD vlítli na scénu v době nejintenzivnějších proměn scény, v horečce hlubokých a bytostně nových trendů, a svůj, ehm, stále ještě metal natiskli spíše směrem, jakým se posléze ubíraly hybné formace typu TOOL, TYPE O NEGATIVE či právě ALICE IN CHAINS.

Kapela po celou devítiskladbovou sbírku dokazuje, jak velký tenkrát měla potenciál stran muzikantských výkonů. Dawn Crosby zde působí chvíli jako rozuřená fena, aby vás zároveň v další pasáži chlácholila ospalým hlasem plným odevzdání a snové blaženosti. Momenty hypnotické duševní nepřítomnosti se v jejím případě střídají až s krvežíznivými výpady. Po rozparáděných a pestrých osmdesátých letech si jenom člověk u tohohle kusu muziky mohl říct, a platí to dost možná na celou tehdejší Severní Ameriku - Tak tady mejdan skončil! - na místo věčných párties se do popředí dostala kriminalita, rozpady vztahů, společenské deprivace, nemoci a distribuce drog. Střet s tímhle albem, a to mi věřte, bolí jako pád na mokrém asfaltovém parkovišti v rámci nějaké noční městské periférie. Hlavně si dát pozor na střepy z prázdných lahví a také na zanešené jehly. To zoufalství je až hmatatelné a pocit z něho vás nepustí po celou dobu poslouchání téhle, jinak vlastně anti-hitové, desky.

Řekl bych, že právě tady se střetává talent a odevzdání uměleckému výsledku s čistým šílenstvím. Pokud by mě nyní někdo řekl, že Dawn Crosby byla ve své době jednou z nejlepších a nejautentičtějších metalových zpěvaček, o kterých se svět nikdy nedozvěděl, rozhodně bych neměl důvod protestovat. Znáte naštvané řvaní Courtney Love na albech HOLE? Znáte projev všech metalových, metalcoreových či hardcoreových screamerek či growlerek posledních dvou až tří dekád? Tak přesně takhle tahle harpie nezní. V jejím hlase je více skutečné osobní intenzity a rozmanitosti, Dawn v písních totiž dokáže odhalit sebe a to navzdory svých nejslabších míst. Ona vlastně do téhle desky dokonale otiskla sebe, a bylo tak úplně jedno, zdali na vás útočí skrze pošmourný groovy vál „Betrayed“, žadoní o pozornost v pozvolně se rozjíždějící „Emily“, která poté vybuchne do děsivého thrashového dusotu, nebo svůj vrchol předvede skrze song „Wasted Time“, kde ji vydíte drásat se ze svého heroinového zajetí.

Jestli se ptáte, proč tedy tahle kapela nikdy neprorazila, pak mou teorií je, samozřejmě krom možného osobnostního nastavení vůdkyně této smečky závislé na tvrdých drogách, že FEAR OF GOD prostě nedělali úhledné skladby a neměli tak šanci se dostat do význačnějších médií a to ani jako řada v budoucnu úspěšných alternativců či nastupujících grungerů. Zkrátka a dobře, Dawn Crosby nedělala kompromisy a buď netoužila a nebo neuměla dělat hudbu určenou širšímu poli posluchačů. Z této desky je pak především cítit osobní hledisko, které zastává vysokou míru autenticity. Jenže být to jen o tomhle, nemluvil bych zde o povedené desce. Jde o sakra dobře zahraný metal, v kontextu raných devadesátek i metal velmi moderního ražení, který v onom roce 1991 mohl předběhnout dobu klidně i o pět let. Co se týče instrumentace, tak nejnápadnější je zde především kytarová hra skvělého Michaela Carlina. Jeho smysl pro strukturu, pro každý detail celku a přiživování oné děsivé atmosféry, jdoucí k posluchači především skrze hlas hlavní aktérky, je fantastický. 

Možná je škoda, že se kapela v této své vrcholné době neodhodlala stvořit také nějakou jemnější a hitovější věc, protože o pár let později už na to Dawn patrně neměla nejen takto talentované spoluhráče, ale ani prostředky, pozici u vydavatelství, nebo vůli dál vůbec v životě fungovat. Jejich další album „Toxic Voodoo“ (1994) bylo tuctovým moderním metalem dané doby a ani zdaleka tak neoslnilo, a tak debut „Within The Veil“ svou komplexností zůstal nezopakován a odkaz kapely jaksi vyprchal se smrtí zpěvačky, ke které došlo v roce 1996 vlivem předávkování. Mít FEAR OF GOD nějaké skutečné hity, hodnotil bych určitě výše.

05.08.2025	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz