EXORCIZPHOBIA - Neurosis Unbound
O progresivních ambicích trutnovské thrashmetalové úderky Tomáš Skořepa mluvil i v rámci rozhovoru, který před necelými třemi lety poskytl našemu webu. Novinka „Neurosis Unbound“ je již pátým albem EXORCIZPHOBIE a lze potvrdit, že je od předchozího počinu hodně odlišná. Zatímco, dle mého, stále nepřekonaný předchůdce „Spiritual Exodus“ působil jako jízda plná velkolepých hymen, kterým nescházela vrstevnatost, heroický objem zvuku podobný zaoceánským titánům thrashe, ani vcelku melodické refrény, pak nyní skrze nové písně čelíme střetu s dílem, které přináší snad všechno, jen ne pohodlný a šálivý poslech. Nové sychravé songy působí skoro až skličujícím dojmem. Ani ne tak nervně, jako spíše úsečně, odtažitě a svým způsobem depresivně, a v neposlední řadě jsou protkané elektrizujícími riffovými výboji. Více rovněž tíhnou ke street crossoveru, k hudbě nacházejcí se zhruba na hranici mezi thrash metalem a příbuznými formami tvrdé hudby. Případně lze zde nalézt také spřízněnost k alternativnímu rock/metalovému prostředí devadesátých let.
Za produkcí novinky stojí Amák a deska tak byla nahrána v jeho Golden Hive studiu. Tento zapálený studiový všeuměl, který je zárukou kvality, však, dle mého, působí více přínosným dojmem v případě rockověji zaměřené hudby, což lze, i vzhledem k jeho někdejšímu členství u vynikajících SUNSHINE, chápat, a potvrzuje se to letos i zde. S metalem (alespoň tím klasičtějším) se zatím poněkud pere. Kytarovkám zkrátka umí vyhotovit vkusnější kabátek a zároveň být u řady skvělých songů, kdežto metal sice obstojně nazvučí, ale v rámci osobitého vyznění a songwritingu dané kapely to celé moc neposune. Tedy alespoň ne směrem, který bych vítal.
Předně důležitá zpráva, EXORCIZPHOBIA se nesnažila navázat na albového předchůdce, a tak novinka nevzývá démony slavných epoch vlastního žánru, těch skvostných osmdesátých let (Mechikó, mechikó, rarara!), kdy měl velmi mladý člověk pocit, jakoby každý den bylo venku třicetistupńové vedro, ale působí spíše jako manifest někoho introvertnějšího, kdo zájem okolí k životu nepotřebuje, protože přivykl na chlad svého vnitřního přesvědčení. Dle mého je opravdu těžší navázat na dokonalost „Spiritual Exodus“ s materiálem stejných ambic, než se rovnou tohoto obtížného úkolu vzdát a udělat to letos celé klaustrofobnější, byť zaobalené umělecky promakanou patinou. Zebou mě nohy a do poslechu se mi po deváté již opravdu nechce, bolí!
EXORCIZPHOBIA určitě nezanevřela na thrash metal, pořád zde jejich rychlý a tvrdý žánr převládá, jen je podáván v těkavější formě a vyhýbá se heroismu, výpravnosti, či, jak to lze taky nazvat, velkolepým obloukům (mramorovým křížům u krvavého západu slunce, jasan?). Metal v jejich podání nyní prakticky znovu po letech koketuje i s prostředím blízkým hardcoru, což je poznat ze svižnějších skladeb jako „Addicted“ nebo „Pain Monopoly“, které v sobě mají onu pouliční křiklavost a přirozenost a nestaví před posluchače žádné hvězdné zámky a příběhy o brzké slávě hlavních hrdinů. Tenhle trend je rovněž poznat z pojetí rytmiky i kytar, jakkoliv se propracovaných momentů a sólíček kapela ani letos určitě nevzdává a odvádí znovu skvělou práci (v tomto směru rozhodně). Není pochyb o tom, že si EXORCIZPHOBIA nic neulehčila a opatřila songy vynikající instrumentací, proměnami temp, a celkově jakoby vzhlížela do světa vizionářů z VOIVOD, jejichž bubeník Michael Langevin alias Away jim dokonce nakreslil obal alba a s kterými měli trutnovští tu čest vloni v Praze koncertovat.
Většině songům je určitě vlastní i varovný ráz a pochmutný podtón, což je zde patrné již od úvodního songu „True Lie“, a pokračuje to dál skrze na bytelném riffoběhu postavené „Hell In Veins“, která se posléze zbytečně splaší a podlehne chaosu a zimniční náladě, dál celým albem až někam k uhrančivé zatvrzelosti „Cold“, včetně dvou melancholických výpadků energie -„Magical Formula“ a „Growing Back Home“, nápadně ovlivněných alternativním prostředím a zvukem evokujícím někdejší vlnu grunge. Ona sychravá více než půlhodina „Neurosis Unbound“ je albem, které pokud něco následuje, tak potom daleko spíše devadesátkové vlivy z podhoubí americké alternativně rockové, crossoverové či metalové scény, než osmdesátkové velikány žánru thrash. Z mého pohledu je však škoda, že desce chybí vyloženě heroické hymny na první dobrou, protože právě před třemi roky kapela dokázala, že velké songy složit prostě umí a to o sobě většina podobných kapel u nás říci opravdu nemůže! Minulý album nebyl určitě překonán, to je prostě můj názor. Koupil jsem si jej tehdy na vinylu, ne kvůli kapele, ale kvůli sobě, protože jsem posluchačský jedlík a labužník, u novinky je ihned jasné, že tuto potřebu opravdu nemám! Přesto je důležité říct, že kapela se snaží odvést to nejlepší a hrát to, co chce.
| 24.04.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
